Epilepsie? Vidím to optimisticky.

 Proč se nemocnice připojila k Mezinárodnímu dni epilepsie?

Zaujalo nás letošní téma. Mezinárodní den epilepsie si klade za cíl každý rok upozornit na nějaký problém z oblasti epilepsie. Letos to byly mýty a předsudky, které jsou s touto diagnózou spojeny.

 Je obvyklé, že při podobných příležitostech oddělení nemocnice otvírají dveře zájemcům zvenčí, nabízí konzultace či preventivní vyšetření. Jak tomu bylo u vás?

V případě epilepsie je situace jiná. Základním vyšetřením je zde EEG, které trvá poměrně dlouho, záznam pak dále hodnotí lékař. Krom toho se ví, že i zdravý člověk, který nikdy v životě neměl epileptický záchvat, může mít nějaký nález na EEG. Provádět takové vyšetření preventivně by bylo zbytečné. Omezili jsem se na informační kampaň v tisku a v prostorách nemocnice zaměřenou na příbuzné, přátele a známé epileptických pacientů, kteří mají zájem se dozvědět víc. Epileptických pacientů je hodně, je to jedno z nejčastějších onemocnění, které neurolog léčí. Lepší informovanost veřejnosti je tedy na místě.

 Kampaň byla zaměřena na odstranění mýtů a předsudků vážících se k epilepsii. Jaké to jsou?

Asi tím nejzávažnějším omylem je představa, že epileptik je duševně nemocný, jednoduše blázen. Dříve se ostatně nemocní považovali za „posedlé zlým duchem“. Epilepsie je neurologické onemocnění, onemocnění mozku, ale není to onemocnění psychiatrické.

Velmi častým předsudkem jsou obavy ze strany zaměstnavatelů, kteří epileptika považují za rizikového zaměstnance. Jediné omezení stran zaměstnání je přitom práce na noční směny, pak práce s rotačními stroji a elektrickým proudem, nic víc. Většina epileptiků je kompenzovaných a záchvaty nemají vůbec nebo jen sporadicky – jednou za rok. Lidé s jinou nemocí, třeba astmatem, také mívají záchvaty, a okolí je to obvykle schopno bez potíží přijmout.

Dále se mezi lidmi traduje, že žena epileptička nemůže mít děti. To samozřejmě není pravda. Léčba pokračuje i v těhotenství. Některá antiepileptika jsou při těhotenství vhodnější, jiná méně vhodná, proto je proto lépe těhotenství plánovat. Sledování v těhotenství je častější a intenzivnější než u zdravé ženy, ale perspektiva je dobrá. Epileptičky, které mám na starosti, všechny v pořádku porodily zdravé děti.

Mezi nebezpečné, přitom dost odolné mýty se řadí představy o ošetření nemocného při záchvatu. Rozhodně není na místě vkládat epileptikovi cokoliv do úst nebo mezi zuby.

 Jak je tedy třeba při epileptickém záchvatu postupovat?

V první chvíli je vhodné zabránit pádu, aby nedošlo k úrazu, během křečí pak podložit hlavu, položit nemocného na bok, odsunout jej od tvrdých předmětů, aby se neporanil. Člověk během záchvatu vypadá strašidelně, často je tam fáze, kdy zmodrá a vypadá, že se dusí, je to ale běžná fáze, která odezní po nástupu křečí. Člověku, který tomu přihlíží, se to může zdát nekonečné, ale skutečně jde jen o několik minut, než záchvat odezní. Pak je otázka, co dál. Pokud by záchvat trval déle než pět minut, nebo pokud došlo ke zranění při pádu nebo křečích, je třeba volat záchranku. Není to však nutné vždy. Někdy se nemocný probere, začne komunikovat, sdělí, že záchvaty má pravidelně a svůj stav zná a pak je vše v pořádku. Je třeba si uvědomit, že u chronického epileptika se nestalo nic mimořádného a volat lékařskou pomoc je zbytečné. Tito lidé jsou často až nešťastní z toho, že jim zas někdo volal záchranku a vezl je do nemocnice, zvlášť pokud se jim to stane každý měsíc. Pro ně je to normální stav.

 Jak vaši epileptičtí pacienti přijímají, když jim oznámíte diagnozu?

V první fázi jim důsledky často ani nedojdou, ale když to pak musí oznámit zaměstnavateli a přijdou o řidičský průkaz, uvědomí si, že jde o jistý hendikep. V posledních letech se však omezení výrazně zmírnila včetně podmínek pro držení řidičského průkazu. Pokud se podaří chorobu stabilizovat a záchvaty ustanou, nebo se frekvence výrazně sníží, pak to pro ně znamená jen pravidelné kontroly na neurologii. S tím se většina bez problémů sžije.

 Jakou léčbu pacientům v současné době nabízíte?

Všichni, u kterých je důvod podat léčbu, dostávají léky ve formě tabletek, pro malé děti jsou k dispozici sirupy a kapky. Je to dlouhodobá léčba, výběr léků je slušný a pro každý typ epilepsie se dá nějaký vybrat. Za posledních deset let je na trhu cca 10 nových léků, což je docela hodně, ale jde o léky specializované na konkrétní typy epilepsie. Také je třeba říct, že nové léky mohou často předepisovat jen Centra pro epilepsie, což jsou naše nadřazené pracoviště, s nimž spolupracujeme. Když je pacient složitější a léčba, kterou mu můžeme nabídnout, nefunguje, nebo nejsme spokojeni s tím, jak se nemoc vyvíjí, odešleme ho Centra pro epilepsii, v našem případě do Brna. Tam mají možnost té nejmodernější léčby.

 Vzhledem k charakteru onemocnění předpokládám, že jste s pacienty v dlouhodobém kontaktu. Jaké to pro vás je, vidět své pacienty, dospívat, stárnout, procházet cyklem života?

Epilepsie je skutečně celoživotní onemocnění a je jen přirozené, že člověk v každém věku řeší něco jiného. Mladý člověk řeší volbu povolání, žena v produktivním zvažuje těhotenství a mateřství, starší pacient, který začne být nemocný, zase stojí před problémem, zda léky, které bere na epilepsii, jsou slučitelné s dalšími léky. Určitě o pacientech vím víc, než kdybych je viděla jednorázově. Je to jiné, vztah je určitě užší.

Proč jste se Vy sama rozhodla věnovat právě neurologii?

Rozhodla jsem se pro ni v 5. ročníku na medicíně, protože mi připadala zajímavější než ostatní obory. Užší zaměření na epilepsii pak vyplynulo z potřeb mého bývalého pracoviště. I nyní se neustále snažím vzdělávat a získávat nové poznatky. Jako neuroložka ostatně pracuji 19 let, epilepsii se věnuji přibližně 15 let.

Co byste Vy sama chtěla vzkázat veřejnosti u příležitosti Mezinárodního dne epilepsie?

Že je to nemoc jaká každá jiná a není třeba se nemocných nějak bát, i když samotný záchvat působí hrozivě. Já sama to vidím nesmírně optimisticky, protože naprostá většina těch, co tu diagnózu mají, je bez problémů a mohou žít normální život.