Autor plakety Jindřicha Zdíka po letech odhalen, sochař Jan Neckař pocházel z Blanenska

„Dědeček s babičkou mají hrob v Ráječku, já tam jezdím. Při jednom z návratů jsem se rozhodla podívat ke kostelu v Blansku. K mému překvapení jsem tady uviděla tatínkovu plaketu, která je umístěna i v Dómě sv. Václava v Olomouci,“ popsala Dobroslava Neckařová. „On by byl určitě rád, že zde plaketa je, jen jsem nechápala, jak se sem dostala, byl to trochu šok,“ vysvětlila profesí architektka.

Setkání u pamětní desky u kostela sv. Martina – zleva farář Jiří Kaňa, Dobroslava Neckařová a starosta Blanska Jiří Crha. FOTO: Pavla Komárková

Při zkoumání plakety v Blansku navíc odhalila novinku. „Součástí plakety je i tatínkův monogram, to mě překvapilo, v Olomouci jsem si ho nevšimla, v katedrále je příšeří,“ poodhalila Dobroslava Neckařová.

Zajímavé propojení autora s jeho rodištěm si blanenští farníci připomněli při mši svaté uspořádané k výročí 20 let od úmrtí Jana Neckaře. Té se zúčastnila i autorova dcera.  

Životopis akademického sochaře Jana Neckaře

Jan Neckař se narodil 25. června 1926 v Ráječku v chudé rodině, jeho otec byl zedník. Oba rodiče byli obyčejní, hluboce věřící lidé. Malý Jan absolvoval ve své rodné vesnici obecnou školu a do měšťanky chodil do sousední obce Rájec nad Svitavou (dnešní město Rájec-Jestřebí). Již v útlém dětství se u chlapce projevovalo výtvarné nadání, velmi ho bavila práce s dřevem, vyřezával různé panáčky a zvířátka. Jeho schopností si všiml rájecký učitel Oldřich Blažek, který doporučil rodičům, aby ho dali do učení, kde by mohl pracovat se dřevem.

Sochař Jan Neckař. FOTO: archiv Dobroslavy Neckařové

Když bylo Janovi čtrnáct let, objevil v kalendáři inzerát brněnské řezbářské dílny zaměřené na chrámové umění a to ho velmi oslovilo. Poprosil rodiče, aby mu umožnili nastoupit do učení v této dílně. Byl přijat a od roku 1940 se v Brně začal učit řezbářem. Svou práci hned od počátku spojuje se službou Bohu. Přihlásil se do večerního kurzu modelování v brněnské Škole uměleckých řemesel, kupuje si knihy o umění a seznamuje se s díly slavných malířů a sochařů, především těch, jejichž dílo mělo duchovní směr. V roce 1944 složil závěrečnou učňovskou zkoušku a několik měsíců poté pracuje jako řezbář. Poslední měsíce války byl totálně nasazen v povrchových dolech pro těžbu slévárenských písků.

Po skončení války složil úspěšně přijímací zkoušky a od září 1945 zahájil studium na čtyřleté Škole uměleckých řemesel v Brně. Po roce studia se společně s kamarádem rozhodli zkusit štěstí a dostat se přímo na Akademii výtvarných umění v Praze. Přestože neměl maturitu, byl po úspěšném složení talentových zkoušek přijat. V letech 1947-1953 studuje u sochaře profesora Jana Laudy (1898-1959) a sochaře a medailéra profesora Otakara Španiela (1881-1955). Kromě těchto vynikajících umělců, kteří mu předali mnoho znalostí a zkušeností, vzpomíná Jan Neckař na další osobnosti, jako například historika umění profesora Václava Viléma Štecha (1885-1974), sochaře profesora Bedřicha Stefana (1896-1982).

V Praze se seznámil se skupinou vysokoškoláků sdružených v kroužku založeném katolickým knězem Josefem Zvěřinou. Byl to vzdělaný muž, který umění rozuměl, studoval ho na Sorboně v Paříži. Mladý Jan Neckař se účastní exercicií, které P. Zvěřina vede pro české a slovenské výtvarníky. Přiznává, že ho to utvrdilo v úmyslu sloužit svým uměním Bohu.

Záhy přišel únor 1948 a přinesl změny poměrů ve společnosti. V roce 1949 proběhly prověrky, kterými neprošli mnozí Neckařovi kolegové. I on byl připraven ze školy odejít, své náboženské přesvědčení při prověrkách přiznal, nic nezapřel. Díky tomu, že měl velmi dobrý prospěch a že pocházel z chudé proletářské rodiny, prověrkami nakonec s jistými připomínkami prošel. Studium úspěšně dokončil a jeho závěrečná práce byla vybrána na přehlídku československého výtvarného umění pořádanou v Jízdárně Pražského hradu (plastika je v současnosti v majetku Muzea umění v Olomouci).

Pamětní deska u kostela sv. Martina. FOTO: Pavla Komárková

Následovalo dvacet šest měsíců vojenské služby, protože Jan Neckař „sloužil za Čepičky“, domů z vojny se vrátil ve svých třiceti letech. V roce 1957 se v Praze oženil s Dobroslavou Prostějovskou, profesorkou výtvarné výchovy, se kterou se seznámil v době studií. Žili nejdříve ve Velké Bystřici, kde manželka učila na základní škole. Narodily se jim dvě dcery Dobroslava a Jana. Po pěti letech se celá rodina přestěhovala do Olomouce. Zde pravidelně navštěvovali Dominikánský kostel a účastnili se přednášek, modliteb a exercicií, které dominikáni pořádali.

Do roku 1968 se Jan Neckař zaměřoval hlavně na vlastní sochařskou tvorbu a stal se autorem řady volných figur, reliéfů a portrétních bust, uplatnil se v oboru plastické výzdoby architektury, vytvořil řadu památníků, drobných plastik a také medailí. Po roce 1968 přibyly v jeho tvorbě restaurátorské práce, především dřevěných plastik a řezeb. Své umění představoval pravidelně na členských výstavách Českého svazu výtvarných umělců, dále pak na Přehlídce mladých výtvarníků v Brně (1961), na výstavě Olomoučtí výtvarníci k 40. výročí osvobození v Olomouci (1985) a dalších.

Z jeho děl uvádíme: busta hudebního skladatele Petra Ebena (1953), portrét paní B. (1953), reliéf Dukla (1956), reliéf Milenci pro plastickou výzdobu obřadní síně ve Velké Bystřici (1958), busta boskovického lékaře MUDr. Mareše (1960), Památník osvobození ve Velké Bystřici (1960), Rudoarmějec (1961), plastika Šlechtitelka v Horní Moštěnici (1962), medaile 750 let města Bruntálu (1963), medaile papeže Jana XXIII. (1963), medaile Krále Jiřího z Poděbrad (1964), pamětní deska II. Vatikánský koncil (1965) reliéf pro čistírnu vody v Jeseníku (1966), medaile olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (1978), plaketa Karla IV. (1978).

Mezi jeho významné restaurátorské práce patří: rekonstrukce barokní balustrády v kapli Božího těla v Olomouci, rekonstrukce řezeb v pražském kostele sv. Tomáše, restaurování v zámeckém kostele v Mnichově Hradišti, oprava barokní kazatelny v kostele v Uničově, restaurování výzdoby hlavního sálu bývalého kláštera Hradisko v Olomouci, především však restaurování plastické výzdoby varhan, hlavního oltáře a bočních kaplí v olomouckém kostele Panny Marie Sněžné, které trvalo nepřetržitě dvacet let (1974-1994).

Téměř třicet let pracoval umělec na jednotlivých zastaveních křížové cesty, která od poloviny 90. let zdobí interiér kostela sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně, kde působí konvent karmelitánů, kteří se o dokončení tohoto velkého díla zasloužili. Jedno ze zastavení křížové cesty je umístěno na hrobu Václava a Marie Neckařových v rodném Ráječku. V závěru svého života pracoval Jan Neckař, který sám sebe kdysi nazval dělníkem ve sužbách Božích, na reliéfech Matky Terezy a lékaře Alberta Schweitzera, bojovníka proti lepře. Zemřel neočekávaně 16. května 2002 ve věku nedožitých 76 let.

Eva Nečasová a Dobroslava Neckařová, s využitím farního časopisu Hejčínské oko (Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně)

   vložil: Pavla Komárková, vedoucí oddělení / tiskové oddělení