„90% NAŠTVANÁ DEMOKRACIE“ – povídání nad knihou Miloslava Kaly

Podtitulem knihy je motto statistického či anketního výzkumu, z něho vychází oněch 90 % naštvaných. Snažíte se jim jejich názory vymluvit, objasnit nebo se zastáváte stavu, jaký je?

„Spíš hledám příčinu, proč ty statistické údaje takové jsou, nebo přesněji, proč byly. Myslím si totiž, že se poslední dobou výrazně zlepšily. Kniha má necelých třicet kapitol a v nich rozebírám asi 30 témat, o kterých si myslím, že lidi zajímají. Víc jak půlka je ekonomických a zbylá část jsou obecnější názory, třeba na imunitu, na penzijní reformu, na zadlužení státu atd. Snažím se podat svůj pohled na tyto problémy.“

Poslanec Ing. Miloslav Kala s prvními výtisky své knihy. Foto: autor

Jaký byl podnět k napsání knihy?

„Psal jsem knihu hlavně proto, že mám pocit, že nemám žádnou tribunu, kde bych mohl s těmito věcmi vystoupit. Když se setkám s lidmi na mítinku, tak je zájem minimální a také není příliš času o tom diskutovat. Na internetové adrese mám sice slušnou návštěvu, snad na vrcholu v politické sekci, ale kolik je to lidí? Dvacet denně? To je z deseti milionů hodně málo. ‚Právo‘ mně sice tiskne články, ale tak jeden ze čtyř. Je to možná i moje chyba, že články nejsou dobré, nevím. Když jsem byl starosta, byl jsem stále mezi lidmi, měl jsem možnost jít mezi lidi a vysvětlovat věci, napsat vysvětlení do zpravodaje, místních časopisů, vystoupit v blanenské televizi. Jako poslanec mám těchto možností velmi málo. Byla tedy snaha najít nový komunikační kanál, kterým bych řekl svoje názory a trošku objasnil, jak se na některé věci dívám.“

Po svém zvolení do parlamentu jste vyslovil překvapení, ale také určité představy o další práci. Nebyly, promiňte, příliš naivní?

„Musím říct, že jsem měl hodně zkreslené představy. Když jsem do parlamentu jezdil jako starosta, tak jsem si neuměl přestavit obtížnost té práce. Když člověk třeba ve městě zjistí nějaký problém, tak ho má chuť vyřešit a většinou má i možnost přispět k řešení. Ve sněmovně je problém vůbec prosadit nejdříve to, aby se sněmovna věcí chtěla zabývat, aby se vyjasnilo, je-li problém skutečně tak závažný, jak ho vnímám já nebo občané, kteří za mnou přijdou. Navrhne se nějaké řešení, což naráží na strašnou spoustu problémů, viz třeba střet zájmů. Nakonec Ústavní soud vlastně zákon zrušil. Cesta od chvíle, kdy zjistíme problém, až po vyřešení, je strašně dlouhá, má strašně moc úskalí, což si lidé mnohdy neuvědomují.“

Nějaký příklad?

„Příkladu by byla spousta. Mě třeba teď trápí soudnictví. Je strašně moc problémů, které lidi připisují i politikům, ale když to chcete řešit, tak všechno naráží na ústavní práva, na nezávislost soudců, na celou řadu věcí, které nejde vyřešit, ale ani obejít. V podstatě je to řešení na roky, než aby se s tím dalo okamžitě něco udělat.“

V titulu knihy uvádíte 90 %? Kdo jsou tito lidé?

„Myslím si, že 90 % je skoro 100 %. Kdosi říkal, že těch deset procent jsou poslanci, senátoři a ti, co jsou tzv. u toho. Doufám, že to tak není. Těch 90 %, to jsou ti lidé, kteří o věcech přemýšlejí, mají nějakou představu o tom, jak by stát měl fungovat, jak by věci měly být uspořádány, ale podle nich to tak není. Knížka by měla být pro nejširší okruh lidí. Ale zase tak moc nedává odpovědi, možná dává víc otázek, pokládá otazníky, jsou-li věci, které se objevují v novinách, ve sdělovacích prostředcích, tak jednoduché, jak mnohdy z nich vyplývají. Musím se přiznat, že kniha obsahuje na několika místech docela tvrdou kritiku novinářů, jejich přístupu k problémům.“

Myslíte, že budete mít možnost napsat knihu „90% spokojená demokracie“?

„To by měl být cíl, chtěl bych, aby bylo 90 % spokojených. Ale myslím, že to tak není nikde na světě. 90 % spokojených, podle statistik, je snad na Kubě nebo v těchto systémech. Je dobře, že lidé jsou nespokojení, že posunují děj dopředu, ale na druhou stranu, nic se nesmí přehnat. U nás trvale klesá účast lidí u voleb, to pak už demokracie není demokracií, když lidé rezignují na to, aby rozhodovali. Já také v knize píšu, že lidé jsou spokojeni, ale spokojeni se svým světem, s rodinou, avšak jsou nespokojeni s tím, jak se spravují věci veřejné. Chtěl bych knihou ke změně přispět.“

Kniha, obsahující mezi prologem a epilogem kapitoly doplněné „hovory s občany“, nemá být v žádném případě všeobecným názorem, ale jen osobním stanoviskem poslance, ale řekl bych, především slušného člověka Miloslava Kaly.