Živá paměť: BUĎME SVORNI ON THE ROAD / STOPY MILANA DAŇKA

Anotace k novému filmu praví: „Tramp, náčelník, kurátor pro mládež, medvěd Milan Daněk putuje divočinou pralesa i civilizace... Filmový cancák o vítání slunce u  Rudých půlek, kamarádství, Kotlíku, bledých tvářích, cestách a návratech, svědcích  pravěku a těch, co utíkají pěšky.“ Autoři snímku Jan Popelka a Radek Popelka tak tentokrát sáhli po člověku mimo uměleckou oblast.

Čím vás Milan Daněk oslovil, že jste ho vybrali pro další díl cyklu?

RP: Při výběru člověka, o němž chci natočit film, mě zajímá zejména jeho fotogeničnost. Za tímto slovem se pro mě skrývá schopnost vyprávět a zároveň pohotově a originálně reagovat v situaci, ve které se člověk nachází. Dalším hlediskem je vizuální atraktivnost – u Daňka je to pohled do zákulisí festivalu, běhání, profese kurátora pro mládež, podíl na blanenské kulturní frontě, hledání různých výzev, trampství a samozřejmě pak cestování.

Liší se film v něčem od předchozích snímků?

JP: Hlavně vybranou postavou. Chtěli jsme, aby cyklus nebyl jen u umělcích, i když k nim máme asi nejblíž.

RP: S panem Poláškem a Radimem Kolářem jsme natáčeli převážně v Blansku. Ale s Danym jsme točili hodně přímo na akcích, které pořádá nebo kterých se účastní. V Blansku např. na festivalu Rajbas Outdoor Kotlík nebo v Klubu Ulita na Večeru s Kotlíkem. Na Rajbasu jsme mu např. dali na tělo malou kameru, abychom zaznamenali festival z jeho perspektivy.

Kde všude jste natáčeli?

RP: Natáčeli jsme v Brně v nakladatelství Jota, v Soběšíně na táboře pro děti, kde je Dany vedoucí, v Lomnici, ale použili jsme i záběry z materiálů, které natočil na svých cestách po Brazílii, Indonésii, Nové Guineji, v Kongu a mnoha dalších zemích světa. Ale také u něj na chatě.

Použili jsme také záběry, které natočil Dany sám na svých cestách po světě. Probrat se deníky a posléze pak videoarchivem Milana Daňka bylo delší než samotné natáčení, které probíhalo od listopadu 2013 do září 2014. Bylo to jako hledaní malých valounků ve zlatonosném potoce. Materiál natočený po celém světě za 15 let v sobě skrývá motivy, které lze propojit do zcela jiné kompozice. Film tak koketuje s otázkou proč se vydat na cestu, nikoliv jen kam. A kde ta touha vůbec vzniká, z čeho vyrostla – z foglarovsko-romantického BUĎME SVORNI nebo kerouackovsko-tuláckého ON THE ROAD?

Natáčení rozhovoru s Milanem Daňkem na festivalu Rajbas 2013.

Jak se cítíš ve společnosti takových jmen, jako Jiří Polášek nebo Radim Kolář?

MD: Trochu rozpačitě. Nemyslím, že bych si to nějak zasloužil.

Máš za sebou hodně práce především v práci s dětmi. Jak dlouho se jim věnuješ?

MD: Od dětství jsem ovlivněn spisovatelem Jaroslavem Foglarem. My jsme ho nejen četli, ale také žili. A postupně jsem došel do věku, kdy jsem odrostl dětství a chtěl jsem to nějak vrátit, stejně jako Rikytan v Hoších od Bobří řeky. Asi dvacet let jsem vedl oddíl. Od svých 21 let až doteď jezdím na tábory jako hlavní vedoucí.

Ty máš ale práci s mládeží i jako pracovní náplň.

MD: Měl jsem to štěstí, že jsem se v oddíle setkával s dětmi, z kterých vyrostli úspěšní lidé a byli to takoví ti, jak jim říkám, ‚hodňásci‘. Když po revoluci přišla výzva pracovat s těmi zlobivějšími, tak jsem začal pracovat s dětmi, které neprošly nějakým tím ‚foglarovským‘ mládím, ale naopak se dostávaly do problémů. Začal jsem pracovat v protidrogové oblasti a s problémovou mládeží.

Stál jsi také u založení několika projektů, kde se děti mohou realizovat, např. Klubu Ulita.

MD: To všechno souvisí s mým životem. A opět nejdříve byla Ulita  pro ty ‚hodňásky‘. Z mé profese  přišla  výzva udělat něco i pro ty, kdo nevyznávají výhradně  pozitivní aktivity. Tehdy jsem  pracoval na okresním úřadě jako protidrogový koordinátor a byl jsem zodpovědný za realizaci protidrogové politiky v rámci celého okresu. S tím souviselo i zakládání nízkoprahových center.  Zpracoval jsem projekt a předložil prostřednictví občanského sdružení, které jsem předtím spoluzakládal a několik let vedl, což byla  právě Ulita. Tak následně vznikl dnešní a dávno již samostatně fungující klub PVC.

Pravidelně se stavíš na starty maratonských závodů. Co pro tebe znamená běhání?

MD: Běhám nepřetržitě od svých 16 let. Nevím, jestli se to dá ještě běháním nazývat, protože když to někdo vidí, tak by o tom pochyboval. Podle svého stylu jsem dostal indiánské jméno Medvěd. Angažoval jsem se také v Okresní běžecké lize, protože jsem zažil léta, kdy to pro nás znamenalo strašně moc a dělal to tenkrát Zdeněk Tomášek ze Sloupu. Poměrně brzo zemřel a já jsem byl z těch běhajících lidí tzv. služebně nejstarší. Běhám už 35. nebo 36. sezonu. Cítil jsem povinnost pokračovat v tom, co udělal.

Tyto aktivity převzali další lidé a rozvíjejí je dál. Co to pro tebe znamená?

MD: Vždy říkám, že když někdo něco dělá, tak má současně pracovat i na na tom, aby z té aktivity mohl jednou odejít, a přitom vše pokračovalo dál . Takhle uvažuji ve všem. Ne, že bych úplně odešel z okresní běžecké ligy. Jsem určitě rád, že dnes pracuje nejlíp za tu dobu, co existuje. Stejně tak, že dál funguje Ulita či PVC.

Blanenští tě ale asi nejvíc budou znát jako cestovatele z tvých filmů.

MD: Výpravy do přírody jsme podnikali od dětství. Nejdříve pěšky do okolí, později tam, kam dojel vlak, pak Rumunsko nebo i Kavkaz. A po revoluci se otevřel svět, o kterém jsme si do té doby mohli jenom číst. Byl to pro nás velký objev, že ten vysněný svět ještě existuje. Nevěřili jsme tomu, že je ještě možné potkat se s nějakými přírodními národy, které se živí lovem a sběrem. To se za totality zdálo pohádkové až nemožné. A je to možné i dnes.

Zúčastnil ses závodů s indiány v Mexiku a napsal jsi o nich i knížku, která právě vychází. Považuješ to za vrchol svého běhání nebo máš ještě další cíle?

MD: Já nehledám vrcholy běhání. Běhám, protože z toho mám radost. Vrchol bude, když pořád budu mít možnost vyběhnout do lesa, a nemusím uběhnout zrovna 80 km, ale stačí třeba 10 km, a radovat se z toho, že to pořád jsem ještě schopen uběhnout. To beru jako cíl. Není mým snem vyhrávat nějaké závody, nikdy jsem nevyhrával a ani jsem po tom nikdy netoužil. Nebyly to moje cíle.

S Alenou Žákovskou jste procestovali téměř celý svět. Co ti cestování dává?

MD: Pohled na cestování se mně hodně změnil. Ze začátku to byly sportovní cíle – dosáhnout nějakého vrcholu, přejít ostrov, zkontaktovat zajímavé lidi. Ale postupem času, jak člověk získává zkušenosti, tak si uvědomuje, že ty hodnoty jsou v něčem jiném než trhat rekordy.  Právě v tom poznání, že zajímavé a pěkné věci nejsou k vidění jen na druhém konci planety.

Pomohlo mně to v tom, že vidím věci s nadhledem. Třeba když se člověk vrátí z opačného konce světa a přijede do Blanska a raduje se, že zde vše funguje, že zde máme hezkou přírodu, kterou nikdo neničí takovým způsobem jako někde pralesy v Amazonii nebo na Borneu. Člověku to umožňuje pozitivnější náhled na ten náš svět, že nevidí jenom to špatné, ale lépe dokáže vidět i to dobré. V Blansku je totiž takový nešvar, že pokud se o něčem mluví, tak zejména o tom, co je zde špatné a chybí nám nějaká hrdost na naše město. Ten, kdo cestuje, tak to vnímá úplně jinak.

Mění se cíle i smysl cestování. Naše setkání s Caballem Blancem, které popisuji v knize, uzavřelo nějakou kapitolu, kdy si člověk říká, že není potřeba jen brát a vozit nějaké senzace, ale že je dobré se zamyslet nad tím, jak to vrátit. Takže z prodeje knížky ‚Ti, kteří běhají pěšky‘ nebo filmu ‚Run Free‘ podporujeme Indiány. Jde o to, aby nezanikly jejich tradice a ta kultura nadále přežila.

Na zatím poslední cestě na Nové Guineji.

Jsi hodně aktivní člověk. Jak nejraději odpočíváš?

MD: Na chatě. Když někomu říkám, že se starám o skalku a stromečky, tak tomu nikdo nevěří. (směje se)

S Milanem Daňkem aka Danym se znáte již dlouho, ale překvapilo vás během natáčení něco, co jste o něm ještě nevěděli?

JP: Mě překvapila především jeho plachost.

RP: S Danym jsme už dělali několik filmů, spolupracujeme s ním již deset let, takže víme, že má schopnost dobře vyprávět. Ale tady se ukázalo, že dokáže vyprávět o svých cestách, ale ostýchá se mluvit o sobě. Přimět ho k povídání bylo někdy těžké, kolikrát jsme na to museli oklikou, ale nakonec vše dobře dopadlo.

Bylo zde řečeno, že jsi nesmělý až plachý. Jak se ti s Honzou a Radkem spolupracovalo?

MD: Já nejsem zrovna předváděcí typ, tak jsem před kamerou hodně nervózní. Ale co se týká obou těchto pánů, tak jsou decentní, jsou takoví ti Marci Ebenové, nenadávají svým objektům, dokážou navodit takovou atmosféru, že tréma opadne.

Kdy mohou diváci nový snímek zhlédnout?

MD, RP: Křest knihy i premiéra filmu se uskuteční na závěr letošního festivalu Rajbas v neděli 23. listopadu ve 14:50 hodin v blanenském kině. Vstup na premiéru a křest je volný. Kdo by si rád koupil knihu nebo DVD, bude mít možnost. Film na DVD bude možné později zakoupit i v Informační kanceláři Blanka.

Projekt: Živá paměť – cyklus o nejen blanenských osobnostech
Film: BUĎME SVORNI ON THE ROAD / STOPY MILANA DAŇKA
50 minut, Česká republika, 2014
Produkce, zvuk: Jan Popelka
Kamera: Radek Popelka, Jan Popelka, Milan Daněk, Alena Žákovská, Renata Žižlavská
Střih, režie: Radek Popelka

Stanislav Mrázek