Mezizpěvy aneb Máme rádi písničkál

„Je nám ctí uvítat vás na dnes již značně rozklížené bárce plné muzikantů, básníků a komediantů kolébajících se na moři melodií pánů Duranta, Havlíka, Ježka, Libry a Šlitra, které opatřili texty pánové Polášek, Suchý, Voskovec a Werich“.

...Těmito slovy začíná dokument mapující historii Blanenského divadla. Sonda do třicetileté historie tohoto společenství přináší divákovi možnost konfrontace nově nastudovaných písní s archivními záběry již uvedených představení, které jsou doplněny originálními návrhy kostýmů, programy a v případě písně Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Nána i koláží Jiřího Poláška, autora námětu scénáře a režiséra textové části písní. Název sám napovídá, že nechybí ani „meziřeči“ jednotlivých členů divadla.

O tom, jak dokument nazvaný Mezizpěvy vznikal a v čem je tento materiál unikátní, si povídám s Jiřím Poláškem a herečkou a sólovou zpěvačkou souboru Irenou Vrtělovou.

Pane Polášku, kdy vznikla myšlenka zdokumentovat tímto způsobem historii Blanenského divadla?

S myšlenkou, že bychom po sobě měli zanechat nějakou stopu, jsem si pohrával už dlouho. Přesvědčil mě osobní zážitek z vernisáže mé výstavy v Galerii města Blanska, kdy se kurátorka výstavy, neznalá věci, podivovala nad tím, co se tady za ta dlouhá léta, ve spojitosti s mou osobou a Blanenským divadlem, vlastně dělo. Původně jsem myslel na CD, ale pak jsme se shodli na tom, že to by bylo přece jen málo, ke zpívajícím divadelním hercům totiž patří i kus toho divadla. Obrátili jsme se proto na studio Audiovisual a dohodli se na tvorbě DVD, a tak to všechno začalo...

Archivní záběry z vašich starších představení sice existují, nicméně nejsou kompletní a mnohdy chybí i zvuková nahrávka. Není Vám to líto?

Nesmírně. Je to obrovská černá díra, kterou už nikdo nezacelí. Některá vystoupení zůstanou už navždy nezdokumentována. Právě v době, kdy herci našeho divadla byli mladí, krásní, zkrátka měli šmrnc, nebyly prostředky na to, aby se jejich výkony nafilmovaly. Proto považuji tento snímek za záslužný počin, hlavně proto, že dokumentuje práci několika nesmírně pečlivých lidí, kteří odvedli obrovský kus práce. Film má skvělý zvuk, za kamerou stál zkušený Jan Popelka, který je rovněž vynikající režisér. V neposlední řadě jsou to ale i účinkující, kterým to podle mě stejně pořád sluší...

Zkoušky na jevišti Dělnického domu v Blansku. Foto: studio Audiovisual

Volba názvu snímku nebyla zcela jistě náhodná. Proč právě Mezizpěvy?

To je taková zajímavá věc, možná i světová rarita. Vlastně nevím, kdo je přesně autorem tohoto žánru, připisuje se Voskovci a Werichovi, ale tím si nejsem jistý. Literatura vedle písniček se nejvíce skládala v případě pražských kabaretů nebo malých divadel jako třeba Rokoka. Pak se ho ujal hlavně Semafor, pan Suchý ho krásně nazývá jako ‚písničkál‘. Často jsem chodíval do Alhambry a tento žánr jsem si zamiloval. Proto jsme ho vždycky dělali a taky jsme u něho skončili. Navíc se tento název pojí k jednomu z našich představení Meziřeči Ivana Vyskočila. K meziřečem jsem tak přidal i mezizpěvy.

Na tomto projektu jste tedy začali pracovat v roce 2014. Premiéra ale měla podle původního plánu proběhnout už loni? Co se stalo?

IV: Bylo to jednoduše složitější, než jsme mysleli. Bylo potřeba nahrát zvlášť hudbu, zvlášť sbory i sólisty. Tady patří obrovský dík Milošovi (pozn. red: Miloš Libra je autorem hudby) a Luďkovi (pozn. red: Luděk Skoták je autorem zvuku), kteří byli ve své práci nesmírně pečliví a hlavně trpěliví s námi: herci a zpěváky. Většinu písní jsme nahrávali ve stísněné zvukové kabině, některé i na jevišti. Napsat nová aranžmá, naučit se je a dopsat sbory byl téměř nadlidský výkon. Těch písní je totiž osmadvacet, v deseti případech jde o blanenské písničky, jejichž autory jsou Miloš Libra a Jiří Polášek.

Irena Vrtělová. Foto: studio Audiovisual

Vy sama jste sólovou zpěvačkou, která má za sebou celou řadu úspěšných představení. Vnímáte nějaký rozdíl v tom, kdy zpíváte pro publikum a kdy jde čistě o nahrávku skladby?

Publikum vás vyprovokuje k většímu výkonu. Dáte do toho emoci, jde o jakýsi vztah mezi vámi a tím divákem, který u nahrávání logicky chybí. Pro mě osobně byla zajímavá právě ta možnost konfrontace mých výkonů na archivních záběrech s těmi současnými. Když si odmyslím tu vizuální stránku... (směje se)

JP: Je to lepší... (s úsměvem)

Zmínila jste konfrontaci archivních záběrů se záběry ze zkoušek nových aranžmá. Strefit se vždy přesně do správné stopy muselo být, zejména pro zvukaře a střih, nesmírně náročné...

Přesně tak. Ona to byla v podstatě práce na dabingu. Ty skladby samozřejmě nikdy nelze zazpívat úplně stejně, musím ale říct, že ten střih mezi historií a současností je přesto téměř dokonalý.

Členky ženského pěveckého sboru Cavatina. Foto: studio Audiovisual

Ke stálým členům souboru během natáčení přibyly i nové tváře...

IV: Novinkou v tomto projektu je účast zpěvaček z ženského pěveckého sboru Cavatina. S děvčaty jsme spolupracovali už i dříve, vícehlasy byly určitě velkým zpestřením. Přece jen naše hudební i pěvecké obsazení je minimální, nemohli jsme přidat další nástroje, navíc interpretace osmadvaceti písní v původním složení by byla pro diváka při sledování devadesátiminutového snímku asi nuda.

Dostáváme se k tomu nejdůležitějšímu. Kdy a kde můžeme Mezizpěvy zhlédnout?

IV: Premiéra snímku spojená s křestem DVD proběhne ve středu 30. března v 18:00 hodin v blanenském kině. Na místě bude již DVD v prodeji, poté i v Blanenské informační kanceláři Blanka na Rožmitálově ulici. Těšíme se ale i na 7. dubna, kdy odstartuje v Dělnickém domě premiéra našeho stejnojmenného představení doplněného o již zmíněný text Ivana Vyskočila Meziřeči. Počítáme i se dvěma reprízami, a to 12. a 15. dubna, začátky vždy v 19:30 hodin.

Za rozhovor poděkovala Jana Franchi