Pozvánka do galerie: Epicentrum

Výstava Epicentrum, která vznikla konkrétně pro prostory blanenské galerie a které zároveň výrazně transformuje, představuje v mnoha ohledech rozšíření a obohacení uměleckých strategií těchto dvou autorů. O kresbě, výstavě a důležitosti znejistění s autory hovořily Olga Fryčová Hořavová a Jana Písaříková.

Olga: Jak byste vy sami charakterizovali svoji tvorbu?

David: Kresba s přesahem.

Jiří: Ne, já nevím jak ji charakterizovat. Je to těžký a nemáme rádi takový to škatulkování. Asi se to týká nějak kresby, protože to z kreseb vychází. Ale máme rádi, když ta kresba pro nás není definitivním médiem a přechází to do nějaké performance, instalace.

Jiří: Kresba je spouštěcím momentem, toho, co se pak bude odehrávat dál. Ale ta kresba je důležitá v tom, že to je základní impulz, který může spouštět úplně všechno. A je to vlastně něco rychlého.

David: Ale zároveň se dá skrze kresbu něco poměrně dlouze zpracovávat. To jsou třeba ty velký portréty vzadu. Nebo ta kresba zase někdy taky zdržuje a je to dobrý, takový zbytečný složitý proces, kdy je to blíž nějaký meditativní činnosti, i když to není úplně to slovo, které bych chtěl použít, ale nenapadá mě teď jiné.

Olga: Pro Blansko jste od začátku plánovali sochařskou výstavu. Kresba a socha mají od sebe poměrně daleko. Jak se to vykrystalizovávalo?

Jiří: Vždycky se to odvíjí od prostoru, který je nám dán. Nechceme dělat jen závěsné kresby, ale pracovat zároveň s celým prostorem.

David: No já myslím, že i z času. Cítili jsme, že se chceme posunout. Od výstavy Echolog, kterou jsme měli v galerii Švestka asi před rokem a půl a potom ve změněné podobě v Berlíně, až k Diplopii, instalaci pro finále Chalupeckého, kde nám šlo o kombinaci instalace kreseb a nějakých takových mechanismů s překážkami. Teď jsme to chtěli celé ponechat statické, založené na jednoduchém, ale silném objektu-instalaci, to byla pro nás výzva.

Olga: Jak vás napadlo pracovat s kamenem?

Jiří: To se vrátím zase k těm kresbám. Kreslíme nápady, kresby vznikají společně, takže je to vlastně diskuse, nejrychlejší záznam toku myšlenek. Je to z kreseb, někde jsem to tam viděl.

David: Myslíš?

Jiří: Myslím, že jo.

David: Ne, já vím, jak jsme na to přišli. Původně jsme měli v plánu udělat dva obrovské šutry, kde by právě byly jen oči. Ty by byly vedle sebe jako socha v nějakém veřejném prostoru. A protože jsme se tím dlouho zabývali, tak jsme o tom začali přemýšlet dál a dál. Napadlo nás, že jich můžeme udělat víc menších a najednou jsme začali objíždět lomy, kde jsme našli ty různé kameny, tak už to začalo žít vlastním životem. Změnili jsme měřítko, počet a začali uvažovat nad půdorysem galerie i nad tím vstupním tunelem.

Jiří: Máme rádi takový určitý navození iluzivního prostoru. Člověk tam vstupuje, je trochu zmatený, zná ten prostor a my ho trochu změníme, takže tam najednou ta naučenost chybí a je tam najednou i určitá míra šoku, překvapení, že ten kdo projde tunelem, vstoupí do pohledu všech 57 kamenů a octne se tak v epicentru. Možná lépe v nějakém centru. Těch epicenter je na výstavě víc. Je tam to světelné ve vstupu, tvořené stroboskopem, které mate, pak jsou tam další u kreseb v menší místnosti galerie, které jsou dotvořené náhodně výbuchy barev.

David: Plus ještě je tam důležitý ten zvuk. Je nejdřív tichý, pak to graduje.

Jana: Kdo je autorem nahrávky a jak vznikla vaše spolupráce?

David: To je host výstavy, Kyklos Galaktikos. Nám se líbí co hrají. Delší dobu jsme přemýšleli, koho pro tuhle instalaci přizvat, a myslím, že to dopadlo skvěle. Lákala nás práce s hudbou, kdy ten zvuk je nedílnou součástí celé instalace. V tomto případě jsme od začátku přemýšleli o tom, že když člověk bude vstupovat tunelem, stane se součástí instalace, která je na první pohled konzervativní nebo z fotek bude působit konzervativně, tak ten zvuk tam hraje důležitou roli i pro vnímání.

Jak člověk bude procházet mezi sochami. Je to v bezprostředním zážitku, kdy ta výstava by měla nabízet pro diváka úplně jiný druh zážitku, než když si ji člověk prohlédne na fotkách nebo uvidí na videu. I ten čas, kdy vchází do místnosti a prochází tunelem, je vlastně něco úplně jiného než ze záznamu, minimálně co do intenzity. Výstava – médium výstavy – je specifické a mělo by se využívat všech možností.

Olga: Přemýšlím nad vyzněním výstavy. Vnímám, že je zde prvek hry, ale zároveň obrazy zkázy, konce a je zde pro mě napětí mezi něčím, co děsí – konec, výbuchy, zánik a dynamikou, bohatostí a hrou a celkově na mě působí pozitivně. Jestli je pozitivní, ve smyslu kreativní, nebo o destrukci, konci a apokalypse.

David: To mě nenapadlo. Většinou nám nejde o jediný způsob, jak tu věc jde číst.

Jiří: Možná zmatení diváka a to, že pracujeme s různými odkazy takto podprahově. Ty odkazy nejsou tak důležité a ten výklad, ta ambivalence, je také důležitá. Mně se ještě líbila v textové zprávě o výstavě od Jany Písaříkové ta poznámka, že to je jako po katastrofě, zamrzlý stav, kdy se člověk octne po něčem. Ale když jsme si včera prohlíželi ty fotky z výbuchů, tak ve chvílích toho výbuchu to je vlastně bílé, že tam není nic vidět. Že to místo toho epicentra je v tu chvíli neviditelné a člověk vidí potom jen tu stopu, kterou nemůže úplně řídit. To mi přijde zajímavé k těm kresbám vzadu, kdy vlastně vznikaly s nějakým úmyslem, ale je přes to ještě další vrstva, kterou jsme sice trochu ovlivňovali, ale ne zcela.

Jana: Jsou tam velké kontrasty, že tam jsou věci efemérní a ty vytváří celé instalaci prostředí a pak ty strašně stabilní, pevné a hmotné prvky jako ty kameny a to mě baví, že tam cítíš napětí mezi jednotlivými složkami.

Jiří: To jsme si taky říkali, že je dobrý, že ta jedna místnost je taková strnulá s tou hudbou a přijdeš do té druhé, kde jsou ty dynamické výbuchy. Je to takový dialog mezi dvěma přístupy, ale nějak nám to fungovalo. Pocitově jako dvě výstavy v jedné. Škleby jsou v obou místnostech, ale pokaždé jsou jinak strnulý. V první tak zvláštně archaický, v té druhé zase se znalostí anatomie a fotografie, která také zmrazí v čase. Vlastně stroboskop ve vstupu taky něčím zmrazuje, rozkládá.

Olga: Ale to jste spíš chtěli ten moment překvapení.

David: No nevím, zda překvapení, ale chtěli jsme, aby tam člověk byl znejistěn. Idea, kdy člověk někam vchází – z jednoho prostředí do druhého. Když prochází dveřmi, tak si toho ani nevšimne, ale když se ten prostor protáhne, tak prochází déle a je tam větší ten kontrast.

Jiří: Návštěvník musí projít nepříjemným černým tunelem, který se zužuje a bliká v něm stroboskop a najednou se octne v bílé místnosti v epicentru těch pohledů kamenů. Ten stroboskop to jen umocňuje. Kdyby to bylo bez něho, tak to prostě tak nefunguje.

David: To znejistění a překvapení je hrozně důležitý. Pokud si někdo uvědomí, že něco neví, nerozumí, ale je tomu zároveň nějak otevřený, přístupný, tak má zase šanci. Nejhorší je jít na něco, co vím, co to bude dopředu a nenastane ten pocit překvapení a vnímavosti, kdy člověka osloví nějaká jemná věc a bude si říkat: to umím taky a co je na tom, atd. A to je důležité.

Když jsme chvíli učili kresbu, tak to byla naše strategie – neustále studenty dostávat do situace, kdy nevěděli a pomocí šoků a překvapení jsme se snažili je donutit začít přemýšlet jinak o těch věcech, které jsou brány schematicky, automaticky. Dělá se to takto, aby to vypadalo takto a to je špatně. Tam nenastane moment objevování otevřenosti a vnímání. To je vlastně taky důvod, proč měl být ten vstup tak razantní a pro někoho odpudivý, ale vlastně díky tomu, že člověk netuší, do čeho jde a o čem to bude, aniž by tam vzadu bylo nějaké mimořádné překvapení, tak to takto může fungovat.

Jiří: Něco jako když má člověk těžkou zkoušku a pak vyjde a je to pryč, člověk si otevře okno, nadechne se – áááá – tak takto asi. Projít, něčím nepříjemným a za tím je ta třešnička.

Rozhovor je zkrácený pro Zpravodaj města Blanska. Celý text najdete na stránkách Galerie města Blanska www.galerie.blansko.cz.

Olga Hořavová
vedoucí Galerie města Blanska