Emil Vašíček se věnuje kaktusům už 45 let

Ke kaktusům přivedl Emila Vašíčka v jeho dvaceti letech kamarád z Jedovnic. Ten byl tenkrát na praxi v Brně u pana Flajšra v Tuřanech, který měl velikou soukromou sbírku. Po válce byla znárodněna. Už tehdy to byla evropská úroveň. Od Alberta Vojtěch Friče, známého cestovatele, měl kaktusy z Ameriky a Mexika.

„Tak ten kamarád mě jednou pozval k sobě do Jedovnic, kde měl svou sbírku. Od pana Flajšra měl odnože a jeho sbírka byla také na vysoké úrovni. Tak u něho jsem se nakazil. Po vojně jsem k němu hodně chodil a základní rostliny mám od něho,“ zavzpomínal na své začátky.

Skleník, který má postavený na zahradě, nepůsobí jako místo pro nějakou obsáhlou sbírku kaktusů. Že jsem se nemýlil, potvrdila hned první slova. „Skleník má solární tvar,“ vysvětluje, „to znamená, že když je slunce nejníže, dopadají paprsky kolmo na jeho stěnu. V zimě se tak neztrácí sluneční energie. V něm jsem začal, tam vzadu mám výsevní aparát. Speciality mám ale ve skleníku na střeše.“

Stoupáme prudkým točitým schodištěm na střechu. „Jsem jedovnickej strojař. Všechno jsem si namaloval a postavil sám, popisuje schodiště a ukazuje na malý výtah na střechu,“ říká pyšně. Skleník zabírá tři čtvrtiny plochy střechy.

Říká se, že o kaktusy se nemusí člověk starat, povídám. Evidentně jsem jej rozesmál. „To si mnozí myslí (směje se), ale je to pravý opak. Jsou nenáročné, teoreticky.“ Kaktus je jedna z nejvytrvalejších rostlin. To když někde pohodím kytku, tak zde může tři měsíce ležet a nic se neděje. To je pro ni lepší. Když ale ztratí kořeny, musí se seříznout, vyčistit. Pak se čeká, až nasadí čekací kořínky. Zapráší se a velká kytka pustí kořeny. Opylování provádí štětečkem. „Obejdu to, takhle se to prohodí a je to,“ ukazuje jednoduchý postup.

Kdo se o rostliny stará, když chcete odjet na dovolenou? „Nikdo, kaktusy vydrží. Musím jen pootvírat okna. Loni jsem odjel za škaredého počasí a nechal zavřená okna. Jeden den vysvitlo sluníčko a takhle to dopadlo, ukazuje spálený kaktus. To zbělá pokožka úplně. Všechno jsem musel přeroubovat. Jsou to vzácné chilské věci.“

Roubovat? „Bez roubování to dneska nejde. Seříznete kaktusy, gumičkou stáhnete plochy k sobě a čekáte. Musí na sebe dosednout cévní svazky. To je největší hrdinství, když někdo může potvrdit, že vypěstoval choulostivou věc pravokořennou. Já jsem je nenarouboval a o jednu jsem přišel. Druhá už je naroubovaná. Teď nemám dvě stejné rostliny a nemůžu z nich dělat semínka.“

„Toto je nádhera,“ ukazuje na jeden z kaktusů. „To je Ferocactus rectispinus. Mám dva a jeden jsem připálil. Loni už kvetl. Možná zakvete i letos. Už se tam dělá poupě nahoře, podívejte.“

Kaktusy kvetou každý rok. Kvetou nejvíc na jaře, začínají koncem března a postupně přibývají další. Vlna květů trvá třeba tři týdny. „Každá kytka kvete každý rok. Když nekvete, je chyba v pěstiteli nebo je to ještě mladá rostlina,“ tvrdí.

V jeho sbírce převažují mexické druhy a kaktusy ze spojených států, na které se specializuje. Díky kamarádovi mohl kaktusy zkoumat i v jejich přirozeném prostředí. „V roce 1995 jsem byl pozván od kamaráda, fandy do kaktusů, do Albuquerque v Novém Mexiku. Pomohl jsem mu s rekonstrukcí skleníku. Tady jsou letošní výsevy. To mně poslal po třech letech, když si na mě vzpomněl. Toto jsou Sclerocactusy. U nich jsem byl na nalezišti. Tam jsem si to projel – Nové Mexiko, Colorado, Utah a Arizonu. Ze spojených států se dneska už nemůže vyvézt vůbec nic. Je absolutní zákaz – ani semínko, ani pyl. Přitom oni si to tam ničí nevídaným způsobem.“

Rodů kaktusů je do tří stovek. Ptám se, jestli zde nějaké chybí... „No jéje. Tady chybí věcí. Na sto metrech čtverečních, který já mám, nejde mít všechno,“ dostávám odpověď. A přibývá jich ještě? „Zase se našlo Aztekium ritteri asi před deseti lety. To byl původně jen jeden druh rodu. Je vzácná, roubuje se. Neznámé druhy přibývají už jen výjimečně, ale sem tam se ještě nějaký špek ukáže. Evropani jsou na to zatížení, Američani tolik ne. Ti mají spíš, já tomu tak říkám, trávy – pachypodia, adenia, netřesky. Zkrátka sukulenty jiného rodu.“

„Tady vám ukážu vzácnost. To je asi pět let objevená věc. Jmenuje se Digitostigma caput-medusae. Patří do stejné skupiny jako Astrofitum. To je stejný rod, dává k sobě dva úplně rozdílné kaktusy. Nepřipomíná kaktus. Proto to nebylo objeveno. Byl v křoví a nikdo si toho nevšímal. Když se k nám dostalo první semínko, stálo 25 dolarů.“

Kaktus podle druhu roste do své velikosti tři čtyři roky. Ale jak který druh. Některé jsou miniaturní pořád. „Toto jsou už dospělé kytky,“ ukazuje na kaktusy veliké jak nehet od malíčku, „jiné mají třeba 15centimetrové přírůstky každý rok. V našich podmínkách vyrostou podle toho, jaký má kdo skleník. Viděl jsem i čtyřmetrové a už je musel majitel seřezávat. V přírodě klidně šest sedm metrů.“

„Jeden z nejvzácnějších je tento. Letos na jaře poprvé kvetl. Je to Sclerocactus polyancistrus,“ pokračuje ve výkladu a ukázkách kaktusů různých tvarů, velikostí i barev.

Tento obalený jakousi vatou roste až ve výšce 4.200 metrů v Andách. Horské slunce je ostré a tím povlakem se brání spálení.

Takový koníček obnáší hlavně práci. „Někdy je to šílené. Vezme každou volnou chvilku. Je to intenzivní práce na celý život. Klubový život v Brně v Astrofitu, vysévání, v zimě se přesazuje... atd. Manželka je naštěstí tolerantní. To je velice důležité pro tento koníček. Výhodou je, že nechodím do hospody a vidí mě tady. Já si dám pivo tady. Já vlastně ani nemám čas chodit někam do hospody,“ směje se. Kaktusům se kromě něj z rodiny nikdo nevěnuje. „To je osud většiny sbírek, že zaniknou s úmrtím majitele. Po mé smrti to půjde v dědictví nějakému kamarádovi, ať si to odveze.“

Kolik je v Blansku kaktusářů? „Jsme tady tzv. blanenská menšina. V Brně už nás znají pod tímto názvem. Je to Olda Pohl, Franta Plch, Vinda Blažek, Dalibor Schopf, František Flek a já. V Brně Bystrci se každým rokem na jaře zúčastňujeme velké výstavy. Děláme sleziny. U mě je to v červnu, u Oldy to bylo minulý pátek a teď jdeme k Vindovi. Tam to probíráme a navzájem si nabízíme kaktusy do sbírky. Vždycky říkám, že kdybych měl místo, tak si to vezmu. Ale už je nemám kam dávat.“

„Tento kaktus jsem dostal k šedesátinám od kamarádů. To je gruson, který má cca padesát let.“

„Češi jsou kaktusářská velmoc. Němci, že na to mají, tak ti si vše nakoupí. Češi, ti všechno našli, všechno si vypěstovali ze semínek a množí,“ nedá dopustit na um a znalosti českých kaktusářů.

Ptám se, jaké potěšení mu tento koníček skýtá. „Nejvíc mě potěší květy a příjemné návštěvy. Už zde byly i školní třídy. Ale chodí málo. Můžete napsat, že mohou přijít. Rád je provedu. Kdokoliv je zde po domluvě vítán.“

Zájemcům, kteří si o kontakt na pana Vašíčka napíší na e-mail mrazek@blansko.cz, jej rád zašlu.