Historie budovy Státní banky československé v Blansku

Město Blansko leží v Jihomoravském kraji v údolí řeky Svitavy asi 19 kilometrů severně od Brna. Žije zde přibližně 20 tisíc obyvatel. Od roku 1849 prochází městem páteřní železniční trať Brno – Česká Třebová. Díky této trati, která přivádí do města mnoho turistů, se Blansko oprávněně nazývá branou Moravského krasu. Od roku 1949 se Blansko stalo okresním městem.

Pohled na východní stranu budovy banky. FOTO: archiv Michala Šolce

Státní banka československá (SBČS) vznikla dne 1. července 1950 a nahradila tak Národní banku Československou, která zanikla na základě zákona č. 31/1950 Sb. Vznik SBČS byl výsledkem snahy nového komunistického režimu o centralizaci dosavadního systému bankovnictví a o řízení emisní a úvěrové politiky z jednoho centra. Dosavadního guvernéra Národní banky Československé JUDr. Jaroslava Nebesáře nahradil generální ředitel Státní banky československé JUDr. Otokar Pohl. Jejím vznikem prakticky zanikly obchodní banky jako samostatně podnikající subjekty.

Významnou roli sehrála SBČS v roce 1953, kdy byla pod jejím vedením provedena měnová reforma. Centralizace bankovního systému vyvrcholila v roce 1958, kdy SBČS převzala dohled nad investiční výstavbou státu, ať už z hlediska financování či úvěrování staveb. Od roku 1970 bylo bance navíc svěřeno řízení a kontrola devizové politiky. Státní banka československá byla zákonem z 15. listopadu 1989 (dva dny před sametovou revolucí) rozdělena. Dne 1. ledna 1990 vznikla centrální banka se stejným názvem Státní banka československá a obchodní činnost převzaly Komerční banka Praha a Všeobecná úvěrová banka Bratislava. SBČS pak zanikla v prosinci 1992 po rozpadu České a Slovenské Fed. Republiky.

V roce 1953 bylo vedením SBČS rozhodnuto o zřízení nové pobočky v jihomoravském okresním městě Blansko. Pobočka byla umístěna do budovy na rohu Dukelské a Stalingradské ulice do prostor využívaných státní spořitelnou.

FOTOGALERIE
Historie budovy Státní banky československé v Blansku

Pohled na severní stranu budovy banky. FOTO: archiv Michala Šolce

. . . a další . . .

Celkem fotografií:  13

O dalším vývoji této pobočky cituji přímo z kroniky města Blansko (rok 1958, str. 351 a 352): „Z veřejných budov, jejichž stavba byla dokončena v tomto roce, je nutno uvést na prvém místě budovu SBČS, odbočky v Blansku. Sáhněme trochu do historie blanenské banky. V roce 1953, kdy byla v Blansku zřízena odbočka Státní banky, byl problém, kam tuto odbočku umístit. Našlo se konečně nouzové řešení, že se úřední místnosti spořitelny na rohu Dukelské a Stalingradské rozdělily a v těchto místnostech se tísnila spořitelna i banka. Tyto místnosti nevyhovovaly ani po stránce hygienické ani po stránce provozní, a proto již tehdy se usilovalo o výstavbu nové budovy pro oba peněžní ústavy. Se stavbou budovy se začalo již v roce 1955 a podle plánu měla být stavba skončena do konce roku 1957. Stavba byla sice dokončena v hrubých rysech do stanoveného termínu, v letošním roce byla jen dokončena vnitřní instalace, jako vodovod, elektrické vedení, telefon apod. Budova je vskutku reprezentační a ukazuje obyvatelstvu celého okresu rýsující se perspektivy v rozvoji stavebnictví pro příští léta. Tato impozantní budova však zatím dost dobře v městě nevynikla. Do banky se totiž chodí jen zadním vchodem a občanstvu zůstává skryto průčelí této budovy, které ústí na budoucí náměstí. Budova banky, hlavně její promyšlená poloha, vynikne teprve tehdy, až budou odstraněny staré domy na ulici Čelakovského a až se bude do banky vcházet z prostoru příštího náměstí. Budova náleží bance, která má v prvním poschodí úřadovnu pro styk se stranami a v druhém poschodí kanceláře, v přízemí byly místnosti pronajaty spořitelně. V budově jsou též dva komfortní byty, z nichž jeden obývá strážce trezoru, druhý vrátný. Budova vyhovuje požadavkům moderního peněžnictví, je velmi dobře vybavena po všech stránkách. Místnosti jsou prostorné, světlé, dokonalé je i inventární zařízení, např. každý úředník má na stole telefon. Žádný okres v Brněnském kraji se nemůže pochlubit tak krásnou budovou banky jako okres Blansko. Budova byla slavnostně předána svému účelu dne 17. března 1958 za přítomnosti zástupců KNV, ONV a OV KSČ.“

Nová budova pobočky SBČS v Blansku byla vybudována v letech 1955 až 1958 podle projektu ak. arch. Josefa Šolce s použitím prvků klasicistního slohu a je dodnes jednou z výrazných dominant nejen náměstí Republiky, ale i celého Blanska. Slavnostně byla budova banky otevřena veřejnosti dne 17. března 1958 za přítomnosti tehdejších vládnoucích představitelů komunistické strany. Architekt Šolc se této události zúčastnit nemohl, neboť byl v té době již uvězněn v nápravném zařízení „za napomáhání k velezradě“ právě touto vládnoucí stranou. Projekt budovy SBČS v Blansku byl tak poslední realizací architekta Šolce pro národní banku.

Od roku 1961 byla postupně provedena rozsáhlá přestavba centra města s překrytím potoka Pálava. Byla přestavěna západní část náměstí Svobody a na vzniklé ploše byla roku 1962 zahájena výstavba dvou velkých bytových bloků. To vše umožnilo vznik dvou nových náměstí.

Před rokem 1974 nestála vlevo vedle budovy banky socha Klementa Gottwalda. Ta byla slavnostně odhalena na nově zrekonstruovaném náměstí Vítězného února (náměstí Republiky) v předvečer výročí Velké říjnové socialistické revoluce dne 6. listopadu 1974. Socha měla hmotnost 800 kilogramů a měřila bezmála čtyři metry. Byla odlita v blanenských slévárnách z bronzu, a to podle návrhu akademického sochaře Miloše Axmana, pozdějšího rektora Akademie výtvarných umění v Praze.

Ze vzpomínek slévače Antonína Maděry, který na soše pracoval, se dozvídáme, že tehdy bylo odlito těchto soch Gottwalda celkem pět. Jedna byla instalována v centru Blanska, další pak v Rousínově, Kroměříži, Přerově a o páté se nedochovalo nic bližšího. Socha byla z náměstí odstraněna v roce 1990 a uložena do skladu Technických služeb Blansko, kde setrvala dalších osmnáct let. V únoru 2008 uzavřelo město Blansko smlouvu na zapůjčení sochy na dobu patnácti let s firmou DSB EURO, která jí vystavila v prostorách slévárny, jako důkaz zručnosti blanenských uměleckých slévačů.

Hlavní vchod do budovy banky z náměstí Republiky je zvýrazněn figurálním kamenným reliéfem od akademického sochaře Josefa Kaplického, který je rozdělen na dvě části. Postavy v mírně nadživotní velikosti vyjadřují symboly poplatné tehdejšímu komunistickému režimu a nadšenému budování socialistického státu.

Detaily postav u vchodu. FOTO: archiv Michal Šolce

V lednu roku 1990 byla založena Komerční banka, a to vyčleněním obchodní činnosti z bývalé Státní banky československé. Tehdy se jednalo o státní peněžní ústav. Současně s tím zanikla pobočka SBČS v Blansku a byla zde zřízena pobočka Komerční banky. Dne 5. března 1992 byla Komerční banka transformována na akciovou společnost a její akcie spravoval Fond národního majetku, který je následně uvolnil do kuponové privatizace.

Na mezinárodní kapitálové trhy pronikly akcie Komerční banky v červenci 1995. V listopadu 1997 schválila vláda České republiky prodej většinového podílu akcií zahraničnímu strategickému investorovi. V srpnu 1999 bylo zahájeno první kolo výběrového řízení. V červnu 2001 prodala vláda České republiky svůj podíl akcií finanční skupině Société Générale za cenu 40 miliard Kč. Prvním úkolem nového majitele Komerční banky bylo odloučení od státního bankovního sektoru a zajištění stability.

Popis budovy

Volně stojící osově souměrná budova banky s valbovou střechou na obdélném půdorysu má pět podlaží. Prvním nadzemním podlažím a systémem schodišť okolo budovy je vyrovnán výškový rozdíl mezi náměstím Republiky a Seifertovou ulicí. Dvanáctiosé hlavní průčelí budovy je obrácené do náměstí Republiky a je zvýrazněno třinácti svislými polopilíři zakončenými korunní římsou složenou z několika profilů. Mezi druhým a třetím nadzemním podlažím jsou mezi polopilíři původní ozdobné plastické prvky. Nad korunní římsou je pás obdélných oken, který dotváří monumentálnost průčelí budovy. Mezi polopilíři jsou v druhém a třetím nadzemním podlaží použita obdélná horizontálně dělená okna.

Stejná kompozice, tzn. polopilíře, korunní římsa, ozdobné plastické prvky a pásy oken, je opakována ve stejném rozsahu i na zadním průčelí budovy. Na obou bočních stranách je tato kompozice snížena na šest polopilířů a pět horních obdélných oken. Korunní římsa i ozdobné plastické prvky jsou zde též opakovány.

Interiér budovy banky prošel v roce 1993 kompletní rekonstrukcí a modernizací. Jediné, co zůstalo zachováno, je místnost s trezorem a samotný trezor. Schodiště spojující všechna patra budovy prošlo také zásadní rekonstrukcí, původní kamenné prošlapané schodnice byly nahrazeny železobetonem s obkladem, ale zábradlí zůstalo původní. Jedná se o nádherně řešené zábradlí, které se vyznačuje lehkou, ale pevnou trubkovou konstrukcí s okrasnými dřevěnými prvky na každé horizontální stojce. Pro větší bezpečnost a lepší účelovost je zábradlí doplněno o druhé madlo dřevěné konstrukce, které je oproti horní kovové konstrukci usazeno o něco níže. Naprosto stejný typ tohoto zábradlí byl architektem Josefem Šolcem použit při projektu a stavbě bloku činžovních domů s kinem Oko na pražské Letné v roce 1940.

Další rekonstrukce interiéru budovy banky proběhla v roce 2016. Byly však rekonstruovány pouze prostory, které využívá KB. Stavební práce provedla firma DS INTEX s. r. o. z České Třebové, která má úzkou spolupráci s Komerční bankou a. s. a realizuje rekonstrukce jejich poboček. Na ploše více jak 600 m² byly nainstalovány kazetové minerální podhledy zn. Armstrong Ultima Microlook. Dále byly namontovány sádrokartonové příčky a bezpečnostní protipožární sádrokartonové před stěny. Na samotné montáži se pak spolupodílela i firma Stavointex – Vladimír Krupka z Opatovic v okrese Blansko.

Autor výtvarné spolupráce na budově banky Josef Kaplický

Josef Kaplický se narodil dne 19. března 1899 ve Vysokém Mýtě. Mezi léty 1917 až 1921 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Emanuela Dítěte mladšího a u profesora Vratislava Hugo Brunnera, následně studoval v letech 1921 až 1923 na Akademii výtvarných umění v Praze jako žák profesora a rektora Maxe Švabinského (viz Almanach AVU 1799 – 1979 str. 99).  Co o něm do Almanachu napsal rektor Jiří Kotalík (viz Almanach AVU 1799 – 1979 str. 42): „Všestranné zájmy malíře a grafika, sochaře a architekta charakterizují osobnost Josefa Kaplického“.

Sochař Josef Kaplický v ateliéru, v pozadí část plastiky pro SBČS v Blansku. FOTO: archiv Michal Šolce
Po ukončení studia na AVU, pravděpodobně ještě pod vlivem profesora Maxe Švabinského, se orientoval na krajinářskou tradici české figurativní malby. Následně během svého působení na Uměleckoprůmyslové škole jako asistent profesora Brunnera, se věnoval velmi úspěšně i užitým uměleckým oborům. Jednalo se o grafiku (knižní grafika, plakáty a ilustrace), dále pak o vitráže, malbu na sklo, reliéfní plastiky, nástěnné malby a návrhy interiérů. Navrhl např. okenní vitráže v Gočárově kostele sv. Václava ve Vršovicích nebo v rotundě sv. Jiří a sv. Vojtěcha na hoře Říp.

Věnoval se i volné tvorbě, jak malbě, tak volné grafice a plastice. Jeho drobné bronzové sochy, zejména akty, patří k vrcholným plodům české figurální tvorby 20. století. Kaplický byl i výtvarným redaktorem uměleckého časopisu o knižní kultuře Literární rozhledy a jedním z nejaktivnějších členů redakčního kruhu časopisu Život, prestižního měsíčníku Umělecké besedy, kam ve 30. a 40. letech přispíval svými esejemi, namířenými zčásti proti formalistickým proudům současného moderního umění a jejich nekritickému napodobování. V letech 1926 až 1935 byl navíc členem Spolku výtvarných umělců Mánes, odkud byl pro programové neshody vyloučen v roce 1936. Tím se velmi zkomplikovala jeho pozice malíře a sochaře, zejména po materiální stránce. Zdá se, že i toto vyloučení jej vedlo k intenzivnější práci pro architekturu a užité umělecké obory.

Po válce působil až do smrti jako profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde mj. vedl sklářský ateliér. Věnoval se velmi aktivně i výchově všestranných uměleckých talentů. Jeho žáci byli vynikající skláři, grafici a experimentátoři, mj. Václav Cigler, Jiří John, Adriena Šimotová a další. Se svou ženou, výtvarnicí Jiřinou Kaplickou (rozenou Florovou, se kterou se seznámil v ateliéru u Brunnera) měl syna Jana Kaplického (*1937 – †2009). Ten vystudoval na téže škole, ve které byl jeho otec až do roku 1962 profesorem a nikdy nezastíral, že jej otec v jeho vývoji podstatně ovlivnil. V roce 1968 (šest let po otcově smrti) odešel do Londýna, kde se později stal jedním ze zakladatelů proslulého architektonického ateliéru Future Systems. Josef Kaplický zemřel v Praze 1. února 1962.

Michal Šolc, laureát ceny Syndikátu novinářů ČR „PRIX NON PEREANT 2019“

   vložil: Michal Záboj, redaktor / tiskové oddělení