Manželé Míšenští naučili tančit přes třicet tisíc lidí

Zdá se až neuvěřitelné, že je tomu skutečně čtyřicet let, co manželé Míšenští začali s výukou tance. Mnohdy se tudíž stává, že do kurzů přicházejí děti rodičů, kteří sami taneční pod vedením těchto zkušených lektorů absolvovali.

Časy se mění, tempo života narůstá, mění se hodnoty a pohled na spoustu věcí. Taneční, které mají v České republice více než stoletou tradici a v Evropě jsou v podstatě raritou, jsou tu však stále. A zájem o ně neklesá, naopak. Jeden z důvodů, proč pokračovat v úspěšné práci, která přináší radost a potěšení nejen absolventům jednotlivých kurzů, ale i Aleně a Jiřímu Míšenským. O tom, jak to všechno začalo a jaké mají plány do budoucna, si povídám právě s nimi.

Proč právě tanec? Byla to jasná volba?
JM: Původcem všeho jsem byl vlastně já. Tančil jsem už na střední škole v Třebíči a v Jihlavě, po nástupu na vysokou školu v Brně jsem přešel do Starletu. Tři roky jsem tančil s jinou partnerkou, pak jsem ale poznal mou nastávající manželku a v roce 1975 jsme kromě aktivního tancování už připravovali i první veřejná vystoupení, programy pro děti a podobně. 

AM: Já jsem se původně věnovala gymnastice, chodila jsem do Sokola. Pak jsem poznala Jirku a tancování bylo rázem jasná volba. V poměrně krátké době jsme zkusili první soutěž a vyšlo to. Dokonce jsme se umístili poměrně vysoko, byli jsme nový, dosud neokoukaný pár.

Jak jste se dostali do Blanska? Kdy vlastně vznikla myšlenka vyučovat?
JM: Vladimír Burian z brněnského Starletu potřeboval někoho, kdo by byl schopen taneční v Blansku vést. Blansko není od Adamova daleko, tak jsme se toho ujali. Na podzim roku 1975 jsme přišli do Závodního klubu Metry Blansko, kde jsme založili Taneční studio M. Tehdy k nám chodilo nějakých dvacet párů, postupně se ale zájem začal navyšovat, připravovali jsme předtančení, plesy, přehlídky a podobně. Po patnácti letech byl ale závodní klub zrušen, čímž jsme přišli o zázemí. Byla to obrovská škoda. V té době jsme totiž měli za sebou 99 předtančení, byli jsme docela úspěšní i v krajských soutěžích. Oficiálně taneční ale vedeme od roku 1979.

AM: Šlo také o to, že Vladimír Burian chtěl někoho s tanečním vzděláním. Já jsem proto krátce po absolvování pedagogické fakulty a po nástupu do prvního zaměstnání začala jezdit do Prahy na konzervatoř. Po třech letech studia jsem získala oprávnění učit tanec a společenskou výchovu. Nebylo to vždy jednoduché, ale jsem za tu zkušenost velmi ráda. Právě tam jsem se totiž mohla potkat s těmi, kteří v té době a dosud v tanci něco znamenají. 

Měli jste při svém pracovním vytížení vůbec čas na rodinu?
AM: Už ani nevím jak, ale stihli jsme dvě děti, které se narodily krátce po sobě. Učila jsem i během těhotenství, po porodu jsem ihned vpadla do učení. Samozřejmě nám pomáhala moje maminka, často i přátelé nebo i kurzisté. Díky tomu jsme nevynechali jedinou sezonu.

JM: Je tomu skutečně tak, vedu si takovou malou statistiku a je to opravdu celých těch čtyřicet let bez přestávky.

Jaký je pro učitelku prvního stupně skok mezi středoškoláky?
AM: Já si to užívám. Je pravda, že se musím občas hlídat, abych přepnula na jinou věkovou kategorii, ale nejhezčí je, když se právě v tanečních setkávám se svými bývalými žáky, je to pro mě takové pohlazení.

Výuce tance se věnujete čtyřicet let. Zaznamenali jste nějakou změnu v chování účastníků kurzu?
JM: Mládež je skutečně jiná, má jiný přístup. I když si obléknou oblek, nastaví se tím určitá forma chování, aspoň by tomu tak mělo být, ale bohužel ne vždycky. Základní formy slušnosti občas dnešní mládeži unikají, snad také proto jsem byl osloven řediteli základních škol, abych vedl přednášky o společenském chování v 9. třídách.

AM: Obecně jim činí potíž komunikace. Jsou zvyklí komunikovat přes chytrá zařízení, ale nedokážou jednat s lidmi. Rozdíl je možná i v tom, že před třiceti lety chodily na naše kurzy celé třídní kolektivy povinně. Dnes je účast nepovinná, ti, kteří chodit nechtějí, prostě nechodí.

JM: To je ale škoda, protože v rámci našich lekcí společenského chování se mohou dozvědět například jak se chovat během konkurzu, výběrového řízení a podobně. Jde o jakousi základní přípravu na reálný život pro mládež, která v dnešním světě žije spíše ve skleníkovém prostředí.

Přizpůsobujete náplň kurzů módním trendům nebo nenadálým situacím?
AM: Určitě ano, i když základ je stále stejný. Člověk ale musí umět reagovat na aktuální problémy, akutní témata. V tancích jsme například zařadili v předchozích letech výuku Disco Dance ve spolupráci s Alešem Dědečkem ze Soukromé základní umělecké školy v Blansku. Zajímavou zkušeností pro nás byla i účast zahraničních studentů, kteří byli na výměnném pobytu u svých vrstevníků na rájeckém gymnáziu. Mladí lidé z pěti zemí byli postaveni před hotovou věc, museli komunikovat v angličtině, reagovat na naše pokyny a ještě se naučili základním tanečním krokům.

JM: A důkazem toho, že se jim u nás líbilo, je fakt, že následující rok si s sebou přivezli i společenský oděv, který předtím vůbec neřešili. Vždycky nás těší, když za sebou necháme nějaký otisk. To je pro nás největší odměna za naše snažení.

Čtyřicet let působení je jistě dobrým důvodem k připomenutí se. Jakým způsobem toto výročí hodláte oslavit? Na co se můžeme těšit?
JM: Jak jinak než tancem? Před deseti lety jsme oslavili třicáté výročí tím, že jsme uspořádali ples. Ne jinak tomu bude i tentokrát. Všichni příznivci tance se mohou již nyní těšit na náš Jarní ples, který proběhne 12. března 2016 v Dělnickém domě v Blansku.

AM: Jsme moc rádi, že naše pozvaní přijali kolegové – tanečníci, z nichž mnozí začínali v našich kurzech. Ples je skutečně koncipován jako výhradně taneční, věřím tedy, že se setká se zájmem veřejnosti. Všechny tímto srdečně zveme.

Za rozhovor poděkovala Jana Franchi