V krasu stále existují bílá místa, říká končící šéf Správy jeskyní Moravského krasu Jiří Hebelka

„Budu si užívat Moravský kras zase trošičku jinak, bez zodpovědnosti a jenom se budu kochat krásou, kterou nabízí,“ říká pětašedesátiletý jeskyňář, který se vedoucím Správy se stal v roce 2003.

Existuje v Moravském krasu nějaké místo, které máte nejraději, které vám přirostlo k srdci a kam se rád vracíte?

Líbí se mi skoro všude, ale nejlépe se cítím u Balcarky. Vždycky jsem říkal, že tam jsou nějaké dobré zóny, že je tam hrozně příjemně. A to nejenom venku ale i v jeskyni, ona je taková barevná a člověk je tam v úzkém kontaktu s jeskyní. Na druhém místě bych řekl Sloup, tam zas na člověka zapůsobí monumentální propasti v podzemí a v Kůlně na něj dýchnou dějiny, ta úžasná prehistorie. To jsou dvě místa, která se mi v Moravském krasu líbí nejvíc.

Kdybyste měl zhodnotit Moravský kras a jeskyně a jejich přínos a význam pro region, pro celou republiku, co byste řekl?

Moravskému krasu udělal obrovské jméno profesor Karel Absolon, který byl velký propagátor tohoto jedinečného území. Ale ta tradice začala již v 19. století a táhne se dál. Moravský kras je určitě území, které má nad regionální význam. Ročně do pěti zpřístupněných jeskyní zavítá asi 360 tisíc návštěvníků, tedy v dobách předcovidových. Když si vezmete jen Punkevní jeskyně, tak tam se návštěvnost zahraničních turistů blížila k padesáti procentům. Moravský kras a jeskyně jsou známé nejen v Evropě ale i v celém světě. Je to takový poklad, který byl v 19. století nazývaný Moravským Švýcarskem, což je název, který na toto území naprosto sedí. Ono je sice malinké, ve světě jsou daleko větší a rozsáhlejší krasové oblasti, ale ten náš Moravský kras má obrovskou výhodu v tom, že na relativně malé ploše se z krasových jevů vyskytuje skoro všechno – od závrtů, ponorů a propadání po vývěry, jeskyně a propasti, a to je výjimečné.

Myslíte, že nás v Moravském krasu ještě čekají nějaké významné objevy?

Určitě. Pod mapou stále existují bílá místa. Dnes sice profesionální jeskyňářský výzkum už neexistuje, ale v podzemí intenzivně bádají členové České speleologické společnosti. Rád bych se dožil ještě toho, až se objeví nový systém jeskyní, který jde od Ostrova u Macochy a Vilémovic směrem k Punkevním jeskyním a ke Kateřinské jeskyni. Tam se předpokládají podzemní prostory o délce kolem dvanácti kilometrů, možná víc. Zatím se tam ale ještě nikomu proniknout nepodařilo.

Vzpomenete si ještě na to, jak jste v Moravském krasu začínal?

V roce 1971 jsem nastoupil jako brigádník na Punkevní jeskyně, tehdy mě tam přivedl starší brácha. Nebylo mi ještě osmnáct let, tak jsem dělal pomocníka lodníka, tenkrát se tomu říkalo mňoukač, který seděl vepředu a bidlem odrážel loďku. Pak jsem si udělal zkoušky vůdce plavidla a jezdil jsem tam jako lodník. V roce 1979 se na správě uvolnilo místo v oddělení dokumentace a ochrany přírody, a tak začala moje profesionální kariéra v jeskyních.

Čím jste se tehdy jako odborný pracovník správy jeskyní zabýval?

Měl jsem tehdy velice dobrého učitele, kterým byl geograf Otakar Štelcl, velký znalec nejen jeskyní. Prováděli jsme tenkrát například inventarizaci poškozených krápníkových výzdob ve všech jeskyních, mapování jeskyní ve žlebech – od těch malých dvoumetrových jeskyněk až po větší jeskyně. Všechny měly svoje číslo a my jsme chodili po žlebových stráních, hledali jsme jeskyňky a mapovali jsme je. Byla to velmi zajímavá práce. Samozřejmě jsme mapovali i jeskyně zpřístupněné, což se týkalo i jejich nepřístupných části. Z ochrany jeskyní jsme se v podzemí zaměřili na lampenflóru, která rostla kolem reflektorů ve zpřístupněných jeskyních. Tenkrát se k osvětlení používala halogenová světla a letištní reflektory a jeskyně byly prostě zelené. Opravdu to byl brčál. V Punkevních jeskyních bylo až osmdesát procent krápníkové výzdoby porostlé centimetrovými vrstvami mechů, řas, i nějaká ta kapradinka se tam objevila a my jsme hledali metodu, jak se toho zbavit. Doktor Štelcl tehdy získal recepturu z Nového Zélandu, kde na lampenflóru používali chlornan vápenatý. Tenkrát ale byl problém ho u nás sehnat, takže jsme začali používat napřed chlorové vápno, potom chloramin a nakonec jsme došli ke chlornanu sodnému, který má podobné účinky jako chlornan vápenatý, ale má tu výhodu, že na krápníkové výzdobě nezanechává žádné bílé fleky a povlaky. Chlornan sodný je silné oxidační činidlo, takže mechy vybělí, ty se rozpadnou a zůstane po něm jen nepatrné množství kuchyňské soli a chlor, který se z jeskyně odvětrá. Takže ta metoda je svým způsobem i ekologická a hlavně zabrala. Když návštěvník do jeskyně přijde dnes, tak je výzdoba relativně čistá. Sem tam se sice nějaký flíček objeví, ale až takový problém to dneska už není. Naše poznatky jsme pak předávali i kolegům i v okolních státech, třeba na Slovensku nebo v Německu.

Ale důležité bylo také změnit způsob osvětlení v jeskyních….

Tímto prvním opatřením jsme lampenflóru zlikvidovali a hned potom jsme začali upravovat osvětlení tak, abychom omezili její opětovný růst. Hlavně při rekonstrukcích jeskyní, které probíhaly od 90. let minulého století. Halogenová světla jsme odstranili úplně, i když musím říct, že jeskyně při nich vypadaly docela pěkně. Ale jeskyně nemá být moc výrazně osvětlená. V podzemí má spíš hrát světlo a stín a návštěvník by se tam měl cítit jinak než na povrchu, měl by se tam s tím podzemím sžít a uvědomit, že je v jeskyni. Snažili jsme se podzemí nasvítit plasticky a z více stran a spíš slabšími světly.  Osvětlení je dnes také rozdělené na dva okruhy – zvlášť je osvětlení pro chodníky, které musí svítit skoro celý den, a zvlášť efektové osvětlení, které se rozsvěcuje jenom, když prochází výpravy.

Dlouhá desetiletí do podzemní proudily turisté prakticky bez omezení. Jak se změnila návštěvnost jeskyní Moravského krasu?

Největší čísla byla na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy návštěvnost jeskyní v Moravském krasu činila přes půl milionu lidí za rok. V současnosti, tedy před covidem, to bylo kolem 360 tisíc návštěvníků. Pokles je dán tím, že jsme v devadesátých letech minulého století po dohodě se Správou chráněné krajinné oblasti zavedli limity návštěvnosti a intervaly mezi vstupy. Pro každou jeskyni máme dané kolik lidí a po jaké době může do podzemí vstupovat. Určitě je to dobře. Když zavzpomínám na ta opravdu mladá léta, tak před Punkevními jeskyněmi bývaly nekonečné fronty, auta a autobusy jezdily až k jeskyním a nebylo kde zaparkovat. Tenkrát žádné limity neexistovaly a do Punkevek chodily výpravy třeba osmdesáti lidí po deseti minutách. Lodičky potom už návštěvníky nestačily odvážet a návštěvníci čekali třeba půl i tři čtvrtě hodiny na dně Macochy, než se dostanou na lodičku a ven. Kvalita služeb už je dnes někde jinde. Návštěva jeskyní je pro turisty daleko větší zážitek a jeskyni si mohou vychutnat v daleko větším klidu a pohodě.

Změnila se i nějak skladba zahraničních návštěvníků?

Za socialismu jezdilo hodně turistů ze zemí bývalého Sovětského svazu, jezdili Poláci a hodně Rakušanů, kteří měli kras za humny. Po revoluci se to malinko otočilo. Rusové jezdí pořád, Poláci také, ale ubylo nám Rakušanů, ale zase začali jezdit Němci. Měli jsme ale i turisty z Tchaj-wanu, Velké Británie, z jižní Ameriky nebo z Austrálie, protože Moravský kras začaly nabízet cestovky z celého světa. Pro mne byl návštěvník vždycky na prvním místě. Velmi mne proto potěšila nejvyšší ocenění od největšího cestovatelského serveru TripAdvisor, která jsme pravidelně od návštěvníků Moravského krasu získávali. Také si cením naší účasti v Top výletních cílech jižní Moravy, kdy průzkum kvality poskytovaných služeb, infrastruktury a další nabídly pro turisty prováděly nezávislé auditorské společnosti. V roce 2014 jsme skončili na prvním místě na jižní Moravě a na druhém místě v porovnání s cíli v Dolním Rakousku, kde se porovnávalo 52 různých destinací.

Vy jste se věnoval i výzkumu jeskynního mikroklimatu. S jakými výsledky?

S výzkumem jsme začínali v 70. letech. Tehdy jsme ale ještě neměli k dispozici techniku jako v současnosti, takže jsme třeba celý den stáli v Masarykově dómu s teploměrem a když šli výpravy, tak jsme sledovali změny teploty a ručně je pak zapisovali. V současnosti už používáme různé datalogery a stacionární stanice, které nám měří změny klimatu nonstop v různých intervalech. Výsledky nám vychází docela pozitivně. I to zmíněné omezení návštěvnosti přispělo k tomu, že jeskynní mikroklima není až tak moc ovlivňované. Přes noc se dokáže vrátit do původního stavu, což je důležité. Nazývá se to únosná kapacita jeskyně. Návštěvníci ovlivňují teplotu v řádech desetin stupně Celsia. Některé přirozené jevy, například jarní tání sněhu nebo po letních bouřích, když do podzemí přiteče teplá voda z povrchu, ovlivňují jeskynní mikroklima daleko více, třeba i v řádu několika stupňů.

Jak se během těch desítek let změnila infrastruktura v Moravském krasu u zpřístupněných jeskyní?

Za posledních třicet let se toho povedlo hodně. Za socialismu jeskyně spravovala organizace Moravský kras, která patřila pod tehdejší okresní národní výbor. Musím říct, že i tenkrát se okres snažil dávat do jeskyní opravdu maximum toho, co mohl, ale prostě možnosti takové jako dnes nebyly. Až po revoluci jsme začali vyvíjet iniciativu, aby se infrastruktura opravila. Velkou zásluhu na tom měl i můj předchůdce Ing. Miloslav Janíček. Dneska, když se ohlédnu, tak areály všech zpřístupněných jeskyní i prohlídkové trasy jsou zrekonstruované, takže zázemí pro návštěvníky je úplně někde jinde. Já si třeba pamatuji, že ve Sloupě hned pod skálou bývaly suché záchody. Když přijeli zahraniční turisté, tak si to tehdy točili na videokamery, protože něco takového nikde neviděli.

Změnila se ale také samotná nabídka toho, co lidé v podzemí mohou zažít…

Ve Sloupských jeskyních mohou návštěvníci absolvovat zážitkovou trasu. V jejím průběhu sestoupí do spodních pater jeskyní, na dno propastí a projdou se podzemním řečištěm Sloupského potoka. Připravená je také zážitková trasa podél armádního krytu v jeskyni Výpustek. Právě Výpustek je relativně novou zpřístupněnou jeskyní v Moravském krasu, kterou máme ve správě. Jsem velmi rád, že se ji nakonec povedlo otevřít, protože ne všichni byli zpočátku zpřístupnění a převzetí Výpustku nakloněni. Těší mne také, že se podařilo upravit bezbariérové návštěvnické trasy. Jsou k dispozici ve Sloupu, v Punkevních jeskyních, kde jsme umožnili bezbariérový přístup až na dno Macochy, a pak ve Výpustku.  

Skončil jste jako vedoucí Správy jeskyní Moravského krasu, ale jeskyně jste úplně neopustil. Co plánujete do budoucna?

Na správě teď pracuji v oddělení péče o jeskyně. Chtěl bych dokončit výzkumy jeskynního mikroklimatu, které jsme kdysi začali. V době, když jsem byl vedoucím správy, jsme na výzkum získali grant. Chtěl bych ještě zpracovat a urovnat výsledky měření tak, abych je mohl předat dál. Těším se, že si budu užívat Moravský kras z jiné pozice a budu se moci pouze kochat jeho krásou.

   vložil: Michal Záboj, redaktor / tiskové oddělení