Sólista KOMB Zdeněk Krupica oslavil významné životní jubileum

Zdeněk Krupica na fotografii
autora rozhovoru.

Už jako školák projevoval sklony ke kumštu. Přesto, že zpíval ve školním sboru, více jej bavilo zejména figurální a portrétní kreslení. Mnoho nechybělo a výtvarničení se věnoval i profesně.

„Kreslil jsem, kudy jsem chodil,“ přiznává se. Pan učitel Pivoda a ředitelství školy rodičům doporučili, aby Zdenka dali studovat na UMPRUM v Brně. Poslali však, vinou špatné rady tzv. poradce, přihlášku a bylo po naději. Nastala otázka, co bude dál? Většina kamarádů šla do Odborného učiliště v Adamově – Josefově, tak se přidal a začal získávat fortel pro řemeslo strojního zámečníka. Ředitel učiliště byl hudbymilovný člověk, podpořil vznik pěveckého sboru a malého symfonického orchestru. Obojí dirigoval vychovatel Antonín Kovář. Na jedné zkoušce sboru hledal pan Kovář sólistu pro jednu písničku. Ukázal na Zdeňka Krupicu, který se sólový part naučil a zpívání se mu začalo líbit.

Zpíval také v triu s Jiřím Olejníčkem (pozdějším vynikajícím tenorem) a Josefem Blažkem. Došlo to tak daleko, že se začali s J. Olejníčkem učit zpěvu u prof. Soběského z JAMU v Brně. Pravda, nějaký čas zápasil s myšlenkou věnovat se studiu zpěvu a další pěvecké kariéře profesionálně. Nakonec se rozhodl zůstat v „civilním“ povolání, ale na zpěv nezapomenout. Časem se dostal do Blanska, pracoval v ČKD. Jubilanta, sólistu Komorního orchestru města Blanska, známe především jako zpěváka, který svým milým barytonem ozvláštňuje každé vystoupení. A jak se do Blanska dostal?

Poprvé byl pozván, jako sedmnáctiletý Jindřichem Dryšlem, který jej slyšel při nějakém vystoupení se sborem, k hostování v operetě Cikánský baron. To odmítl, necítil se na takovou roli. Ale v polovině padesátých let, když mu byla nabídnuta týmž dirigentem role poručíka v operetě K. Mülleckera „Žebravý student“, už se nebránil. Následovaly další inscenace, také kariéra sólisty tanečního orchestru KLUB, ale osudnou pro Zdeňka Krupicu, který stačil ukončit učiliště i absolvovat průmyslovku, se stala Dunajevského opereta „Bílý akát“, jejíž premiéra byla v prosinci 1960. Nemohou na ni s manželkou nikdy zapomenout, neboť: „Nás dal dohromady Bílý akát“. Nějaká Helenka tancovala ve sboru, mně se líbila, ale nevěděl jsem, jak začít, jak se seznámit…,“ přiznává. Jak to bývá, pomohla kamarádka, která v operetě také hrála. „S Helenkou jsme se sblížili a nelituji toho. Máme dceru (mj. ‚utekla‘ k Thalii a vzala si za manžela muže ‚od fochu‘ – pozn. ar) a tři vnučky.“ V roce 1962 se vzali, a tak přešel do Blanska natrvalo.

Baryton je sice pěkně posazený hlas, ale nelákaly Vás tenorové partitury?

„Lákaly, samozřejmě, protože tenorový part má nejkrásnější věci, skladatelé píší převážně pro tenor. Zkoušel jsem to, ale vrchol, co jsem dosáhl, bylo vysoké ‚a‘. Tenor, který neumí zazpívat ‚céčko‘, tak to není tenor. Cítil jsem, že jsem stvořen pro barytonový post a vážím si toho.“

Jak si ve svých letech, klobouk dolů před nimi a Vaší vitalitou, udržujete stále provozuschopný hlas?

„Cvičím, musím cvičit. Nelze jen před koncertem si něco zazpívat. Musím se vždycky rozezpívat, i když se skladbu učím. Zásada pro zpěváka je nezačít zpívat naplno, dokud hlasivky nejsou ‚zahřáté‘. Musím cvičit, protože když se netrénuje, tak druzí poznají, že výkon není takový, jaký by měl být. Pro zpěváka je nebezpečné období chřipek, nachlazení. Toho se snažím vyvarovat. Člověk musí být jako sportovec, ten musí trénovat, já musím udržovat hlas.“

Může být pro pěvce zpěv ještě něčím jiným než radostí?

„Zpěv má velký vliv na psychiku. Když jsem byl ještě v aktivním věku a pracoval jsem, tak byly někdy problémy. Šel jsem bez nálady domů, ale věděl jsem, že ještě musím zpívat. A při tom zpěvu jsem najednou na problémy zapomněl, všechno se rozpustilo a psychicky mne zpěv držel nad vodou.“

Černá můra každého vystupujícího – výpadek paměti, „auzlák“. Znáte stav „okna“?

„Jednou, ještě na učilišti, byla besídka pro rodiče a já jsem měl zpívat nějakou častušku o nás, o učilišti. Byla to jednoduchá melodie, písnička byla postavená hlavně na textu. Měl jsem ctižádost text vyjádřit herecky, pohybem, grimasou. Všechno promyšlené, nacvičené. Besídka probíhala a přišla řada na mne. Stoupl jsem si před orchestr, uviděl jsem rodiče a ostatní lidi a najednou jsem nevěděl, jak se píseň jmenuje, natož abych si vzpomněl na první verš! Ztuhl jsem a bylo mně hrozně. Kdyby jel kolem vlak, tak jsem pod něj skočil, tak mně bylo. Seskočil jsem z jeviště a přes sál utekl. Měl jsem obavy z dalšího vystoupení, ale dirigent Kovář mně pomohl strach překonat a dal mně možnost vše napravit.“

Věřím, že to byla hrůza, ale paměť je někdy opravdu vrtkavá…

„Stane se, že vypadne text, ale je potřeba pohotově zareagovat, kamufl ovat. Člověk ví, o čem se zpívá, tak jsem text v tom smyslu doplnil. Ale studený pot mne polil. V  současné době si dám před sebe pultík a pro klid svůj i publika občas mrknu do partu, abych nic nepokazil. Moje ctižádost je být vždycky perfektní, vždycky odvést dobrou práci. I když to není práce, ale koníček, ale i tak chci být perfektní.“

Teď už žije společně s ostatními Zdeněk Krupica přípravami oslav 30. výročí založení Komorního orchestru města Blanska. Určitě tam zazní árie Camariho z oratoria Ambramo et Issaco od Josefa Myslivečka, kterou mu obstarala další sólistka KOMB Eva Nečasová. On jí oplátkou z téhož oratoria opatřil árii Sáry. Obvykle si však svůj repertoár vybírá sám.

Když jsme se loučili, vzpomněl jsem jiného pěvce Zdeňka, který vzešel z Adamova, a to skvělého basistu Zdeňka Kroupu. K tomu blanenský oslavenec připodotkl: „On byl velký pěvec, tedy Kroupa, já jsem malý zpěváček, Krupica.“ Ještě mnoho šťastných zpěvných let!

Jaroslav Parma