Jana Kratochvílová: Cesta, kterou jsem si zvolila, je ta správná, i když pomoc nemůže být bezbřehá

„Je to velký dar, který je mi dopřán při této práci. Vědět, že lidé chtějí být sounáležití s těmi slabšími, a to je na tom to nejkrásnější. Měli bychom otevřít svá srdce dokořán, oni potřebují naši pomoc, možná víc, než myslíme. O tom by měla být zpráva z Domova Olga.“
J. K.

Občanské sdružení Hnutí humanitární pomoci Blansko pomáhá dospělým lidem s mentálním postižením. Za tímto účelem provozuje dvě zařízení poskytující sociální služby – denní stacionář „Domov Olga“ a chráněné bydlení „Centrum Velan“.

Bez finanční podpory by tyto instituce nemohly vůbec existovat. Toho si všiml už v roce 1996 Karel Velan, český inženýr z kanadského Montrealu, který společně se svou rodinou podporuje v duchu myšlenky, že život má jen tehdy cenu, pokud můžeme pomáhat druhým, podobné projekty na celém světě.

...příběh tak začíná návštěvou manželů Karla a Olgy Velanových, kteří se mohli na vlastní oči přesvědčit o tom, jakých výsledků jsou svěřenci manželů Kratochvílových schopni dosáhnout ve svém snažení zapojit se do společnosti a stát se její plnohodnotnou součástí.

„V rámci pracovně terapeutických dílen klienti denního stacionáře stále něco vytvářejí, vidí tak ve své práci smysl, protože jejich snaha tak může někoho, kdo si jejich výrobek zakoupí, velmi potěšit. Obsluhují i v naší Kafárně, připravují kávu a další nápoje příchozím,“ vysvětluje Jana Kratochvílová, jejímž snem je, aby někdy mohli pracovat ve skutečné kavárně.

„Jsou velmi komunikativní. Díky tomu, že jsme se pravidelně účastnili jejich akcí, si na nás zvykli a berou nás s naprostou přirozeností,“ říká Radek Popelka, režisér filmu. To byl také jeden z hlavních důvodů rozhodnutí vytvořit časosběrný snímek z již existujícího materiálu. „Původně jsme chtěli natáčet všechno nově, ale tím bychom přišli o neopakovatelnou atmosféru a především o dokumentární hodnotu filmu,“ dodal.

„Prostřednictvím výrazné osobnosti tak můžeme zmapovat nějaký významný blanenský fenomén, v tomto případě jsme se snažili zachytit určitý sociální vývoj, ale i roční rituály stacionáře, fungují jako jedna velká rodina, v níž ústřední roli hraje paní Jana, teta, jak jí klienti domova familiárně říkají,“ upřesnil záměr cyklu „Živá paměť“ Jan Popelka, autor zvuku a produkční.

Natáčení a příprava dalšího osmačtyřicetiminutového snímku z dílny studia Audiovisual trvalo bezmála dva roky, i když nejstarší použitý materiál, natočený v rámci Videožurnálu, pochází již z roku 2005. Snímkem však příběh nekončí. V Domově Olga se totiž stále něco děje...

„Teta“ Jana Kratochvílová předává pamětní zvonečky hostům oslav 20. výročí Domova Olga (2013). Foto: S. Mrázek

„Důležité je určité nastavení hranic, jedině tak se to dá zvládnout, není možné fungovat nad rámec svých osobních sil, jinak se člověk emotivně vydá. Synové se na mě zlobí, ale já vím, že cesta, kterou jsem si zvolila, je ta správná. Pomoc ale nemůže být bezbřehá, já jsem si vybrala tuto skupinu a jsem tu pro ni. Je součástí mého života,“ sděluje své poselství v závěru filmu Jana Kratochvílová.

Její slova tak snad dolehnou ke všem lidem dobré vůle, kteří se nebojí pomáhat těm, jejichž osudy jsou odvislé od druhých. Snad také proto stojí na zahradě Domova Olga malá zvonička. Zvuk zvonu totiž mohou lidé slyšet i z velké dálky...

Jana Franchi