Umístění není důležité, podstatné je dojet

Závod, jehož duchovním otcem a hlavním organizátorem je Jan Kopka, startuje vždy poslední víkend v červnu. Letos se jel jeho čtvrtý ročník, startovalo se 29. června z Hranic u Aše. Jde o nonstop závod od nejzápadnějšího cípu ČR po nejvýchodnější obec na Slovensku, Novou Sedlicu, která je jen 50 km od ukrajinských hranic.

MÍLAŘI 2014 – dokumentární film o nonstop závodu napříč Česko-Slovenskem pro bikery, běžce, chodce, koloběžkáře a všechny, kteří se pohybují vlastní silou z produkce české televize.

Trasa závodu je otevřena pro bikery, běžce, chodce, koloběžkáře a všechny, co se pohybují vlastní silou. Stanoven je pouze start a cíl a trasa přírodou, kterou musí závodníci dodržet. Kdy a kde spí, kdy jedou, co jedí, je jen na nich. Cílená podpora je zakázána.

Svoje síly se v rámci tohoto výjimečného závodu pokusil změřit i blanenský sportovec Radim Bláha.

Radime, jak ses k tomuto extrémnímu závodu vlastně dostal?

V médiích proběhla informace, kterou jsem zachytil a obdivoval jsem všechny, kdo se do něčeho takového vůbec pustí. Pak jsem viděl v jednom diskuzním fóru výzvu člověka, který ten závod jezdí a který hledal někoho na společný trénink. To byl impuls k tomu, abych se přihlásil a hlavně, abych od něho získal maximum informací o závodu.

Letos to byl první ročník, kterého ses účastnil, nebo už máš nějaké předchozí zkušenosti?

Jel jsem podruhé. Loni jsem se rozhodl v půlce závodu skončit. To je právo každého účastníka, i polovinu tratě lze oficiálně započítat, je to rozhodnutí, které musí každý zvážit. Za polovinou závodu však už nelze své rozhodnutí změnit.

Často bylo nutné sesednout a kolo do kopce vytlačit nebo vynést. Prudké kopce i překážky na cestách byly rozeseté po celé délce trasy, která mnohdy ani nevedla po sjízdných cestách. Celkové nastoupané převýšení bylo 40 km. Foto: archiv Radima Bláhy

Čím je z tvého pohledu tento závod ojedinělý?

Člověk se dostane do míst, do kterých bych se jinak asi nedostal. Spíš je to závod koncipovaný mimo hojně navštěvované turistické cíle. A i když jsem projížděl místa, na která jsem kdysi dorazil autem, pohled zpoza řidítek je úplně něco jiného. Takže jako bych byl všude poprvé. A taky to, že na startu vlastně vůbec nevíš, co tě čeká, kde a jak dlouho budeš spát, kde jíst.

Jaké byly tvoje nejsilnější zážitky? Je něco, na co budeš ještě dlouho vzpomínat?

Těch bylo hodně. Nejenom těch veselých, zažil jsem i horké chvilky. Třeba, když jsme volali záchranku pro jednoho kolegu, který najel na šňůru, která vedla přes cestu a zranil se. Člověku to moc na psychice nepřidá. V jednom cikánském ghettu mě zas pokousal pes, takže jsem musel absolvovat očkování proti vzteklině. Velkou zátěží po fyzické ale i psychické stránce je i to, když se jede v noci po zabláceném poli a každý kilometr se ti podaří píchnout. 

Chtěl jsi to někdy vzdát?

Každý den si říkáš, jestli to máš zapotřebí se takto trápit a nebylo by ti lépe někde jinde. Musíš si to v hlavě srovnat a buď jedeš dál, anebo to vzdáš a jedeš domů. Jenže mě to vždycky napadalo v místech, kde by mi rezignace vůbec nepomohla, protože bych se musel stejně nějak dopravit do civilizace. A když jsem pak dojel někam do vesnice, tak mě ty myšlenky zase přešly.

Šťastní závodníci (Radim Bláha uprostřed) na kontrolním bodu 3 po překonání hranic se Slovenskem a vytlačení kola do několika prudkých kopců. Na trase jsou již 7. dnem a do cíle jim zbývá ještě 333 km. Foto: archiv Radima Bláhy

Jel jsi celou cestu sám, nebo s někým společně?

Zpočátku sám, ale během závodu člověk potkává lidi, se kterými se potom míjí. Záleží hodně na individuálním tempu, na zvycích, navzájem jsme se předjížděli podle přestávek, už jsme o sobě věděli. Někdy se jede společně třeba celý den, jindy půlden. Mně se potom stalo, že jsem se za Jeseníky potkal s jedním kolegou, se kterým jsme se domluvili, že pojedeme společně a tak jsme dojeli i do cíle.

Jak ses tedy nakonec umístil?

Umístění není důležité, podstatné je dojet, překonat nástrahy trasy a počasí. Na startu bylo asi 120 závodníků, nejvíce cyklistů, nechyběli ani lidé na koloběžkách nebo ti, co šli pěšky. Celou trať nakonec zdolalo něco kolem 50 lidí, mezi nimi jeden chodec, jeden koloběžkář a zbytek na kolech. Do cíle jsem dojel za 11 dní a dělil jsem se s kamarádem o 13.–14. místo. Ve své kategorii (muži nad 40 let) jsem dojel třetí.

C

To je obrovský úspěch. Pomýšlíš už na příští rok, nebo ti jeden podobný zážitek stačí?

To je otázka úvahy. Když jsem dojel do cíle, tak jsem si říkal, že už nikdy více. Teď říkám, že nevím. Musí to ještě uzrát.

Co bys poradil případným zájemcům, kteří by si chtěli vyzkoušet svoje síly v dalším ročníku?

Rozhodně ať to zkusí. Je to naprosto ojedinělý zážitek, který nemá v našich podmínkách obdoby. U nás je to jediná akce svého druhu, rozhodně však nelze podcenit přípravu a vybavení. To je podstatná věc, nikdy nelze odhadnout stoprocentně počasí, když prší a je zima, je to samozřejmě složitější. Člověk musí myslet na to, že každá zbytečnost se pronese, štěstí přeje připraveným, určitě je taky třeba všechno řádně vyzkoušet a pořídit si v rámci možností kvalitní vybavení.

Za rozhovor poděkovala Jana Franchi.