Národní týden manželství 2012 aneb Rozumíme si?

Šestý ročník české součásti celosvětové občanské iniciativy se uskuteční v týdnu od 13. do 19. února s valentýnským svátkem zamilovaných. Patronkou akce bude tentokrát Miroslava Němcová, předsedkyně Poslanecké sněmovny, kde bude také týden slavnostně zahájen v pondělí 13. února tiskovou konferencí od 10:30 hodin.

O lásce, partnerství, manželství a výchově dětí

Smysl lidské existence je a měl by být zakotven v lásce. Dle slov PhDr.Jiřiny Prekopové se dospělost pro manželství a rodičovství získává úctou k  vlastním rodičům. Pokud člověk dovede milovat vlastní rodiče, přinejmenším je ctít přes všechny jejich hrubé chyby, stává se dospělým. Tento růst se odehrává až na jistém vyšším stupni osobnostního vývoje, kdy je člověk na základě své dospělé logiky schopen pochopit těžký osud, který už od dětství formoval osobnost jeho otce či matky. Než to člověk pochopí, je jen zdánlivě dospělý. Zraněné dítě v něm myslí, hodnotí a chová se jako dítě. Snaží se, většinou s nezdarem, dohnat opečovávání maminkou u manžela/manželky, namísto aby je dával vlastnímu dítěti, zlobí se nad přísností svých rodičů tím, že svému dítěti všechno povoluje atd. Přenášením svých dětských bolestí na dospělé vztahy se dopouští mnoha chyb v manželství a výchově. Usmířením s rodiči se otevírá brána ke svobodě stát se dobrým rodičem. (Pokud nestačí vlastní síly, nabízí se v kurzech „Škola lásky v rodině“ krátkodobá, ale účinná terapeutická pomoc pro smíření s nepřítomnými rodiči pod vizualizací.)

Manželé, tj. rodiče, mají jako pár první místo v systému rodiny. Vzniká tím, že si ho vzájemně dávají. Manžel manželce a manželka dává první místo u sebe manželovi. Jsou rovnocenní a rovnoprávní. Ve výchovném vztahu k dítěti se snaží o jednotný postoj. Do svých konfliktů nezatahují dítě, protože jinak by nemohlo být dítětem, nemohlo by být samo sebou. Trpělo by bezmocností a pocity viny. Dítě má v systému rodiny druhé místo. Rodiče jsou velcí, dítě je malé. Rodiče dávají bezvýhradnou lásku, zabezpečení, výchovu, vzor. Všechno to ale tragicky postrádá, pokud muselo v systému rodiny převzít vládu.

Dítě má základní potřebu se spolehnout, že „Ano“ je „Ano“ a že „Ne“ je „Ne“ a že to platí u obou rodičů stejně. Z lásky k dítěti musí být rodiče zajedno. Doporučuje se zacházet s ustanovením a dodržováním pravidel tak jako s pravidly v silničním provozu. Na světelný signál se musí reagovat hned a nečekat, že bude víckrát blikat. Když přijde červená, musí se zůstat stát. A když přijde zelená, může a musí se jet. Nespolehlivá pravidla vzbuzují neklid a napětí u všech účastníků dopravy. Rodiče dávají dítěti důležitý vzor a je velmi nutné, aby dítěti ukázali, že sami pravidla dodržují.

Mělo by například platit, že na první zavolání reagujeme a že ho neopakujeme víckrát se zvyšovanou agresivitou. Když dítě na první zavolání nereaguje, dojdeme k dítěti a pomůžeme mu zblízka a s láskyplným dotekem na zavolání reagovat. Neznamená to, že volané dítě či volaný manžel musí poslechnout. Je slušné reagovat, navázat oční kontakt a pokusit se vyjednávat. Takové vyjednávání můžeme nazývat emoční konfrontací. Jak se emočně konfrontovat, abychom si rozuměli a láska se znovu rozvinula? Konfrontace může nastat, pokud stojíme proti sobě, tváří v tvář, udržujeme oční kontakt a vzájemně si porovnáme myšlenky, názory. Při této konfrontaci je důležitá empatie ( vcítění se) do druhého. Dohodněte se svým manželem/manželkou, že chcete ve vaší rodině v zájmu vzájemné lásky zavést zásadní změnu životního stylu. Změna spočívána na těchto zásadách.

Netrestáme se přerušením komunikace, čili odnětím lásky. Stejně tak upouštíme od tělesných trestů jakéhokoliv druhu. Dětem nedáme ani lepanec, protože zamezuje očnímu kontaktu a vede k ponížení. Také zapovíme útěk, když nastala citová krize.

Konflikty chceme řešit pomocí emoční konfrontace. Nemusí to být vždy pod očním kontaktem a tváří v tvář. Často se člověk vyjádří víc, když se zavřenýma očima spočine v krčním důlku člověka, jehož miluje, ale který mu kazí lásku. Je třeba se vyjádřit bez nadávek a v  první osobě. (Např. popsat jak se cítím.) Svoje zranění je možno i vykřičet a vyplakat. Tím, že ukážeme svou bolest, má ten druhý možnost se do naší bolesti vcítit. Při velké bolesti však většinou tíhneme k útěku, je třeba se pokusit vzít jeden druhého do ochranného náručí, abychom konfrontaci vydrželi tak dlouho, až se vcítíme jeden do druhého. Zrcadlíme pocity druhého a tím dochází k vzájemnému pochopení. Neodejdeme od sebe dřív, než je nám v obnovené lásce dobře.

Tedy ne boj a útěk, ale láska, bezpodmínečná láska, emoční konfrontace, pochopení. Každý člověk chce být milován a chce milovat. Vychovávat má láska a ne strach.

V manželském svazku má proudit láska a porozumění.

Dle PhDr. Jiřiny Prekopové zpracovala: Mgr. Hana Kubecová, psycholožka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Blansko, lektorka Školy lásky v rodině, 09.02.2012

Literatura:
Prekopová Jiřina. Aby láska v rodinách proudila, Praha: Monika Vadasová-Elšíková 2012
Hellinger Bert. Skrytá symetrie lásky, Praha: Pragma 1998
www.prekopova-nadacnifond.cz (Škola lásky v rodině)