Hledání úniků z klecí

Absolvent Státní grafické školy v Praze, pracoval, jak je uváděno i v textu, provázejícím udělení Ceny města Blanska za kulturu (to se psal rok 1993 a právě on byl mezi prvními laureáty), jako grafik i designer v n. p. Metra Blansko. Myslím si, že jsem alespoň stručně curriculum vitae vyčerpal, a tak si hlavně budeme povídat o divadle.

Co Vás v roce 1955 přivedlo k amatérské Thalii?

„Klece…Všechno vždycky způsobily klece. Klec režimu, klec společnosti, klec malého města, klec rodiny. Člověk žije celý život v určitých klecích a buďto si to uvědomuje, nebo neuvědomuje, ale jednou si to snad musí uvědomit každej. Mě klece do něčeho uzavřely. První klec byla německá okupace. Po roce 1945 až do roku 1948 jsme si mysleli, jak se nám otevírá svět, ale najednou strašlivá beznaděj z toho, že se nám svět zase zavřel. Osobní strašlivá beznaděj. Pro nás, vyučený grafiky, udělali na grafické škole speciálku s tím, že to bude škola po vzoru německého Tsicholda, kde se budou vzdělávat grafici k tomu, aby pracovali v grafických technikách co nejúčinnějším způsobem, jak po technické tak výtvarné stránce, a pan Sutnar, ředitel naší školy, myslel, že udělá něco jako malý bauhaus v Praze. Ale v roce 1948 přišli tehdejší páni na to, že by si tam vychovávali něco proti něčemu, tak naši školu rozehnali, přeorganizovali, náš ročník úplně zrušili.

Musím se ještě trošku vrátit do doby po druhé světové válce, kdy si člověk uvědomil, že i jeho vzdělání je úplně špatný, protože my jsme se učili historii německé říše podle Hitlera, ne dějiny světové nebo naše. A najednou v Praze jsem poznal úžasný poválečný vzmach divadel, kultury, řečí, které se vedly a ubezpečovaly nás o tom, že svět nám bude otevřený. Najednou zaklapla druhá klec, klec komunistická, o které jsem si myslel, že se z ní vůbec nevymaníme. Absolvoval jsem strašlivou zkušenost s komunistickou vojnou i obavy o svůj osud v dalším životě.

Poté co otec velice vážně onemocněl jsem věděl, že nemohu z Blanska odejít, přesto, že moje vazby na Prahu byly jak osobní, tak kumštýřské, tak pracovní víc než na Blansko. Věděl jsem ale, že nemohu rodiče opustit. K čemu se mohl člověk na takovém malém městě upnout, ne-li k nějakému koníčku? A zcela náhodou to bylo divadlo. Přitáhli mě jako výtvarníka a já jsem brzo pochopil, že mně výtvarničení u divadla nestačí, že chci pro divadlo dělat víc.“

Jiřího Poláška fotoaparátem zachytil autor rozhovoru Jaroslav Parma.

Určitě si pamatujete první režijní práci?

„Tenkrát (15. 1. 1955) vzniklo nádherný představení Čapkovy ‚Matky‘, jehož příprava měla strašlivý politický konotace, ale díky tomu, že zrovna v té době zcela náhodou, náhoda se vždycky nějak v životě člověka objeví, nějaký profesor Nikolský v Moskvě velice oslavně mluvil o díle bratří Čapků, tak naši hoši už Čapka nemohli zcela zakazovat, něco museli povolit. Pochopitelně to byla ‚Matka‘, jako protiválečné dílo. Navíc tady v Blansku se vykytovala dáma, bývalá učitelka, paní Helena Lisá, která svým zjevem byla ‚Matkou‘ z nejlepších, co kdy na prknech jako ‚Matka‘ stála.“

O rok později jste režíroval Nezvalovu „Manon Lesscaut“ a ještě v témž roce Millöckerovu operetu „Žebravý student“. Nebyl to velký „kotrmelec“?

„Úspěch ‚Matky‘ způsobil, že člověka, který měl čich pro získávání lidí pro svoje účely, jako byl Jindřich Dryšl, napadlo, že bych měl režírovat věc, kterou on chtěl hrát, a tou byla opereta ‚Žebravý student‘. Já jsem odmítl operetu dělat, třeba bych dělal ‚Divotvorný hrnec‘, ale operetu ne. Ale on mne dovezl do Prahy do Karlína a tam, dneska už velmi známý světový geniální překladatel a vynikající spíkr v rozhlase a zpěvák Rudolf Pellar hrál roli plukovníka Ollendorfa. A ten mne přesvědčil o tom, že to mám vzít, protože já jsem měl toho Ollendorfa v Blansku v podobě Vladimíra Novotného. Proto jsem na to kývl a z toho důvodu můj tým do toho šel.“

Vaše inscenace dokážou vyprovokovat diváka k zamyšlení i ke smíchu. Vám se však podařilo ještě v dřívějším režimu vyprovokovat orgány inscenací „Příliš horká lázeň“ na texty básníka veskrze sovětského, Vladimíra Majakovského. Byl to záměr?

„Nebyl to záměr, to nebyl vůbec záměr. Prostě doba uzrála k tomu, že jsme byli čím dál víc odvážnější. Já jsem vždycky, mimo těch malých věcí, jako byly Semafory a mně z nejmilejších věcí, jako byli Voskovci, Werichové a Ježkové, tak vždycky jsem sázel na velké autory. Říkal jsem si, že když nic jiného, tak grunt textu musí divadlo podržet. Proto jsem hrál Čapky, Nezvaly, Vančury, Leonovy, prostě autory, kteří drželi pevně linku dramatična. Na Majakovskýho jsem měl dlouho zálusk a najednou se mně zjevil jako deus ex machina. Těsně před tím jsme získali dva lidi, Miloše Libru, tam byla záruka muzikantské kvality, a Petra Boriu, kde byla záruka pohybové spolupráce, která byla pro mne vždycky nejslabší stránkou. Já jsem dost literát a výtvarník, ale hrozně málo jsem se na jeviště koukal. Protože jsem se spoléhal na text, tak jsem necítil tak velkou potřebu pohybu, rozhýbání jeviště, moderního pohledu. Tito dva lidé byli pro Majakovského naprosto nutní. Taky jsem měl Vrtěla, Kincla, Novotnýho, Vrtělovou, Kyzlinkovou, Švábovou, Charváta, měl jsem lidi a jistotu, že to uhrají, tak jsem se do toho pustil.

Proč se to takhle politicky secvaklo? Proto, že oni v té hrůze, že jejich éra končí (premiéra byla v roce 1989 – pozn. ar), skutečně vzápětí skončila, kolem sebe kopali nebývalým způsobem. Hráli jsme v Hronově soutěžní představení a seděl tam nějaký pan Liška, krajskej tajemník z Hradce Králové, a ten vzbouřil celej svět a ještě jednu dědinu. To byla skutečně bouře ve sklenici vody (se smíchem) zcela nebývalá! Lidé s námi přestávali mluvit, přestávali zdravit, vyhýbali se nás s manželkou potkat, protože my jsme v Hronově zůstali, soubor odjel. Tam jsem poznal, kdo je kamarád a kdo není, tam jsem poznal, kdo je víc nebo míň po….. Někteří se jasně zastali, někteří hodně uhýbali. Ale bylo to krásný, bylo to krásný…

Nejhorší na tom bylo to, že jsme byli delegováni na londýnský festival s hrou ‚Jarmark‘. Měli jsme vypsaný víza, vyřízený všechny papíry, a tím, že Liška takovým způsobem zakročil, tak jsme nejeli nikam. Největší sláva souboru, kterou jsme tak mohli konečně vyvést do ciziny, se neuskutečnila.“

Úvodem jste mluvil také o kleci rodiny. Ale myslím si, že tuto klec nepovažujete, jak Vás znám, za nejhorší?

„Ne, ne, ne…! Klece jsou různé, taky ‚zlaté‘. Když někdo postaví pro svou ženu barák 20 km za Prahou a potom ji tam navštěvuje večer ve tři čtvrti na jedenáct a ráno v sedm odjíždí, tak to je pro tu ženu ‚zlatá‘ klec. Neříkám, že jsme měli někdy ‚zlatou‘ klec, ale jsou klece i dobré. V mé rodině mně opravdu bylo vždycky dobře. Mně bylo dobře i v jiných klecích, třeba v kleci, která se jmenovala ‚hory‘. Hory jsem miloval a byla to pro mne obrovská klec, nebo v kleci, která se jmenovala ‚sport‘, protože jsem léta věnoval tenisu, lyžím, bicyklu. Prostě klece nemyslím jenom ve zlém. I ta klec totality měla na druhou stranu něco do sebe v tom, že se, byl-li úspěch, daly vyrazit věci dneska zcela nevídané, nerealizovatelné.“

Vím, že neustále končíte se svou velkou zálibou. Proto se ptám, co chystáte nového?

„Abych řekl pravdu (odpovídá s úsměvem), opravdu nevím. Jednak přišla nemoc mé ženy, takže si nemůžu moc vyskakovat, byla také posunuta premiéra ‚Fragmentů‘ z jara na podzim a ‚Fragmenty‘ se vesele hrají stále. Hráli jsme nedávno v Praze, pojedeme do Hodonína, asi budeme hrát v Napajedlích, doufám, že taky na Sázavě. Takže, co bude dál, skutečně nevím, ani s herci jsem ještě nemluvil.“

Když jsme skončili, podotkl Jiří Polášek, že jsme toho hodně namluvili. Měl pravdu a já jsem si část jeho povídání, o jeho láskách, ponechal na další pokračování. Mám sice dojem, že tyto řádky nejsou patřičně oslavné, odpovídající vzácnému jubileu, i když, proč by nebyly? Vždyť naznačují, že jubilant nikdy nezahálel, že se vždycky snažil dát lidem ušlechtilé pobavení, a to určitě stojí za velký dík. Bohužel nevím, mají-li divadelníci nějaký svůj blahopřejný pozdrav, a tak končím jejich tradičním „Zlomte vaz“!