Judita Levitnerové z blanenské galerie se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého

Stala jste se laureátkou Cenu Jindřicha Chalupeckého, byla jste vybraná ze 180 nominovaných. Čím jste porotu zaujala?

Hodně mě to překvapilo. Porota v mezinárodním složení již nebyla limitována věkovou hranicí 35 let, takže šanci dostali i starší umělci. V mém případě se to nedá brát jako ocenění za celoživotní dílo, ale spíš jako podpora do budoucnosti, což mě hodně těší. Nové pojetí ceny a zvýšení věkové hranice mi přijde jako velký posun. Organizátorky se cenu snaží transformovat, aby to bylo přístupné co největšímu počtu lidí.  Kvůli tomu jsem se také přihlásila.

Judita Levitnerová se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. FOTO: Renata Spotzová

Přihlásila jste se s nějakým konkrétním dílem?

S přihlášením byla spojená i administrativní mašinérie. Musí se vyplnit papíry, popsat dosavadní projekty, posíláte fotografie svých děl. Nějaká práce a určitá míra sebereprezentace za tím stojí.

Jaké konkrétní práce jste jim poslala?

Docela jsem šáhla do minulosti a poslala jsem jim průlet svou tvorbou, během které jsem se nevěnovala pouze malbě, ale často jsem spolupracovala i s dalšími autory a spolužáky. Poslední věci, kterým se věnují a co jsem jim předestírala, že se chci věnovat i do budoucnosti, jsou textilní tapisérie.

V popisu Ceny Jindřicha Chalupeckého stálo, že se věnuje problematice ženských prací. Co přesně na textiliích vytváříte? Malujete, vyšíváte?

Přetvářím je, dokonce do nich i pálím. Používám techniku pyrografie. V době normalizace se hodně pálilo do dřeva, bylo to mužské hobby. Ženy spíš vyšívaly. Takže já kombinuji tyto stereotypy do jednoho média. Obecně si myslím, že s textilem se spojuje zručnost a tím pádem je to ženské řemeslo, ale je to vlastně dřina a celý výrobní textilní průmysl mi přijde jako zlehčený. To, co je ženská práce, je považované za odpočinek, ale ono to tak není. Musíme myslet i na druhou stránku věci, textil někdy bývá toxický a má spoustu negativních vlastností, na které nepomýšlíme.

Může se použít vaše tapisérie jako koberec či ubrus?

Někdy to tak působí. Historicky měly tapisérie nějakou funkci v interiéru, ale teď už se to nepoužívá. Já doma žádnou tapisérii vystavenou nemám. Ve veřejném prostoru mě to však těší. Může mít funkci estetickou, ale i praktickou jako hluková stěna. Není to prostě jenom lapač prachu.

Jsou ve veřejném prostoru v Blansku vaše tapisérie?

Tady jsem nic vystaveného neměla, ani jsme s nikým nespolupracovala. Tapisérii jsem viděla například v Dělnickém domě. V prostorách kanceláře je umístěná jedna velká tapisérie, ale není veřejnosti úplně přístupná. Pak je i na hřbitově, ve smuteční síni.

Máte v plánu představit své díla i zde, třeba během projektu SITU?

Na SITU se podílím spíše produkčně. Co se týče výstav, tuto část programu řešíme všichni společně, ale své práce s prací v galerii nespojuji.

Co pro vás znamená, že jste dostala cenu?

Slibuji si od toho to, že se můžu svému umění věnovat naplno. Je to signál, že si to člověk nedělá jen pro sebe, ale zajímá to i ostatní. Není to jen v rovině myšlenek, kdy člověk přemýšlí, jestli se to někomu líbí, nebo ne. Říká se, že je to cena pro profesionální umělce. Jestli se teď stávám profesionální umělkyní, je to dobře, protože já mám teď těch funkcí několik a ráda bych se věnovala jen jedné, která mě ale i uživí. Co to znamená být v dnešní době umělcem, to se pořád hledá. Nicméně je dobré vědět, že i umělci potřebují ve svém životě nějakou materiální jistotu. Nejsou to jen blázni, kteří nepotřebují jen tvořit, ale i žít a zabezpečit rodinu.

Kde jste měla tapisérie všude vystavené?

V posledním roce se mi docela podařilo proniknout do Brna, i když nejsem místní. Pak se to nahrnulo, že jsem měla v jeden rok výstavy všude, kde se dalo. Bylo to v Galerii TIC v Galerii mladých i ve veřejném prostoru v kině Art, což se mi hodně líbilo. Výstava v kavárně se mi zprvu zdála, že není nic moc, ale nakonec se ukázalo, že tomuto typu umění kavárenské prostředí sedí. Hodně fungují  off-space galerie menších formátů, kde se hodně vystavují projektové spolupráce.

Blansko je industriální město. Myslíte, že by se sem tapisérie hodily?

Myslím, že by se sem hodily. Hodně mě mrzelo, že obě dvě tapisérie, na které jsem tady narazila, jsou schované. Shodou okolností máme i my tady v galerii velkou tapisérii, která dřív někde visela, ale teď je smotaná v depozitu a je tak velká, že nejde kam umístit. Velkorysých prostorů k umění ve veřejném prostoru ubývá, což je škoda.

Tapisérie jsou jen textilní, nebo mohou být i z jiného materiálu?

Textil má větší výdržnost. Tapisérie je definovaná textilem, i když techniky můžou být různé.

Jaké vytváříte motivy?

Ruční práce se prolínají s přírodními motivy, v tom smyslu jako mizející krajiny. Obrazy jsou šedivý, začernalý, černobílé. Používám jeden typ látky.

Mát to nějakou symboliku?

Pro mě to má symboliku environmentální, symboliku zničené krajiny, právě i třeba textilním průmyslem. Používám syntetický materiál a ten poslední, s kterým pracuji a mám ho hromady, jsou odstřižky ze šicí dílny, které by nešly nijak recyklovat do něčeho dalšího. Podařilo se mi toho získat docela hodně, tak už z toho asi rok tvořím tapisérie.

Vámi používaná technika vypalování byla moderní v době modernizace, kdy se používala na materiál dřevo.

Já to s tím mám hodně spojené. Je to hobby z chaty. Akorát já vypaluji do textilu. Syntetický materiál si přišpendlím k nějakému podkladu, který je přírodní, tím pádem, když do té vrstvy vypaluji pájkou, kreslím nebo maluji, tak se to propaluje a roztahuje, z čehož vzniká plastická hmota. Někdy je vidět na podkladu propálení, tím se to dá stínovat. Podařilo se mi vytvořit takovou techniku, která se dřív požívala do dřeva, ale já ji používám na textil.

Judita Levitnerová působí také v Galerii města Blanska. FOTO: Renata Spotzová

Tři laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého čeká od září výstava v Moravské galerii. Teď se tedy věnujete tvoření?

Všichni, co jsme byli oceněni, tak jsme teď byli vyzváni k tomu, abychom po zbytek roku tvořili dílo do Moravské galerie, což je podpořené i finanční částkou. Byli jsme oceněni 3, z toho jedno ocenění připadlo skupině, která tvoří videohry. Teď se můžeme scházet a konzultovat spolu náplň výstavy v Moravské galerii, ale není to bráno tak, že by to měla být výstava, která spolu souvisí. Výstava je společně, ale je to prezentace každého zvlášť a každý vytváří sám za sebe a k žádnému prolínání nedojde. Myslím, že Moravská galerie bude svědčit typu mým pracím, jinak je to ale prostor komplikovaný. Plato v Ostravě, které je rozměrově impozantnější je asi z trojice míst, kde se cech pořádá nejpopulárnější. Jsem ráda, že Moravská galerie má ve svém depozitáři přesně takový typ tapisérií, které dělám, takže se k tomu můžu dostat a propojit. Dává mi smysl, že je to zrovna tam.

V rámci ceny máte možnost vycestovat na zahraniční rezidenci.

Dříve mohl laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého vycestovat do New Yorku, bylo to zaměřené na jedince a teď se to rozmělnilo. Vítězů je více a rozšířily se i možnosti, kam vycestovat. Chtěla bych jet někam na sever. Už dříve jsem strávila nějaký čas v Rize v Akademii výtvarných umění. Vždy se mi líbily Pobaltské země i skrz to textilní umění. Oni se k tomu kloní i kvůli funkčnosti, je tam zima, tak mají vyvinuté techniky tkaní a používání přírodních materiálů jako izolantů. V tomto směru se mi tam moc líbilo.  Teď bych ráda navštívila třeba Estonsko. Umělec tam přijde, má tam základní ubytování, plat a neustává ve tvorbě. Hlavně se seznámí s místním odborným publikem, kurátory a naváže další spolupráci.

Kdo vás k technice přivedl?

Objevila jsem ji  v Rize. Pálení se tam používá k řezání látek. K pálení ornamentů mě vyzvala má vedoucí, protože viděla, že mě ty klasické techniky moc nejdou a za měsíc, co jsem tam byla, se nenaučím tkalcovskému stavu, tak jsem přistoupila k něčemu, co bude na pomezí malby. Co oni používali technicky na odřezávání látek, tak já jsem využila kreativně.

Vaše díla jsou na prodej?

Průběžně se zúčastňuji aukcí, které jsou online. Když vstavuji, tak většinou v galerii, kde jsou neprodejní výstavy. Stejně tak jako Galerie města Blanska, taky pořádáme výstavy, ale neprodáváme.

Zajímají vás víc globální nebo místní problémy?

Když to vztáhnu k technice, tak nedávno jsem objevila něco lokálního, technika, která se váže k vlnařství v Brně. Cítím, že nemusím objevovat globální témata, ale spoustu jich nám tady pod nosem.

Pro Blansko je typická litina. Práce s ní vás neláká?

Nikdy jsem to nezkoušela. Jednu dobu mi to přišlo fascinující v tom, jak se ten materiál vnímá v posunu času. Dřív to bylo považované za ne úplně honosný materiál, slitek různých materiálů, směs a přitom dneska litinu pokládáme za řemeslo a hodnotný materiál. Zajímají mě materiály, co mohou znamenat pro společnost, jako takovou, a to už je pak jedno, jestli je to v kontextu lokálním nebo globálním.

Kam vás to teď táhne?

Galerie města Blanska je hodně inspirativní prostředí a vím, že se tady hodně lidí protočilo. Hodně lidí, co teď pracují v Brně v kulturních institucích, začínalo právě tady. Přijde mi to skvělé, že něco takového vzniká i v menším města, vedle Brna. V blanenské galerii se rekrutovala spousta lidí, kteří jsou teď činní v uměleckém provozu. Je to tady magické místo, je to fascinující. Jsem hrdá, že tady mohou být.

Kde se v „terénu“ uvidíte s blanenským publikem?

V Galerii města Blanska jsem spíš neviditelná síla, ale během SITU se prezentuje celý tým a je to možnost se vidět mimo galerii, ve městě.

Kde se lidí teď mohou podívat na vaši tvorbu?

Na mých stránkách levitnerovajudita.cz a budu mít výstavu v Ústí nad Labem a pak na podzim v Moravské galerii. 

   vložil: Renata Spotzová, redaktorka / tiskové oddělení