Marek Audy představil v Blansku první český 3D dokumentární film

Marka Audyho jsem před samotnou projekcí vyzpovídal. O Venezuele ani moc povídat nechtěl, protože o ní na Blanensku bylo napsáno již dost. A tak jsme se zaměřili na novou snímací techniku, knihu i plány do budoucna. Mnoho času neměl, protože premiéra se nezadržitelně blížila. Navíc ještě chvíli před jejím datem bylo v plánu promítání v jeskyni Výpustek. A tak byla pochopitelná jeho nervozita ohledně techniky, která měla také svoji premiéru. „Z techniky máme nahnáno, protože se ukázalo, že máme jeden kabel špatný a v půlce testu to padlo. Naštěstí jsme měli náhradní,“ podotkl. O to více si vážím toho, že si na rozhovor se mnou chvilku vyšetřil.

Příprava techniky na 3D projekci. Marek Audy (vlevo) a Richard Bouda.

Kdy jste se poprvé dostal k 3D technice?

Já jsem už v 90. letech pro Technické muzeum v Brně fotil stereoskopický seriál z Moravského krasu. Fotil jsem to tehdy ruským fotoaparátem Sputnik, který byl běžně k mání a dodnes se dá koupit. Je to analogový fotoaparát na 6×6 cm. V muzeu se to pak nasazovalo do tzv. Kaiser-Panoramy. Tam je takový obrovský buben a v něm koluje 50 analogových diapozitivů, svítí se, no je to záležitost stará 100 let.

A dnes tady budeme prezentovat jeden z diaseriálů, který byl také nasazen do té panoramy. Jedná se o historický diaseriál z Moravského krasu Karla Absolona. Správně by se tomu mělo říkat stereo seriál.

Kam až sahají počátky této techniky?

Stereoskopie i ve světě prožívá takové vlny obliby. Pamatujete např. stereokotoučky s pohádkami? Tímto způsobem prožívala stereoskopie někdy v 50. letech obrovský boom. Teď s nástupem techniky na přelomu tisíciletí se začaly natáčet 3D filmy.

Předtím to byla věc, neříkám že neznámá, protože první stereofilm byl natočen někdy roku 1850, takže to není žádná novinka. Jen měli problém ho promítnout, protože nebyla známá ještě polarizace, ta technika, kterou my jsme tady pořídili. Dnes těch způsobů, jak to prezentovat, je celá spousta.

Stále říkáte stereoskopie. Proč ne 3D? Liší se v něčem?

V současné době se stereoskopii říká 3D, ale správný název by měl být stereoskopie. Protože to funguje tak, že mám dvě kamery, dva objektivy, dvě oči. Levé oko se kouká na levý obraz, pravé na pravý obraz a mozek z toho složí plastický obraz.

Všechno, i ty dokumentární filmy, jsou vlastně stereoskopické snímky. Např. v animovaných filmech dokážou toho Shreka omotat kolem dokolečka, tam už by se dalo říct, že to je 3D film, ale pokud je to dokument, vždy se to dělá tak, že jsou dvě kamery a snímají s posunem obraz.

Takže zdánlivě nic složitého. O kolik víc techniky s sebou nosíte?

Když se to takhle zjednoduší, vypadá to snadně a bezvadně. My jsme ale dva roky řešili samý problémy. Když bych to zase zjednodušil, tak místo jednoho fotoaparátu nosíte dva. Takhle jsme si to představovali na začátku. Ve finále je to složitější. Třeba když jsme chtěli nasnímat nějaké detaily, tak to nejde. Protože člověk má oči nějak pružné a dokáže s pomocí očního svalu s nimi pohnout k sobě, přiblížit je, ale objektivy foťáků srazíte na doraz a dál už to nejde, protože prostě není kam.

Takže jsme museli vytvořit vlastní techniku. Na té se podílel Richard Bouda. Je spoluautorem a spolutvůrcem techniky. Od roku 2005 se mnou do Venezuely jezdí, ještě nevynechal ani jednu výpravu. Společně jsme vyrobili tzv. stereoskopický makrobox, kde se pod úhlem 45° do toho vloží polopropustné zrcadlo a jedna kamera kouká z vrchu přes zrcadlo a druhá kouká skrz zrcadlo. Výsledek je ten, že kamery dostanete až na nulu, takže mají obraz spasovaný přesně. Koukají se do jednoho bodu, pak se to jen ve střižně otočí zrcadlově a jsou z toho zpátky dva obrazy.

S tímto se dokážeme podívat, jak s oblibou říkám, nějakému broukovi do obličeje. Může nastavit rozteč očí na rozteč očí toho brouka a dostat se mu přes ten čumák před ty tykadla a dají se s tím dělat velmi efektní záběry.

Do Venezuely jsme ho vezli až v letošním roce. Chtěli jsme udělat pár efektních obrázků, protože tam je flora i herpetofauna ohromně pestrá a zvláštní. Ale nedopadl ten letošní výlet úplně optimálně, protože právě Ríša si v pralese vypíchl oko. Je to takový smutný příběh. On se na ten náš produkt už stereoskopicky nepodívá.

Kdy jste se rozhodli vydat se cestou stereoskopie?

Technika umožňuje dnes poměrně snadno vše digitalizovat a zpracovat, to byl první popud, proč jsme se vrhli do natáčení 3D filmu z Venezuely. Vstoupil do toho takový impuls, kdy naši partneři používali stereoskopii už před naším seznámením, které proběhlo v roce 2003 (to jsme se potkali s venezuelskými jeskyňáři a začali jsme společně spolupracovat na těch nejdelších jeskyních). Oni pomocí stereoskopie nasnímkovali stolové hory a hledali jeskyně, propasti, hledali přístupy na stolové hory, kde je nějaká soutěska, kaňon. To je princip, jakým stereoskopii využívají geodeti. Dělají mapy, vidí reliéf apod.

Tady jsme se se steroskopií setkali ne pro potěchu oka diváka, ale pro praxi, jak se k těm jeskyním máme dostat, jak probít terénem, který jsme třeba z vrtulníku viděli, ale nedokázal jsem vymyslet, kde např. shodit lano, abych se nedostal někde mezi systém skalních věží apod. K tomu jsme začali využívat stereoskopii a to nás naučil kamarád Charles.

Jak jsme si takhle posílali e-maily a obrázky přístupových tras, tak mě najednou osvítila myšlenka. Napadlo mě, že když fotím v jeskyni a vedle mě, když fotím magnesiem, vzniká takový les stativů, kdy všichni se chtějí přiživit na světle, že kdybych vzal snímek z jednoho foťáku a toho, co stál na stativu vedle mě, že to musí být také stereoskopie.

Doma jsem to otevřel na počítači, spasoval jsem to a skutečně se pár obrázků našlo, kdy ty fotoaparáty byly stlačené hodně k sobě a stereoskopický efekt tam byl. Já jsme to poslal zase do Venezuely, kde to vzbudilo velké pozdvižení a byl to zlom. Od té doby jsme začali snímat jeskyně stereoskopicky.

Nepoužili jsme ještě dva stejné speciální fotoaparáty. Používali jsme dva různé, jen jsme se snažili sjednotit ohniska objektivů. No a to nám v budoucnosti, kdy jsme se tomu začali věnovat víc do hloubky, začalo přinášet obrovské problémy. Protože to sice byly objektivy se stejným ohniskem, ale nějaký ten milimetr tam lítal a šlo to velmi špatně pasovat, trhalo to oči. Ostřílení brněnští stereoskopisté nám říkali: „Tak takhle ne, pánové, takhle se to nedá dělat.“

Začali jsme se věnovat studiu, jak se to má dělat správně a dá se říct, že po nějakých 10 letech jsme pořídili dvojici stejných digitálních fotoaparátů a začali jsme dělat statické fotografie.

Ale to jsou stále jen fotografie. Vy dnes promítáte film.

V roce 2012 jsme si řekli, že už umíme fotky, tak proč teď nenatočit celý film. Na plátnech kin už běžel Avatar. Já jsem vždycky říkal, že tam, kam jezdíme my, ty stolové hory, to je Avatar ve skutečnosti. Pořád jsem to tam viděl. My to tady natočíme jako dokument, to bude bomba. Pořídili jsme další techniku. Např. stereoskopickou kameru, kde jsme obraz už měli synchronizovaný, zmíněný makrobox a začali jsme se věnovat natáčení filmu.

Domů jsme dovezli nějaké čtyři hodiny surového záznamu a zjistili jsme, že nám chybí zásadní věc, a to celkové pohledy na krajinu. My jsme měli všechno z podzemí, z džungle, spoustu detailů. Měli jsme všechno natočené, ale neměli jsme pohled na ty gigantické stolové hory, pohled na kilometrové stěny z letadla. Když jsme letěli vrtulníkem tam, bylo špatné počasí. Zpátky jsme měli zase vybité baterie. Teď ta technika... tam by to chtělo ještě gyroskop, vrtulník se neuvěřitelně klepe. Zase jsme naráželi na techniku.

Takže letos v únoru jsme vyjeli udělat pár snímků někde z těch savan pod stolovýma horama. Potřebovali jsme jen několik minut snímků, které by doplnily nějaký ten krátký dokument. Bohužel ty detaily už jsme nedodělali, protože expedice předčasně skončila, změnila se na záchrannou akci Ríši, který se tam nešťastně zranil a bylo potřeba ho vrátit do civilizace a do nemocnice.

Jak moc Vás dnes brzdí dostupná technika?

Zjistili jsme, že udělat dokument, který by měl např. 1,5 hodiny a byl by to celovečerní film, je docela problém a že to nezvládneme. Řešili jsme problémy s postprodukcí, protože na jižní Moravě nevím, že by existovala střižna, která stříhá 3D. Pořídili jsme střižnu, dali jsme do toho obrovské peníze a hlavně čas, protože jsme tápali, nevěděli jsme jak to vůbec dělat. Podnikli jsme slepé cesty. Např. jsme udělali film a použili jsme rozšíření do střižny, které kvalitu srazilo úplně hrůzostrašným způsobem a tady v kině jsme zjistili, že je to všechno neostré a takhle to nejde.

Bohužel Kino Blansko jde jinou technologií, než máme my a není kompatibilní. To na vysvětlenou, proč zde máme vlastní plátno. Ale díky tomu jsme mobilní a můžeme promítat kdekoliv. Techniku máme od firmy Epson, která letos vyprodukovala tuto dvojici projektorů, každý na jedno oko. Zatím nemají konkurenci na trhu, minimálně cenovou. Je to bezvadný, např. do škol. Plátno máme od firmy MV. Je to stříbrné plátno, stejné, jako je použité v Imaxu.

Co vše je dnes na programu?

Jako první promítneme historické obrázky Karla Absolona, které mají skoro 100 let. On sám je nafotil a nechal si je kolorovat. To je pořad, který jsem nazval Dobývaní Punkvy. Důležité je zmínit, že ty diapozitivy jsou majetkem Anthroposu Moravského muzea a byly zapůjčeny u příležitosti Mezinárodního speleologického kongresu v létě. Já jsem to dnes využil, protože si myslím, že do Blanska to patří.

Náš filmový dokument jsme nazvali Domino – hra v podkroví ztraceného světa. Asociuje to jakési skládání kostek jednotlivých vědních oborů k poznání jeskyní v pohoří Guayanské vysočiny ve Venezuele, ve stolových horách, kterým se říká Tepui. Ale obecně tomu ani domorodci neřeknou jinak než Ztracený svět podle románu A. C. Doylea.

Nakonec ukážeme pětiminutové seriály společnosti La Salle. To sdružuje fotografy jeskyní z 19 zemí světa. My jsme se stali členy této společnosti na zmíněném kongresu v Brně. To byla významná akce, která se sem vrátila po desítkách let. Díky tomu jsme dosáhli na tento produkt, který je složen z fotografií členů a jedná se o unikátní jeskyně nejen tady v Evropě, ale i v Asii či Americe.

Plánujete techniku dál nějak využít?

Chtěli bychom s tímto programem jezdit a promítat ho v menších městech. Ať už v menších kinech nebo v kulturních domech. Snímky už viděli pozvaní při premiéře. Pak účastníci Rajbasu. Domluveni jsme v novém roce v Doubravici a slíbili jsme i projekci v Jedovnicích. Podobné promítání na menší plátno se uskuteční 14. prosince 2013 v Ulitě v rámci 20 let Ulity. Tam bude k vidění 3D diaseriál z Ladakhu našeho kamaráda Matěje Boháče.

Pro školy připravujeme program, který představí technologii – stereoskopii. Na minulém Rajbasu jsem měl workshop 3D fotografie a bylo by zajímavé udělat zjednodušený workshop, jak stereoskopie finguje, třeba i pro gymnázia. Děcka dneska chodí do kina na nejrůznější akční filmy, Tak proč jim tedy nevysvětlit, že ten princip je jednoduchý – až tak, že stačí vzít telefon, vyfotit jeden obrázek, posunout a vyfotit druhý obrázek a pokud se v tom motivu nic nepohne, tak mají vlastně stereoskopický snímek. Jen ho správně spasovat.

Kamarádi ze Stereoskopické sekce pod Technickým muzeem v Brně, kterou jsme asi před dvěma lety založili, mně říkají: „Neříkej to, protože oni to začnou všichni drbat, protože je to tak jednoduchý.“ Protože opravdu to je tak jednoduché, ale je tam spoustu zákonů, které je potřeba dodržet.

Kam míříte ve 3D dál?

Chtěli bychom se věnovat spíš fotografii, protože ta je daleko jednodušší. Věřím, že se budou líbit poslední tři diaprojekce. Nechali jsme je schválně na konec, protože je to celosvětový průřez a ty obrázky jsou špeky, naprosté bomby. Je těžké nafotit 3D film jen někde v Moravském krasu nebo v jedné oblasti.

Máme hodně obrázků z Bosny, měli jsme tam dokonce nějaké objevy. Chtěli bychom připravit takový balkánský seriál. Materiálu na to máme hodně. A máme také podepsanou smlouvu na natáčení 3D filmu pro Ministerstvo životního prostředí ČR pro Dům přírody, který se má na Skalním mlýně stavět. Asi čtvrthodinový film by se měl natáčet ve zdejších jeskyních. S Richardem bychom měli být hlavními kameramany pro podzemní záběry. Čekáme jen na potvrzení.

Křest knihy Domino – hra v podkroví ztraceného světa.

Dnes představujete také speciální stejnojmennou knihu...

To je podle přísloví drž se svého vesla. Protože moje řemeslo je grafika-sazba knih, tak jsme si řekli, proč neudělat i 3D knihu. Příběhy do knihy sbírám již několik let, takže letos jsem pouze dopsal ten smutný příběh s Ríšou a doplnili jsme to stereoskopickými fotografiemi. Je jich tam přes osmdesát. Ke knížce přikládáme stereoskop, takové hranolové brýle, ne žádný červenomodrý anaglyf, ale plnohodnotný pohled na ten efekt.

Ke knize jsme přidali tři zajímavé mapy. Dvě jsou historické z dob objevování Jižní Ameriky a jedna je současná. Je na ní zakreslená mapa nejdelší křemencové jeskyně světa, kterou jsme tam v průběhu našich expedic našli. Limitované balení navíc obsahuje USB flash disk (2GB) s filmem ve Full HD kvalitě pro 3D televize a monitory.

Koupit se dá na pár místech, např. v obchůdku U Kudrny na Hlavním nádraží v Brně. Vyšla jen v malém nákladu. Zájemci ji seženou u nás na webovkách http://audy.speleo.cz.

Za rozhovor poděkoval

Stanislav Mrázek