Jak z pohádky o kouzelném kapradí

Najít Starou školu v Ráječku nebylo zas tak těžké – místní rádi pomohli. Poslední krok, výheň zápraží, vzít za kliku, otevřít... a rychle vklouznout do chladivé lázně chodby. Jo, staré domy, ty mají v letním parnu něco do sebe, napadne mě.

Velký sál s lampiony, tu a tam zapomenutý talířek s nakousnutou porcí čokoládového dortu a na stolech řádka obrazů. Některé žhavé, oranžovo-žluté stejně jako den za okny, jiné jasně zelené, další modré, chladivé.

U stolu stojí dívka a pod rukama jí vzniká cosi, co vypadá jako ilustrace k pohádce o kouzelném kapradí, vedle ní mladý muž s vážným výrazem a soustředěným pohledem, který jí radí, kam a jak nanést další vrstvu barvy. Kolem se motá devítiletá holčička, pár dospělých a jinak nikdo.

Je mi to jasné, jdu pozdě. Krásný den vylákal většinu účastníků ke koupání, jsou pryč. Na jedné straně smůla, na druhé straně štěstí – zřejmě jen díky tomu má organizátorka setkání Olga Darmovzalová čas na pár slov. Mám jistou výhodu. Znám její příběh i její dcerku Ester postiženou Downovým syndromem, něco málo vím i o její práci a zaměření občanského sdružení Agility.

Chvíli si povídáme o práci sdružení, řeč se po chvíli sama stočí k Jiřímu Šedému, hlavnímu hostu celého setkání.

Ano, je to ten mladý muž se soustředěným pohledem, co před chvílí udílel rady u stolu s barvami.

„Naše děti mají speciální potřeby, proto potřebují speciální postupy,“ komentuje Olga Darmovzalová malířskou techniku, kterou právě vidím v akci. Slouží k lepšímu propojení levé a pravé hemisféry mozku a tím ke zlepšení motorických schopností.

Vzápětí mi svého hosta představí, stejně jako jeho maminku, speciální pedagožku, jejíž přednáška na téma „lidská důstojnost člověka s Downovým syndromem a jeho identita“ byla jedním z ohlášených bodů programu.

„Je to naléhavé téma. Informace o Downově syndromu jsou už lepší, ale lidé si stále neuvědomí, že osoby s Downovým syndromem jsou rovnocenní běžné populaci a mnohdy jejich hodnotu sráží,“ říká Vlasta Šedá. Pro konkrétní příklad nemusí chodit daleko. Downovým syndromem totiž trpí i její syn, Jiří Šedý. „Je uznávaný malíř a spisovatel, přesto se najdou takoví, co v jeho síly nevěří. Nedůvěra ponižuje a bere sebevědomí, proto jsem se rozhodli o tomto tématu přednášet,“ vysvětluje.

Obracím se na Jiřího, chvíli si povídáme o jeho psaní – 8 knih, to je přece jen úctyhodná řádka – o malování, o rodičích. A já si přitom uvědomuji, že celou dobu bojuji s protichůdnými pocity. Děti s Downovým syndromem pro mě nepředstavují problém. Jsou to děti a chovají se jako děti. Ale s dospělým člověkem, jen o něco mladším než jsem já sama, si nevím rady. Nevím, co všechno Jiří zvládne, zda mě dobře slyší, čemu je schopen porozumět. A tak jen poslouchám, lapám nedokonale artikulovaná slova a letmo si uvědomuji vlnu vřelosti, stále však ne dost silnou, aby odplavila rozpaky.

Nakonec mě zachrání právě ona vernisáž, ve kterou jsem doufala, a devatenáctiletá Petra. Vidí mě fotit, tak si sama vezme fotoaparát a míří na mě, směje se, fotí a já zahodím za hlavu přemýšlení a směju se s ní. Také Petra má Downův syndrom. Nálada stoupá vzhůru jako balónky, které kolem sebe rozhazuje malá Ester – přiběhla a radostně se zapojila do hry. S Petrou vypadají jako sestry, chovají se k sobě s dokonalou důvěrností – ostatně znají se od dětství.

Ještě pár povinných fotek, chvíli hledám klíče od auta, loučím a odcházím.

Venku do mě znova udeří horko, měkce a těžce, jak to jen letní žár umí.

Odjíždím. Je pozdní odpoledne, den za chvíli skončí.

Až po setmění listuji Jirkovou knihou. Sbírka esejů, upřímných, prostých.

V duchu si promítám vystavené obrazy.

Slyším Petřin smích, vybavuji si Jirkův soustředěný pohled a v duchu se snažím sumírovat slíbený článek. Nejde to. Slova jsou falešná, nesedí.

Pátrám po informacích na internetu a nacházím několik pozoruhodných Jiřího proslovů pronesených při různých příležitostech.

Mysl se pořád vrací k jediné otázce. Kdo je Jiří Šedý?

Ano, obrazy Jiřího Šedivého mají své kouzlo, texty se vyznačují pozoruhodnou přímostí a ryzostí, jejich hodnota však spočívá především v obsahu, ne formě, jež sama o sobě – měřeno obecným standardem – není nijak výjimečná. Jiří ovšem výjimečný je, o tom po našem setkání nemám pochyb. Kdo je tedy Jiří Šedý?

Týdny ubíhaly a odpověď stále nikde. Přišla po delším čase, vynořila se stejně nečekaně, jako zapomenuté jméno kamaráda z dětství.

Velvyslanec. To slovo zapadlo na volné místo jako poslední dílek skládanky.

Přehnané? To je jen první dojem.

Většinová společnost má tendenci vnímat člověka s Downovým syndromem jako defektního, nedokonalého. Jako chybu přírody. Označení „jiný“, které užívají rodiny a nejbližší přátelé, je považováno za pouhý eufemismus zakrývající trpkou skutečnost, že osoba s Downovým syndromem nikdy nebude „normální“. Kdo však jednou propadne nadřazené lítosti, ten si sotva uvědomí, že to, co je běžné, tedy normální, jen stěží může obohatit.

Jiří svými knihami a svými proslovy otvírá bránu do jiného vnímání, jiné emocionality. Dává nám „normálním“ do ruky cosi uchopitelného. Sděluje se s ryzostí a bezelstností, na niž většina z nás raději zapomněla už v mateřské škole. Ukazuje nám svůj svět, vysvětluje jeho pravidla s otevřeností, nad níž se tají dech, a vy už po pár větách nemáte pochybnosti, že tento „jiný“ hlas do společnosti patří a má v ní své nezadatelné místo.

Právě v tom je Jiří výjimečný, toto umí lépe než cokoliv jiného. Je mluvčím lidí s Downovým syndromem.

Až tedy i vy dostanete pozvání takovéto pozvání a budete nad ním váhat, přijměte jej. Stojí to za to.