Jiří Polášek: 90

Před deseti lety, v září 2008, měl tehdy osmdesátiletý blanenský výtvarník Jiří Polášek výstavu v Městské knihovně Blansko. Uváděla jsem ji textem, který si po zralé úvaze dovolím (s malou redukcí) zopakovat, protože ač se kolem nás mnohé změnilo, základní „poláškovská“ fakta zůstávají a já bych jejich trvanlivost ráda připomněla jako hold Jiřímu Poláškovi k jeho letošním devadesátinám.

Objevila jsem pěkný citát, který se na Jiřího Poláška hodí, totiž že stárnutí není nic jiného než zlozvyk, na který člověk nemá čas (André Maurois). To je myslím jeho případ.

Během výstavy a radostného večera v podání členů Blanenského divadla v listopadu 2011 v Městské knihovně Blansko. J. P. tehdy připravil neobvyklý profil divadelníka, textaře, básníka, spisovatele, skladatele, hudebníka, grafika, výtvarníka a sběratele Jiřího Suchého. Foto: S. Mrázek

Představovat Jiřího Poláška v Blansku je bláhové a zbytečné, protože tady ho zná snad každý. A pokud ne osobně, každý měl možnost se za ta léta setkat s výsledky některé z jeho aktivit, ať už profesní nebo volné.

Vyučil se sazečem a typografem v blanenské tiskárně, jejímž spolumajitelem byl jeho otec. Tam se naučil základům řemesla a tam se také setkával i se spisovateli, s ilustrátory knih, ale i se zajímavými polygrafickými profesemi, tam sahá i jeho zaujetí písmem a tiskařinou vůbec.

To by mohl být první klíč k pochopení osobnosti J. P.

Následovalo studium na pražské Vzdělávací škole pro typografy. Typografii a grafickému designu se Polášek věnuje od té doby do dneška a i když nepřiznává vzory, je poučeným praktikem. Suverénně se orientuje v tvorbě významných českých i světových písmařů a typografů, ať to byl nepřehlédnutelný noblesní Oldřich Hlavsa, německý grafický designér Jan Tschichold nebo Poláškovi věkově bližší Jiří Rathouský nebo Zdeněk Ziegler. Také brněnský typograf Antonín Jero byl zprvu akcidenčním sazečem v jejich tiskárně. Myslím, že tady jsou základy Poláškova vytříbeného grafického projevu, soustředěného vesměs na tři barvy života – bílou, rudou a černou.

Smysl pro tvarovou čistotu důsledně spojovaný s funkčností předmětu byl zárukou jeho úspěšné dlouholeté profese designéra blanenského podniku Metra. Nejenže je autorem známého loga, ale zejména autorem designu desítek přístrojů, které podnik vyráběl. Mimo jiné je i držitelem dvou státních cen za design. Tolik práce by jednomu člověku mohlo stačit, ne tak Jiřímu Poláškovi.

Druhý klíč – divadlo:

Okouzlení divadlem přišlo v dětství a už neodešlo. Začalo to scénografií, ale už jako šestadvacetiletý režíroval J. P. ochotnický divadelní soubor v blanenské sokolovně. Sokolovna už nestojí, ale J. P. dělá divadlo dál, což je v jeho případě námět, scénář, režie, scéna, kostýmy, redakce i grafická úprava plakátů a programů. A řekneme-li scéna, není to jen návrh na papíře, ale také klasické ruční malování kulis a výroba jevištních prvků. Za tím vším je spousta duševní či intelektuální práce a stejná spousta manuální práce; a k tomu práce s nesourodým lidským hereckým potenciálem ... Možná se všechny tyto aspekty dobře vyvažují, protože je J. P. nese na svých bedrech ne snad lehce, ale statečně.

J. P. během natáčení snímku O dveřích bez domu a bulváru za oknem – Lyrický konstruktivista Jiří Polášek. Foto: S. Mrázek

Třetí klíč – jazz:

Výstava z roku 2008 měla název „Pozdrav do Paříže Džango Reinhardtovi a Blueberry Hill“, což hodně napovídá. Stačí si vzpomenout na Poláškovy plakáty k blanenským Jazzovým dnům. Hodně černé, aktivní, výrazné, propletené fragmenty hudebních nástrojů (mimochodem – Poláškovy plakáty, to by byla výstava!). Tato výstava však byla naopak malovaná, plná barev, opak černobílých plakátů, i když o nic méně poetická. Názvy obrazů evokují inspiraci jazzem, ale také divadlem a cirkusem, ozvěnami vzpomínek: Moderní doba – staré náměty, Dvě tváře bílého klauna, Kolo štěstí pro Belle epoque, Nebeské šapitó aneb Cirque Miró, Blueberry Hill, Krokovy Vary, Pokus o Antona Pavloviče Čechova najmě Tři sestry, Maškary v černém lese, Lamenta-mementa a árie, Noční ptáci, Čtyři slunce a samozřejmě Pozdrav do Paříž Džango Reinhardtovi.

Většinou jde o solitéry, některé jsou však součástí větších celků. Technicky se jedná o malbu olejem nebo akrylem na plátně, tedy v podstatě klasika. Ne však čistá, protože Polášek je zvyklý experimentovat, a tak vkládá do malby grafické prvky, otisky razítek, čárovou kresbu, geometrické konstrukce, písmena, slova. Objevují se i citace jiných autorů, např. Zdeňka Sýkory. To všechno jsou nositelé významů, vazeb, struktury, které dohromady dávají příběh obrazu. Musíme ho však sami hledat. Čtvercový formát obrazů nás může vést, neboť nekompromisně vrací oči od rámu zpět do plátna na další a další prvky komponované malované koláže. Můžeme hovořit až o totální organizaci plochy nebo o praktickém naplnění pravidla, že forma podporuje obsah.

Ne tak docela. Jsou to vlastně samozřejmosti, které si člověk uvědomí, teprve když jsou pravidla porušena. A porušovat pravidla může jen ten, kdo je zná a ví, kdy může. Jiří Polášek tak činí s potěšením a také k potěšení nás všech, a proto nejsou jeho obrazy suše vykonstruované, ale malované s radostí, se znalostí zásad a pravidel, ale podle svého.

Tak všecko nejlepší!

Irma Charvátová