Dělnický dům slaví letos 100 let

Ustavující schůze se konala až 1. září 1905 v Kalově hostinci, pronajatém hostinskému Keprtovi, tedy v pozdějším Dělnickém domě. Spolek si předsevzal buď vystavět nový Dělnický dům, nebo na dělnický stánek přebudovat stávající dům s radikovaným výčepním právem. Dalším úkolem bylo vybudovaný Dělnický dům spravovat a řídit tak, aby se stal shromaždištěm blanenského dělnictva, bez rozdílu národnosti a náboženství. Spolek se zavázal poskytovat místnosti pro odbývání schůzí, přednášek, zábav, divadelních představení, koncertů a zřídit restauraci a kavárnu.

Výbor zvolený 1. září 1905 se sešel hned 10. září a v duchu stanov zahájil svépomocné, sběrací a upisovací akce a sháněl půjčku. Vydal bločky a pohlednice, které důvěrníci dělnických spolků prodávali v továrnách i v místě bydliště. I když akce byla úspěšná, základní kapitál na vybudování Dělnického domu výbor získával půjčkami. Našli se i lidé, kteří půjčovali nebo dokonce darovali spolku celé své úspory.

Valná hromada, která se sešla 18. března 1906, tak mohla ustanovit stavební komisi. Tu pověřila koupením Kalova hostince a adaptováním vykoupené budovy na Dělnický dům. Bylo také přijato usnesení, aby každý vyučený dělník zaplatil 1 krejcar, stejně tak organizace aby na výletech na každé vstupence přirazily 1 krejcar.

K vykoupení hostince došlo v roce 1907. Půl druhého roku po založení měl tedy spolek svoji budovu. Po částečné opravě přišly úvahy o přístavbě nového sálu s jevištěm (dnes S3) a menších spolkových místností. Proto výbor spolku vyzval blanenského stavitele Matulu, aby vypracoval podklady pro zamýšlenou přístavbu. Po sporech o přidělení zakázky staviteli Matulovi nebo architektu Čermákovi bylo 30. srpna 1908 definitivně rozhodnuto svěřit ji staviteli Matulovi.

Stavba pak byla zhotovena za dva a půl měsíce, a tak mohl být Dělnický dům rozšířený o přístavbu sálu č. 3 v neděli 22. listopadu 1908 slavnostně otevřen a předán svému účelu. Slavnost otevření byla celodenní a skončila až pozdě v noci. Program zahrnoval slavnostní valnou hromadu, společný oběd, odpoledne koncert a večer divadelní představení.

Počátkem roku 1909 se výbor usnesl vlastními silami upravit zahradu vykoupenou od obchodníka Klímy (otec legionáře Zdeňka Klímy, jehož pamětní deska byla nedávno umístěna na Starou fabriku). V roce 1920 členská schůze spolku schválila další rozšíření Dělnického domu. Podstatnou část z potřebných 400.000 Kčs vypůjčil spolek v Občanské záložně za ručení rájeckého pivovaru. Zbytek peněz byl získán sbírkami a svépomocnými akcemi. K realizování návrhu došlo v roce 1924. Postaral se o to stavitel Roučka. Celkové náklady se vyšplhaly až na 778.000 Kčs. V roce 1926 byl Dělnický dům opět slavnostně otevřen.

Dělnický dům, ještě v původní podobě bez přístavby. Foto: archiv knihovny

Majitelem Dělnického domu byl sice Spolek Dělnický dům, ale politická strana, která měla ve spolku většinu, ta prakticky rozhodovala o jeho využití. Následující období bylo proto poznamenáno bojem sociálních demokratů a komunistů o pozice ve spolku a upevnění vlivu na chod Dělnického domu. V roce 1932 rozpory mezi sociálními demokraty a komunisty vyvrcholily. Na valné hromadě ze dne 23. dubna toho roku soc. demokraté komunisty přehlasovali, a stali se tak neomezenými pány Dělnického domu.

Na valné hromadě 1. ledna 1938 byl předsedou spolku zvolen Adolf Meluzín, který tuto funkci zastával až do roku 1953, do předání Dělnického domu n. p. ČKD Blansko. Ani za nacistické okupace nebyl spolek Dělnického domu rozpuštěn. Okresní hejtman v Boskovicích, nacista dr. Rudolf ve smyslu protektorátních nařízení další činnost spolku povolil s podmínkou, že před původním českým názvem bude uvádět „Verein Arbeiterheim in Blanz“. Dělnický dům byl zneužíván pro propagandistické akce a protibolševické schůze. V závěru války byl obsazen nacisty a svému účelu navrácen v květnu 1945.

Zde začíná i nová kapitola Dělnického domu. Valná hromada z 29. června 1945 zhodnotila minulé období 1928–1944, v němž spolek splatil dluh 400.000 Kčs. Po únoru 1948 a sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou byly definitivně ukončeny i spory o vedení spolku z roku 1920.

Rada městského národního výboru v Blansku rozhodla, že sokolovna bude sloužit jako tělocvična divadelní sál a Dělnický dům bude sloužit pro politicko-vzdělávací potřeby. Ani jeden ze stánků však brzy nedostačoval. Proto se rodily návrhy na jejich rozšíření. Spolek 26. prosince 1947 schválil další přístavbu Dělnického domu směrem do Hybešovy ulice, odhadem za 5 mil. Kčs.

Poté, co Metra získala sokolovnu, snažili se pracovníci Závodního klubu ROH n. p. ČKD získat Dělnický dům, který potřeboval nového, politicky i hospodářsky mocnějšího opatrovníka než bylo pár členů spolku, jehož jediným příjmem byl zisk z restaurace, v níž navíc výčepní zpronevěřil 160 tis. Kčs. Proto v roce 1951 došlo k přímému jednání se zástupcem ČKD Blansko o převedení Dělnického domu na n. p. ČKD Blansko.

To ale 9. března 1951 výbor zamítl a jednomyslně se rozhodl upravit stanovy a předat Dělnický dům družstvu Jednota (Včela) s podmínkou, že provede generální opravu celého domu. Krajské orgány Jednoty ale prohlásily, že k tak náročné adaptaci nemají prostředky. Proto tehdejší podnikový ředitel ČKD Blansko Cyril Voráč spolu se závodní radou ROH dne 20. září 1952 žádost o předání Dělnického domu opakovali. Vedoucí Jednoty, vesměs funkcionáři spolku, ale žádost tvrdošíjně odmítali. Proto rada okresního národního výboru, když dne 10. prosince 1952 jednala o konečné likvidaci Spolku Dělnický dům, rozhodla spolek rozpustit „jelikož svojí činností nepřispívá k budování socialismu a jeho majetek přikázati Závodnímu klubu ROH n. p. ČKD Blansko, Závody Jiřího Dimitrova“. Proti tomuto rozhodnutí se sice Ústřední rada družstev v Praze odvolala, ale Krajský národní výbor v Brně rozhodnutí 23. ledna 1953 v plném znění s konečnou platností potvrdil. Tímto zanikl Spolek Dělnický dům, založený Josefem Hybešem v roce 1905. K převzetí budovy a ostatního majetku došlo 12. února 1953 v 9 hodin v sále č. 3.

Nový výbor ZK ROH ČKD Blansko, zvolený 22. listopadu 1953, ale převzal neradostné dědictví. Dělnický dům byl otlučený zvenku, uvnitř jej tvořil velký sál s jevištěm bez zařízení a od roku 1949 s vyhořelým elektrický rozvodem a malý sál č. 3 s přidruženou restaurací. Kromě toho v něm bydleli dva nájemníci, vedoucí restaurace a domovník.

Začaly vznikat první projekty generální opravy a přístavby. Autor Ing. Jaroslav Roučka navrhoval nový společenský sál, tělocvičnu a z původního sálu s jevištěm zřídit stálé divadlo a směrem do Hybešovy ulice přistavět moderní restauraci s kavárnou a klubovnami.Tento projekt však nebyl uskutečněn. První dvě klubovny výbor získal až po úpravě uvolněného bytu po domovníkovi. Schůzovalo se zde, zkoušelo, cvičilo a o nedělích půjčovaly knihy. Restauraci získal 23. května 1955 podnik Restaurace a jídelny ve Svitavách. Proběhla modernizace jeviště a drobnější opravy.

Začátkem roku 1956 byla zahájena generální oprava, která trvala 14 měsíců. Dělnický dům po ní vzrostl o přístavbu pravého přísálí s technickým kabinetem. Z bytu po vedoucím restaurace byla zřízena kuchyň. V celém objektu bylo zavedeno ústřední topení. Třetí etapa výstavby byla dokončena v roce 1960-1961. Nadstavbou levého přísálí klub získal klubovny, laboratoř a pracovny foto a filmového kroužku i slunný ateliér výtvarného kroužku. Investice od roku 1953 byly sečteny na 2,5 mil. Kčs. Od této doby nabízel ZK ROH ČKD Blansko zázemí asi třiceti kroužkům, tanečním a jiným zájmovým kolektivům.

Po revoluci v roce 1989 se stal ZK ROH ČKD Blansko společností Klub ČKD Blansko, s.r.o., kde jediným společníkem byla společnost ČKD Blansko, a. s. V roce 1998 si jej pronajala společnost Klub ZEUS, spol. s r.o. Provozovateli se tak stali Jaroslav Vintr a Jaroslav Jeřábek. Klub ZEUS spol. s r.o. (zábava-ekonomika-umění-služby) pod jejich vedením provozoval činnost na kulturním poli včetně zachování zájmových kolektivů, jako byla Dechová hudba, Blanenské divadlo, Drahan a další aktivity. Vedle restaurace vznikla herna, v klubovnách druhého patra Dělnického domu našla své zázemí Soukromá základní umělecká škola manželů Jeřábkových, která v něm sídlí dodnes.

Neslavný konec však měla sokolovna. Poté, co ji odmítlo zastupitelstvo města odkoupit od Metry Blansko, budova chátrala, stala se místem pro bezdomovce, vyhořela a nakonec musela být stržena. Na jejím místě pak vyrostlo nákupní středisko a parkoviště.

Jedinou budovou s velkým sálem a pódiem s divadelním vybavením v Blansku zůstal Dělnický dům. I ten chtěl ale po vyhlášení konkurzu na ČKD Blansko, a. s. správce konkurzní podstaty prodat. Zájemců bylo několik a hrozilo, že se z něj stane obchodní dům či obyčejná tržnice. V roce 2000 proto Město Blansko budovu odkoupilo od správce konkurzní podstaty ČKD Blansko, a.s. v likvidaci za 10 mil. Kč. Koupi schválilo městské zastupitelstvo na svém 10. zasedání 28. 3. 2000. Budova se poté stala sídlem Kulturního střediska města Blanska, které ji provozuje dodnes.

První rekonstrukce se Dělnický dům dočkal v roce 2006. Práce za celkem 12 milionů korun se podepsaly na celkové změně vzhledu z vnějšku i uvnitř. Díky nové fasádě, oknům a venkovním stínícím žaluziím získala budova svěží moderní vzhled. Úplnou novinkou se stal malý sál v prvním poschodí, který vznikl spojením sálu S2 a kancelářských prostor. Vybavený je tak, aby byl soběstačný a co nejvíce nezávislý na dalším chodu klubu, tedy včetně baru, šatny, pódia a techniky. Celkovou obnovou prošel také velký sál S1.

Dělnický dům po rekonstrukci v roce 2006. Foto: Jan Nečas

Restauraci i letní zahrádku odkoupil v roce 2005 Pivovar Černá Hora a ihned se pustil do kompletní rekonstrukce. Z původně malého hostince zbyly jen obvodové zdi, na nichž vyrostla nová velká firemní restaurace se samostatným sálem i salonem v prvním patře.

V roce 2008, v roce 100. výročí Dělnického domu, přišla další fáze rekonstrukce, která zcela proměnila a sjednotila interiér všech hal i vstupního prostoru s šatnou. Přibyl rovněž výtah pro hendikepované. Dokončena byla výměna oken a zateplení celé budovy. To vše za zhruba 7 mil. Kč. V tomto roce tak bylo dokončeno zvelebení všech veřejně přístupných prostor.

Z Kroniky Dělnického domu v Blansku sepsané Antonínem Šamlou r. 1963 a dostupných materiálů zpracoval Stanislav Mrázek.