Opožděný zvon v Galerii města Blanska

O čem je Vaše výstava Fasáda, která je nyní v Galerii města Blanska? Co se doslova i metaforicky skrývá za "Fasádou"?
V doslovném významu je fasáda vnější úprava stavby. Ta často využívá reliéfy a ornamenty, které mám obecně ráda. Z toho vycházím v objektech na zdech: stylizované reliéfy ve tvaru listů jsem volně potáhla velkými látkami. Látky můžou připomínat i dočasné architektonické struktury například pro zahradní slavnosti – stany, ubrusy, závěsy. U látek je důležité řasení, opulentnost, naddimenzování v zájmu efektu a snad i afektu.

V přeneseném významu je fasáda povrch, který zastírá vlastní povahu věci. S tím souvisí asociace s otázkami z morálky (otázka povrchnosti nebo klamu), psychologie (problém vnější stylizace), ale taky s pomíjivostí, zvětráváním křehké slupky. Prvek oslavnosti a skepse je doufám patrný i z podivného obřadného zpěvu, který ve výstavě zní z nahrávky.

Z jakého principu tato nahrávka vychází?
V nahrávce používám princip zvuku zvonu a církevního zpěvu. Obě tyto formy jsou rituální hudební praktiky s politickým rozměrem. Nahrávka je složená pouze z vokálních linek, navrstvených přes sebe. Nazpívala jsem několikrát stejný text, pokaždé v jediném tónu, oproti jiné vrstvě posunutém v harmonické stupnici dílčích podtónů (takzvaných alikvót), jež vedle hlavního tónu znějí v každém úderu zvonu. Kromě tónu na stupnici jsem také u každého dalšího hlasu posunula i tempo, takže po navrstvení se jednotlivé repliky opožďují, předbíhají a zase potkávají, jako když zpěvák ve sboru nedrží krok nebo jeden zvon na věži je pomalejší než druhý. Po navrstvení hlasů na sebe tak vzniká efekt, který simuluje majestátnost sboru, ale trochu porouchaného. Zpívaný text je koláží cizích výpovědí, z nichž jsem vytrhla útržky úvah o osudových okamžicích.

Původní zdroj nahrávky byly vzpomínky partyzánů ve Slovenském národním povstání, ale to nejde rozeznat a ani o to tolik nejde. Důležité je totiž právě to, že na obdobnou rétoriku narazíme ve všech pohnutých dobách – u Husitů v 15. století nebo třeba u politických uskupení dnes.

Jakou roli podle Vás můžou sehrávat galerie jako je tato blanenská? Má smysl v ní prezentovat současné umění?
Podle mě je pro kulturu zásadní, aby byla na dosah všem druhům publika. Hierarchizace center vůči regionům je do nějaké míry logická z praktických důvodů, ale tuto dominanci je dobré zmírňovat, protože centra provoz v regionech nenahradí. Sama pocházím z menšího města a pamatuji si, jak životně důležitý byl pro mě přístup k umění.

Blanenskou galerii jsem znala dlouhá léta právě jako instituci celonárodního významu, kterou je potřeba sledovat, protože má dlouhodobě kvalitní program. Teď po osobní zkušenosti jsem ještě víc nadšená. Je to krásný prostor, tým galerie je velice profesionální, s instalací ochotně pomáhalo několik místních lidí i mimo tým galerie a celá spolupráce byla ještě k tomu příjemná. Za to jsem vděčna hlavně kurátorce Ivaně Hrončekové, se kterou jsem celou dobu nejvíc komunikovala.

Fota: archiv Galerie města Blanska

Co si Vám na Blansku líbilo?
Mimo galerii mám kromě malebné scenérie města jenom náhodné útržky dojmů: když jsme nakupovaly s Ivanou materiál do výstavy. V obchodě s náčiním ji zdravil místní řemeslník a povídali si, potkávala jsem na ulici dívky s rychlou chůzí, vysokými drdoly a logy na oblečení, na sídlišti u centra je kouzelné zahradnictví v přízemním domečku. Na oknech školky je barevný nápis TANČÍME CVIČÍME DUPEME. Bydlela jsem ve sportovním areálu, roste tam krásná stará vrba, obě hospody, kde jsme byli, vypadali dost syrově. Trávník v Akvaparku byl stejně zelený jako přehoz na pohovce v galerii, snad všichni v Blansku jedou na kávě!

Jana Písaříková

   vložil: Kryštof Severa, redaktor