V Blansku jsem byl poprvé a užil jsem si to, říká kurátor výstavy

Jsi kurátorem výstavy Skafandr od sochařky Hany Svobodové. Proč by lidé v Blansku měli výstavu určitě navštívit?

Hanka je výjimečná sochařka, která dokáže prostřednictvím svých prací vyvolávat hodně zvláštní pocity a představy. Její sochy spíš připomínají, než aby popisovaly, a o tom, co všechno mohou představovat a jaká témata otevírat se divák musí domýšlet sám. Navíc jsme celou výstavu postavili jako takovou prožitkovou instalaci, která by měla člověka dostat z komfortní zóny tak, aby v ní zažil, co jinde nepotká. Není moc sochařských výstav, na kterých se prakticky všechny práce vznášejí ve vzduchu. Už to by mohl být důvod, proč se jít do galerie podívat.

V Blansku jsi během instalace strávil několik dní. Co se ti na tomto městě líbilo?

Byl jsem tu poprvé a užil jsem si to. Jako nezávislý kurátor hodně cestuju, a vždycky, když se takhle ocitnu sám ve městě, které neznám a nemám tam ani přátele, tak než abych seděl po práci na hotelu, radši se bez ohledu na počasí a denní nebo noční dobu potuluju a ochutnávám z toho, co  mi takové místo nabízí. V Blansku jsem prošel zámek, okoukl litinové plastiky, zamrzelo mě, že se člověk v dřevěném kostele nedostane dál než pár kroků za hlavní vstup, v kostele sv. Martina mě naopak pobavila akce Ne pornu, potěšil památník hrdinů od Zborova. Užil jsem si i hospodu U Štěpánků, Punkvu, skvěle se najedl v Bibistru. Ale asi nejvíc si budu Blansko spojovat s Timovým nápisem „těžko se to popisuje“, který z výšky jasnozřivě komentuje všechno, co se děje dole v ulicích.   

Jako kurátor spolupracuješ s řadou galerií. V čem vidíš největší potenciál Galerie města Blanska?

Vždycky si užívám hlavně pro mě nezvyklý prostor, který beru při své práci jako výzvu. Se všemi klady i zápory. Tady mě nejvíc bavilo architektonické členění jednotlivých sálů a přirozené horní osvětlení. Nejvíc nám naopak překážely tvrdé betonové zdi a stropy, do kterých se při instalaci jen velmi obtížně vrtalo. Obecně bych chtěl ale ocenit vysoký standard výstav a výstavního plánu galerie, který si nezadá ani s Prahou nebo dalšími uměleckými centry v republice.

Na čem by tato městská galerie naopak mohla ještě zapracovat?

Tak samozřejmě by mohla mít lepší zázemí a vybavení, například externí světla tak, aby se právě s nasvícením, které je důležitou součástí výstav, dalo víc čarovat. To ale těžko vyčítat galerii, je to spíš otázka rozpočtu a vůbec podpory ze strany zřizovatele. Tady by si měl galerii téhle úrovně hýčkat.

Jsi hlavním kurátorem broumovské galerie Lapidárium, která zprostředkovává současné umění především dětskému divákovi. Jak děti přijímají současné umění?

Je třeba říct, že jsme se od počátku odmítli vydat cestou infantilních výstav. Vytváříme projekty, které by, doufám, obstály v jakékoli jiné galerii, jen je tematicky trochu ohýbáme směrem k dětem. Chodí k nám celé školní třídy, děti z dětského domova nebo i jednotlivě s rodiči. Z naší zkušenosti vyplývá, že děti jsou se současným uměním naprosto v pohodě. Baví je a naprosto přirozeně na ně reagují. Nejde jen o realistické obrazy, běžně pracujeme s abstrakcí, měli jsme tam ale i objekty, graffiti, videoart nebo performery. Největší problém, který jsme kdy řešili, bylo, že občas nechtějí jít domů na oběd.

Proč by rodiče měli brát své děti do galerií?

Výtvarné umění dává člověku jiný způsob vnímání světa. Vizuální citlivost a orientace je důležitá pro každého a ničím ji nenahradíte. Když ji nezískáte, je to určitý typ handicapu, jako když neumíte plavat. Přitom jsou chvíle, kdy vám bez nadsázky může zachránit život. Čím dřív člověk umění pozná, ztratí před ním ostych a přijme ho jako nedílnou součást sebe sama, tím líp.

Komentované prohlídky s dernisáží výstav sochařky Hany Svobodové a fotografky Martiny Šimkovičové se uskuteční v sobotu 6. ledna v 15:00 hodin. Přítomné budou obě autorky, kurátorka Júlia Bútorová a kurátor Radek Wohlmuth.

Jana Písaříková, Galerie města Blanska

   vložil: Michal Záboj, redaktor / tiskové oddělení