„Dvakrát zachráněné dítě“ Tomáš Graumann navštívil Blansko

Tomáš Graumann měl to štěstí, že mohl být jedním z 669 československých židovských dětí zachráněných Nicholasem Wintonem, jenž zorganizoval jejich převoz z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava do Británie, a který o svém hrdinském činu dlouhá léta skromně mlčel.

Pan Tomáš Graumann novinářům poskytuje rozhovory zřídka, právě proto jsme velmi poctěni tím, že v našem případě učinil výjimku, a to i přesto, že byl po své téměř 90minutové prezentaci poměrně unavený.

Pane Graumanne, musím přiznat, že Vaše vystoupení mě velmi zasáhlo. Jakožto matka šestiletého syna si jen stěží dovedu představit, jak těžké muselo být rozhodování Vaší maminky a vůbec samo Vaše loučení.

„Takže jste mou přednášku viděla. To mě velmi těší. Víte, většina novinářů se mé prezentace neúčastní a chtějí dělat rozhovor, aniž by si moje vyprávění vyslechli. Ano, bylo to těžké, i když já jsem to bral spíš jako dobrodružství, jako cestu vlakem plným dětí, moje maminka se snažila skrývat slzy a slíbila mi, že jakmile Hitler odejde, hned se zase vrátím domů. Můj malý bratr takové štěstí jako já neměl. Byl nemocný a měl jet posledním vlakem, ten však už nikdy nebyl vypraven.“

Během prezentace jsme měli možnost blíže nahlédnout do Vašeho osobního příběhu. Připomněli jsme si, jaké hrůzy s sebou neslo pronásledování Židů nacisty v období druhé světové války. Myslíte si, že v naší současné společnosti by se něco podobného nemohlo opakovat? Ubíráme se jiným směrem, nebo termíny jako xenofobie a rasismus mají i dnes svoje opodstatnění?

„Do určité míry je pravda, co ostatně říká i Nicholas Winton. Lidé se nepoučí z historie, některé chyby se stále opakují, i když já si myslím, že Evropa si velmi dobře uvědomuje nebezpečí násilí a nenávisti a také ho odsuzuje. Do určité míry zde však stále ještě přetrvává určitá averze a nedůvěra, třeba proti křesťanům.“

Domníváte se, že na světě ještě existují lidé jako Sir Winton? Může být v soudobé společnosti vůbec ještě místo na takový čin?

„Morálka dnešní společnosti je určitě jiná. Všichni lidé samozřejmě nejsou zlí, mezi námi žije řada lidí s dobrým srdcem. I když nacisté páchali mnoho zvěrstev, neznamená to, že každý jednotlivý člověk, který k nim patřil, by byl tak krutý jako celý ten systém. Např. při 70. výročí Wintonových vlaků byla vyhlášena soutěž na téma lidské dobroty. Lidé mohli psát, kreslit, natočit film apod. Zatímco my tady spolu děláme rozhovor, bohužel přicházíte o promítaný dokument Síla lidskosti, a právě v něm účinkovali jako spolucestující lidé, kteří vyhráli tuto soutěž.“

Tomáš Graumann (vpravo) vypráví svůj příběh téměř zaplněnému sálu blanenského kina. Foto: J. Franchi

Měl jste někdy možnost se osobně setkat se svým zachráncem Nicholasem Wintonem?

„Ano, sešli jsme se celkem třikrát. Poprvé to bylo v Praze při premiéře dokumentu Síla lidskosti, o kterém jsme už hovořili. Potkal jsem ho, když právě vycházel z prvního promítání určeného hlavně mladým lidem. V pauze před další projekcí se s ním chtělo setkat mnoho lidí a poděkovat mu. Po tom dalším promítání jsem s ním byl pozvaný na jeviště spolu s dalšími zachráněnými dětmi. Všichni jsme se chtěli fotit, bohužel však nedošlo na společnou fotografii.

Podruhé jsme se setkali v roce 2007. Původně jsem si myslel, že byl Wintonův příjezd zorganizován na základě pozvání tehdejšího ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, ale podle všeho to byl Václav Havel, kdo za tím stál. Setkali jsme se v Praze v Kongresovém centru. Tam bylo také dopraveno 3 000 dopisů, ve kterých lidé navrhovali, aby byl Sir Winton nominován na Nobelovu cenu za mír. Týž den jsme měli recepci s ostatními Wintonovými dětmi a on s každým z nás strávil pár minut.

Naposledy jsem ho viděl v roce 2009, kdy náš vlak přijel znovu po 70 letech do Londýna. On seděl na nástupišti a čekal na náš příjezd. To mu bylo 100 let. Když jsme konečně dorazili, řekl nám, že je rád, ze se opět po 70 letech setkáváme, ale abychom příště nečekali tak dlouho (směje se). Potom jsme šli na Českou ambasádu, kde pro nás byla uspořádána malá slavnost a kde jsme se opět mohli všichni vyfotit. Jednu z těchto fotografií většinou používám na konci své prezentace.“

Dnes je Nicholasi Wintonovi 105 let. Byl oceněn řadou britských i českých vyznamenání, nicméně navrženou Nobelovu cenu za mír dosud nezískal. Myslím, že otázka, zda by si ji zasloužil, bude asi zbytečná...

„Já bych tuto myšlenku samozřejmě podpořil, ze svého pohledu nevím o nikom, kdo by si ji zasloužil víc. On je navíc tak neuvěřitelně skromný. Vždy říká, že by to na jeho místě udělal každý, ale všichni víme, že to tak není. Byl ale pozvaný na Pražský hrad, aby převzal 28. října Řád bílého lva. Záměr Sira Wintona zúčastnit se osobně předávání státních vyznamenání potvrdil i prezident Miloš Zeman, já jen doufám, aby k tomu byl dostatečně zdravotně způsobilý.“

Pane Graumanne, ráda bych se Vás ještě zeptala na poslední věc, a to na osudy Tomáše Schlesingera, chlapce, jenž s Vámi našel nový domov ve Skotsku u slečny Corsonové? Jste v kontaktu?

„Bohužel nejsme. Před mnoha lety se mi podařilo získat jeho e-mailovou adresu a pak jsme si dost dlouho psali. Byl se mnou ve Skotsku do té doby, co skončil základní školu. Potom chodil na Československou státní školu ve Walesu, kterou zřídila exilová česká vláda. Když slavila 60 let svého působení, přijel do Prahy, ale onemocněl a musel se vrátit zpět do Austrálie, aniž bychom se mohli osobně setkat. Víte, ta škola byla po válce v roce 1945 převedena do Prahy, on ale nedokázal žít v komunistickém režimu, nějakým způsobem se mu podařilo vycestovat. Nejdřív se dostal do Izraele a pak do Austrálie, kde strávil většinu života se svou rodinou. Hodně Wintonových dětí se vrátilo do Československa, ale necítily se tady doma, často se sem ale vracely, protože skutečný domov nenašly ani v Británii.“

Za rozhovor poděkovala Jana Franchi.