Významné blanenské osobnosti

Karel Absolon

16. červen 1877, Boskovice
6. říjen 1960, Brno

Karel Absolon byl synem lékaře MUDr. Vilibalda Absolona a jeho manželky Karly, dcery MUDr. Jindřicha Wankla. V pěti letech mu zemřel otec, kterého nahradil dr.Wankel a na jeho další vývoj měl velký vliv. Po maturitě v Brně v roce 1899 začal studovat na české univerzitě v Praze přírodní vědy a geografii. Na doktora filozofie byl promován v roce 1903. Od roku 1908 se stal kustodem geologických sbírek Moravského muzea v Brně, kde vybudoval a vedl diluviální oddělení. V roce 1927 byl jmenován bezplatným řádným profesorem geografie Karlovy univerzity.

Speciálně se věnoval území Moravského krasu, které systematicky prozkoumal, zmapoval a popsal po stránce speleologické, paleontologické i archeologické. Jeho zásluhou byla zpřístupněna propast Macocha, probádaná jeskyně Pekárna, objeveny jeskyně Punkevní a další prostory za starou Kateřinskou jeskyní.

Kromě výzkumů v Moravském krasu mají největší význam Absolonovy výzkumy pod Pálavskými vrchy ve sprašových vrstvách u Dolních Věstonic, sídlišti pleistocénního člověka.

Vedle vědecké činnosti vyvíjel i obrovskou popularizační činnost. Vykonal bezpočet přednášek, byl sugestivní řečník. Napsal stovky a stovky článků odborných i popularizačních, redigoval „Časopis Moravského muzea“ a časopis „Příroda“.

Dvousvazkový „Moravský kras“ byl vydán v roce 1970, deset let po smrti autora.

Univ. prof.dr. K.Absolon je pochován na čestném hřbitově Ústředního hřbitova v Brně.

MUDr. Jaroslav Bakeš

16. září 1871, Blansko
6. říjen 1930, Nadworna (Polsko)

„Šťastná bude česká chirurgie, dovede-li uchovat povždy odkaz svých otců!“
(Prof. MUDr. Rudolf Jehlička)

Chirurgové, provázející člověka v tragických chvílích jeho života, vedou dlouhodobý boj s neporozuměním společnosti, národů i celých historických epoch. Než dospěla chirurgie k bodu, v němž se dnes nacházíme, byla lidská existence na naší planetě do značné míry složitou otázkou nahodilosti. K dosažení zmíněného bodu došlo za přispění stovek lékařů, ke kterým se řadí takoví velikáni jako například MUDr. Jaroslav Bakeš, chirurg, přírodovědec, badatel a filantrop.

Jeho otec František, byl poslancem v královské sněmovně. Nejsilněji však na dr. Bakeše zapůsobil dědeček J.Wankel, uznávaný a význačný lékař, archeolog, antropolog a speleolog.

Lásku k umění a kultuře u něj začala pěstovat jeho matka, Lucie Bakešová. Byla to vzdělaná a kultivovaná žena a velká obdivovatelka skladatele Leoše Janáčka.

Dr. Bakeš se dostal poprvé do kontaktu s medicínou při studiu prehistorických koster, a to jak lidských, tak zvířecích, o jejichž anatomii se zajímal především. Pod vlivem těchto zkušeností zamířil hned po ukončení základního vzdělání v Brně do Vídně studovat medicínu.

Po absolutoriu v roce 1895 získával první zkušenosti na interně v Schroettersu a při praxi na pediatrii ve Wiederhoferu. A právě v této době se projevuje široký záběr jeho zájmů a vědomostí. Zúčastní se expedice ornitologů a zoologů do Řecka a na středozemní ostrovy.

V roce 1897 nastupuje na I. fakultní chirurgickou kliniku ve Vídni. Začleňuje se do elitní skupiny chirurgů, kteří se prosazují v oblasti chirurgie, ale i na veřejnosti. Absolvuje stáže v nejpřednějších evropských ústavech a chirurgických klinikách, získává zkušenosti z oblasti gynekologie.

V roce 1902 je zvolen na místo ředitele nemocnice v Třebíči. Tam napsal své studie o chirurgii hlavy a krku, o kýle a jiné. Je jmenován primářem chirurgického oddělení v nové budově nemocnice u Svaté Anny v Brně a současně docentem na katedře první pomoci na Vysokém učení technickém. Tím byl založen první a rozhodující krok k založení druhé vysoké školy na českém území – Masarykovy univerzity.

Od května 1922 působí v zemské chirurgické nemocnici na Žlutém kopci v Brně, která dnes nese jeho jméno. Tam pokračoval v práci a vědeckých výzkumech v chirurgii.

Nejvíce dr. Jaroslava Bakeše charakterizuje jeho smysl pro dobročinnost. S účastí a se soucitem přistupoval ke všem pacientům postiženým rakovinou.

21. 6. 1928 založil se svou matkou Lucií Bakešovou v Brně Dům útěchy. Chtěl vytvořit ústav specializovaný na výzkum a léčbu rakoviny. Obklopili se nadanými lékaři, sestrami a dalším zdravotnickým personálem. Pozorování všech pacientů s nevyléčitelnou formou rakoviny sloužilo k vědeckým účelům. Brněnský Dům útěchy byl příkladem pro nově vznikající ústavy v celé Evropě. Oficiálně se dveře ústavu otevřely 13.1.1935, a dr. J. Bakeš se toho již nedožil. Zemřel 6. 10. 1930.

Ve své závěti ustanovil za hlavního dědice Dům útěchy, přejmenovaný později na Masarykův Onkologický ústav, který je špičkovým pracovištěm a ústavem na výzkum rakoviny v republice.

Karla Bufková-Wanklová

7. únor 1855, Blansko
29. listopad 1941, Praha

Narodila se přímo v blanenském zámku, neboť tzv. doktorský dům (dnešní ZUŠ Blansko), kde bydlel MUDr. Jindřich Wankel, byl postaven až v roce 1857.

Karla se zásluhou Josefa Mánese, který ji zvěčnil známou kresbou, dostala do historie výtvarného umění. Provdala se za MUDr. Vilibalda Absolona a je matkou Karla Absolona. Příjmení Bufková získala po smrti MUDr. Absolona druhým sňatkem.

Je autorkou moravských pověstí „Z Ječmínkovy říše“ (1897), „Pověstí a pohádek z Moravského krasu“ (1920), črty pro mládež „Odpadlík“, hanácké veselohry „Me sme vehrále“ a dramatu „ Tulák“. Kromě toho přispívala povídkami, črtami, články do časopisů Ženský svět, Ženské listy, Lada, Nový lid. Cestopisné fejetony jí otiskovaly Národní listy, odborné články uveřejňoval Časopis Vlastivědného muzejního spolku v Olomouci.

Sbírala a shromažďovala prameny k pověstem o Moravském krasu. Jako 81letá, bydlící v Praze se takto vyznala z lásky k půvabnému rodnému kraji: „Milé lesy, milé Hořice. Ani Alpy nemohly zapudit půvab těchto milých míst, ani smaragdová jezera velehor nemohla zastínit nepatrný rybník v parku blanenského zámku. Ano, lásku k otčině nám nikdo nevezme, byť bychom byli vzdáleni tisíce mil a nikdy více milovaný rodný kraj nespatřili.“

Tak milovala rodný kraj matka Karla Absolona, ta, kterou maloval Mánes jako devítiletou dívenku, ta, která lásku k rodnému kraji přenesla i na svého slavného syna.

PhMr. Josef Čech

8. září 1844, Konice u Prostějova
30. prosinec 1917, Blansko

První lékárník v Blansku (1869–1917) byl všestranně vzdělaným člověkem. V roce 1896 založil a do roku 1914 vedl ve své lékárně bezplatné odborné doučovací kurzy adeptů farmacie, tzv. „tyronskou školu“. V letech 1903-1909 byl spolustarostou grémia lékárníků pro jižní Moravu se sídlem v Brně jako první činovník české národnosti tohoto zájmového sdružení.

Kromě farmacie se zabýval prospektorskou činností – vyhledáváním, těžbou a analýzou užitečných nerostů na Boskovicku, Jihlavsku a Znojemsku. Zkoumal také chemické složení minerálních pramenů. O svých nálezech uveřejnil několik článků v odborných časopisech. Prospektorskou i publikační činností si získal velké zásluhy o probádání nerostného bohatství Moravy.

Věnoval se také historii. Kromě několika novinových článků z historie města Jihlavy sepsal a vlastním nákladem vydal v roce 1905 knihu „Dějiny města Blanska“ o 120 stranách, z níž později čerpal zvláště Josef Pilnáček. Čechovy „Dějiny“ byly první knihou věnovanou výlučně Blansku, popisu obce, historii osídlení a správy, záznamů o rozvoji průmyslu, o řemeslech, školství, spolcích, význačných událostech a kulturním rozvoji obce.

PhMr. Josef Čech byl několik roků členem blanenského obecního výboru, členem zdravotní komise a v letech 1885–1890 vykonával dozor nad obecní knihovnou. S manželkou Marií Vychovávali 6 dětí, syny Stanislava, Bedřicha, Josefa a dcery Boženu, Marii a Miladu. Josef Čech kulturně působil a pracoval v Blansku, kde také zemřel a byl pochován v rodinné hrobce, původně na hřbitově na Starém Blansku, později byl převezen na nový hřbitov, kde se rodinná hrobka Čechovy rodiny nachází dodnes.

Ludvík Daněk

6. leden 1937, Hořice u Blanska
15. listopad 1998, Horní Bečva

Nejslavnější nositel české diskařské tradice, který jako jediný český atlet získal olympijské medaile všech hodnot – od bronzu až po zlato. Narodil se v Hořicích u Blanska. Otce nepoznal, zemřel pouhých šestnáct dnů po synově narození. Vyrůstal se dvěma nevlastními sourozenci a s bratrem Jiřím zkoušel první sportovní krůčky. Začínal jako skokan a běžec na lyžích. Teprve díky bratrovi Jiřímu se přeorientoval na hod diskem. Svou závodnickou kariéru prožil v atletickém klubu Zbrojovka Brno /1956-70/ a poté ve Spartě Praha /1971-78/.

Do světové diskařské špičky pronikl v roce 1964. Nejprve v květnu vytvořil evropský rekord /62,45m/, poté v srpnu překonal v Turnově světový rekord výkonem 64,55 m a ve světových tabulkách obsadil první místo. Hned následující rok se stal prvním diskařem na světě, který překonal hranici 65 m, na závodech v Sokolově v říjnu 1965 hodil 65,22 m, což byl jeho druhý a poslední světový rekord. V červnu 1969 ještě zlepšil evropský rekord výkonem 66,48 m. Poprvé se Daněk zúčastnil XVIII. Olympijských her 1964 v Tokiu a výkonem 60,52 m obdržel stříbrnou medaili. O čtyři roky později, na XIX. Olympijských hrách v Mexiku, získal bronzovou medaili. Svou medailovou kolekci uzavřel na XX. Olympijských hrách 1972 v Mnichově, kde v dramatickém souboji a v nepříjemném dešti posledním hodem do vzdálenosti 64,40 m překonal své velké soupeře Jay Silvestera z USA a Rickarda Brucha ze Švédska, a na nejvyšším stupni přebíral zlatou olympijskou medaili.

V 90. letech se věnoval práci v Českém klubu olympioniků, byl zvolen jeho předsedou, zastupoval ho ve výkonném výboru Českého olympijského výboru. Jeho dlouhodobá sportovní výkonnost a rytířské vystupování byly oceněny i mezinárodními organizacemi. Dostal Olympijský řád. V roce 1998 převzal jako třetí český sportovec v pražském Karolinu Cenu Pierra de Coubertina za rok 1977, kterou mu za celoživotní zásluhy o prosazování čestného sportovního boje udělil Mezinárodní výbor fair play při UNESCO.

V roce 1995 byl jmenován „Čestným občanem města Blanska“ za vynikající sportovní výsledky v reprezentaci republiky. V roce 2003 byla na jeho rodném domku v městské části Blansko-Hořice odhalena „Pamětní deska“.

Je pochován na jeho milované Moravě v Rožnově pod Radhoštěm ve Valašském Slavíně pod náhrobkem s postavou diskaře. Sportovní areál v Blansku nese název „Sportovní ostrov Ludvíka Daňka“ na počest tohoto olympionika.

PhDr. Vratislav Grolich

18. říjen 1931, Kroměříž
14. listopad 2007, Adamov

Nestor blanenského muzejnictví a blanenské vlastivědy. Po absolvování gymnázia v Litovli studoval Palackého univerzitu v Olomouci a později i UJEP v Brně. Několik let vykonával učitelskou praxi v Rýmařově, v roce 1959 zakotvil natrvalo v Adamově.

Právě zde začal rozvíjet svou vlastivědnou činnost spojenou s vydáváním časopisu Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí. V Blansku se zprvu uplatnil jako pedagog na tehdejší jedenáctileté střední škole, kde vyučoval latině a dějepisu. V roce 1969 se po úspěšném konkurzu stal ředitelem Okresního muzea v Blansku. Bylo to v době, kdy finišovala renovace zámecké budovy a bylo nutné připravit expozice. Okresní muzeum bylo slavnostně otevřeno 22. června 1969. Zásluhou dr. Grolicha byly jako první otevřeny dvě stálé expozice, které se nejvíce týkaly historie Blanska. Byly to „Moravský kras krásný a tajemný“ a „Blanenská umělecká litina“. Podílel se také na vzniku dvou odborných periodik „ Letopisů města Blanska“ a „Sborníku Okresního vlastivědného musea v Blansku“ /vychází pod změněným názvem dodnes/.

Na počátku normalizačního období byl v roce 1970 ze své funkce ředitele odvolán a v muzeu působil jako řadový odborný pracovník. V tomto období se staral o sbírku blanenské umělecké litiny. V roce 1990 mu byla vrácena ředitelská funkce, ve které setrval do roku 1992. V roce 1980 obhájil na Masarykově univerzitě doktorát na téma „Lomnické panství v letech 1622-1850“.

Kromě jeho výstavní, sbírkové a expoziční činnosti stojí za zmínku jeho publikační činnost, která byla neobyčejně rozsáhlá. Z množství článků, recenzí, publikací či překladů, které za 50 let své vědecké práce uveřejnil, jde především o zpřístupnění podstatné části díla dr. Jindřicha Wankela. V roce 1984 vyšla díky překladu dr. Grolicha Wankelova kniha „Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti“, která je unikátním dílem nejen pro poznání Moravského krasu.

Nejvíce se zabýval blanenskou uměleckou litinou, která proslavila místní železárny daleko za českými hranicemi. Dlouholetý výzkum blanenské umělecké litiny završil publikací „Blanenská umělecká litina“.

Karel Ježek

11. únor 1851, Blansko
7. leden 1919, Praha

Zakladatel průmyslového prosperujícího podniku v Blansku.

V roce 1867–1868 pracoval jako tovaryš v Budapešti a po krátkém pobytu u rodičů nastoupil jako voják (10. 8. 1870) ve Vídeňském Novém Městě kde byl jmenován zámečnickým mistrem v dílnách vojenského arzenálu. V roce 1873 navštívil světovou výstavu hospodářských strojů ve Vídni. Ta jej inspirovala k tomu, že po převzetí otcovy živnosti značně rozšířil výrobu hospodářských strojů. K uspokojení poptávky nestačily dosavadní prostory a tak zahájil se svým bratrem Richardem výstavbu nového závodu, který byl postupně dokončen do roku 1893.

Byl dlouholetým členem obecní rady v Blansku, od roku 1903 starostou Blanska. V době jeho starostování bylo v roce 1905 Blansko povýšeno na město a zřízena Železniční zastávka Blansko-město. Byl předsedou čtenářsko-pěveckého spolku Rastislav a Okrašlovacího spolku, Kontribuční záložny, členem správních rad Živnobanky, Pivovaru Černá Hora, Sladovny Rajhrad, Dráhy Brno-Líšeň a dalších.

Byl vyznamenán Císařským řádem s titulem císařského rady. V roce 1908 byl jmenován Čestným občanem města Blanska.

Když vstoupil v roce 1916 do firmy „K. & R. Ježek“ jeho starší syn Karel, předal mu řízení a odstěhoval se na odpočinek do Prahy, kde také zemřel a je pochován do rodinné hrobky.

Ing. Richard Ježek

3. únor 1860, Blansko
5. duben 1948,

Zakladatel průmyslového prosperujícího podniku v Blansku.

V roce 1879–1883 studuje Vysokou technickou školu ve Vídni, poté absolvuje jako jednoroční dobrovolník u válečného námořnictva v Pule na válečné lodi Andreas Hofer.

Odbornou praxi absolvoval ve Šlikově továrně hospodářských strojů a slévárně v Budapešti. V letech 1886–1887 pracoval v Londýně ve firmě Fahring, vyrábějící armatury. Po návratu do Blanska, kde zatím bratr Karel rozšířil výrobu hospodářských strojů, založili společně novou firmu K. & R. Ježek. Postavili

novou slévárnu a postupně další dílny, do kterých pak převedli výrobu z domu na nám. Svobody č.8. V tomto nově vybudovaném podniku, jehož výstavbu Richard navrhl a řídil a který se rozrostl – měl již před první světovou válkou asi 500 zaměstnanců vznikl nový, moderně vybavený průmyslový závod. Převážně se pracovní náplň soustředila na výrobu zemědělských strojů.

Richard Ježek byl dlouholetým členem městské rady v Blansku, předsedou výboru městské spořitelny, prvním starostou Sokola v Blansku, členem zkušební komise na Vysoké škole technické a soudním znalcem pro strojírenství. Zasedal v železniční radě a ve správních radách mnoha podniků, jako Česká průmyslová banka, Breitfeld&Daněk a dalších. Od roku 1908 byl dopisujícím členem Národohospodářského ústavu České akademie. Za zásluhy o zvelebení kulturního a hospodářského života byl vyznamenán Rytířským křížem Františka Josefa I.

Antonín Juračka

26. leden 1927, Doubravice nad Svitavou
12. únor 2005, Blansko

Vyučil se elektromechanikem v Blansku u fy R. Sochor, v letech 1947–1951 vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Gottwaldově, obor užitá grafika.

Od roku 1951 trvale bydlel v Blansku a pracoval v propagačním oddělení ČKD Blansko. V roce 1987 se stává státním rentiérem.

Jako výtvarník v propagaci ČKD Blansko mohl ve svém díle uplatnit grafický důmysl a vtip. V desítkách publikací a výstav, které souvisejí s tímto blanenským podnikem, pěstoval tedy užitou a výstavnickou grafiku s invencí a nadhledem.

V sedmdesátých letech se Antonín Juračka dovedně rozdováděl v kresbách, které udivovaly obrovitým zmnožováním čar vinoucích se ne v desaterých, ale v padesáterých vrstvách. Leckdo zapochyboval, že je to práce lidské ruky, nakloněn víře, že něco takového svede jen stroj.

Kreslený humor, který takto vznikal a obešel se bez anekdotického slovního komentáře, měl blízko k podobenství, ba dobovému, ale nijak se nepodbízel.

Stálá nespokojenost byla popudem k hledání originálních a geniálně sdělených výtvarných vyjádření, které přenášel na papír. Ve věku, kdy mnoho z nás má již životem urousaná křídla a frázemi zaprášené mozkové závity, byl Juračka ve svém myšlení a plachtění svobodný jako pták.

Daleko překročil hranice města Blanska a okresu. Byl neodmyslitelnou osobností brněnské výtvarné scény, ale s úspěchem se mnohokrát představil i v zahraničí, nejvíce si ho oblíbili v Japonsku.

Autor nám zanechal svět svých rozdováděných klaunů, létající koberec, kalhoty bez majitele a mnoho dalších roztodivností.

V roce 1996 se stal nositelem Ceny města Blanska za kulturu.

Metoděj Klimeš

18. únor 1872, Horní Lhota
16. listopad 1936, Blansko

Spoluzakladatel italských legií se vyučil slevačem kovů. Jako dělník pracoval v různých továrnách. Nakonec zakotvil u Výrobního družstva železář v Blansku, kde ho zastihla světová válka. Byl odvelen na frontu proti Italům. Tam přišel do zajetí. Stal se jedním z prvních organizátorů a propagátorů při tvoření italské legie.

17. června 1917 ve druhém volebním období čs. sboru dobrovolnického v Santa Maria Capua di Vetere byl Metoděj Klimeš zvolen do 21členného rozšířeného výboru sboru. V září 1917 byl zvolen místostarostou sboru, takže byl jedním z nejdůležitějším činitelem našeho osvobozeneckého hnutí v Itálii.

11. října 1917 to byl Klimeš, který jako místostarosta čs. dobrovolnického sboru v Itálii podepsal prohlášení sboru o solidaritě Čtyřdohody s Čsl. národní radou v Paříži, jež v podstatě se rovnalo vyhlášení války Rakousku – Uhersku. Za účelem získání slovanských zajatců pro náš odboj vykonal mnoho přednášek.

Po návratu do vlasti zůstal věrný svému řemeslu. Později se stal zakládajícím členem ČsOL (Československá obec legionářská) v Blansku. Zůstal věrný svým ideálům zahraničního odboje a zůstal dále ve své politické organizaci čs. strany soc. demokratické. Byl členem mnoha veřejných, charitativních a dělnických korporací a složek. Nikdy netěžil ze svých funkcí, nakonec skončil přes mnohé zásluhy v zahraničním odboji jako kolportér.

V roce 1937 byla na jeho domku v Dolní Palavě č.20 odhalena pamětní deska. Pamětní deska s reliéfem hlavy oznamuje, že „Zde žil a zemřel Metoděj Klimeš, spoluzakladatel italských legií“.

Zdeněk Klíma

24. září 1891, Blansko
18. červenec 1942, Osvětim

Otec Zdeněk Klíma starší byl obchodníkem a zakládajícím členem blanenské tělocvičné jednoty Sokol, založené 20. září 1892. Byl též spoluautorem stanov blanenského Sokola, na jehož první valné hromadě za přítomnosti 29 členů byl 4. listopadu 1892 zvolen místostarostou. Starostou Sokola byl při této příležitosti zvolen továrník Ing. Richard Ježek, a spolu s ním zasedal také Zdeněk Klíma starší v radě obce Blansko v památném roce 1905, kdy bylo Blansko povýšeno na město.

Zdeněk Klíma mladší vyrůstal v sokolském vlasteneckém rodinném prostředí. Měl mladšího bratra Emila, který se stal hudebníkem. Žil rovněž v Blansku a působil zde jako soukromý učitel hry na klavír. V našem městě žijí dosud jeho žáci.

Když vypukla 1. světová válka, starší z obou bratří Zdeněk narukoval a bojoval zprvu jako příslušník rakousko-uherské armády. Do ruských legií vstoupil dva dny před svými 27. narozeninami 22. září 1918, stal se zde hlavním intendantem, pověřeným zásobováním mužstva a získal vojenskou hodnost kapitána. Absolvoval strastiplnou cestu zpět do vlasti po tzv. Transsibiřské magistrále s mnoha boji a četnými zastávkami v ruských městech a obcích na Dálném východě. Společně se svými bratry legionáři se vrátil do vlasti v létě 1920 a přivezl si s sebou svoji ženu Xenii, která byla ruské národnosti, a mezi příbuznými se jí pak v Blansku říkalo paní Sinočka.

Vlastnili v Blansku obchod s potravinami v domě č.p. 480, který stál až do 60. let 20. století na rohu Hybešovy ulice, vlevo od budovy Dělnického domu. Byl to dům postavený ve stylu s náznaky secesního dekoru, jakých byla tehdy v Blansku před vybouráním centra města většina. Žijí mezi námi dosud pamětníci, kteří vzpomínají, jak v dětství chodili do obchodu Klímových nakupovat.

Co se dalších aktivit a zájmů týče, pokračoval Klíma v rodinné tradici. Byl aktivním Sokolem, zastával funkci sokolského starosty v Blansku a řadu let působil jako předseda zdejší jednoty Československé obce legionářské. Byl také členem správní komise města Blanska a místopředsedou brněnské pobočky České národní rady.

Když vypukla 2. světová válka, vstoupil Klíma do odboje a stal se členem blanenské části organizace s názvem Obrana národa. Tato organizace vyvíjela velmi nebezpečnou činnost, namířenou proti německým okupantům. Ukrývala zbraně, tiskla letáky, podnikala sabotáže apod. V lednu 1940 vystoupil Klíma veřejně na schůzce místní odbojové skupiny v Šebrově, kam ho přivedl jeho kamarád Ondřej Jabůrek ze Svaté Kateřiny. Vyzval zde přítomné k intenzivní odbojové činnosti a k rozšíření odbojové skupiny. Přes Šebrov pak bylo vybudováno spojení do Kuřimi. Tyto a další odvážné činy se staly Klímovi osudnými. Dne 29. listopadu 1941 byl zatčen Gestapem a následně uvězněn v Brně v Kounicových kolejích. Odtud pak byl odvlečen do koncentračního tábora v Osvětimi a zde 18. července 1942 umučen.

Pro svoji dlouholetou obětavou a nezištnou práci požíval Zdeněk Klíma u blanenských občanů mimořádné úcty. U příležitosti oslav Svátku svobody mu byla 28. října 1947 odhalena na jeho domě v Hybešově ulici pamětní deska. Byla odlita v banenských železárnách a jejím autorem byl údajně Karel Babka, sochař – legionář, autor slavného blanenského pomníku Bojovníka od Zborova.

U příležitosti asanace domů, nacházejících se v blízkosti Dělnického domu, byla deska sejmuta a ocitla se ve sbírce Muzea Blansko. Klímův dům musel v 60. letech ustoupit úpravám Dělnického domu a jeho přebudování na Závodní klub ROH ČKD Blansko. Deska dlouho ležela bez povšimnutí v muzejním depozitáři. Teprve v roce 2007 ji pracovníci muzea vystavili na výstavě s názvem „Zborov – brána ke svobodě“, připravené k oslavám 90. výročí bitvy u Zborova.

V roce 2008 byla pamětní deska znovu odhalena u příležitosti oslav 90. výročí vzniku samostatného československého státu na budově tzv. Staré fabriky na ulici Hybešově v Blansku, aby připomínala místo, kde žil Zdeněk Klíma, který by si zasloužil být spolu s dalšími opomíjenými hrdiny 1. a 2. odboje připočten k čestným občanům města Blansko.

Zpracovala: Mgr. Eva Nečasová, ředitelka Muzea Blansko dle dochovaných pramenů a vzpomínek pamětníků.

Jan Knies

26. listopad 1860, Tasov, okr. Třebíč
5. březen 1937, Brno

Významný vlastivědný pracovník na Moravě, člověk, který se věnoval archeologii, speleologii a řadě dalších vědních oborů, původním povoláním učitel.

Vydal 199 odborných a vědeckých prací. K nejcennější práci patří knihy, zabývající se vlastivědou regionu: „Blánský okres“ (1902) a „Boskovský okres“ (1903). Je autorem publikace „Průvodce Moravským krasem“, vydané v roce 1912.

V roce 1880 se vytvořila skupina vlastenců a nadšenců pro prozkoumání slují „Zapomenutého kraje Moravy“, jeskyně nazývané Pekárna. Byl mezi nimi i Jan Knies, krasový badatel Florián Koudelka, V. Čapek a jiní. Sbírali zajímavé minerály, zkamenělé kosti, pazourkovité úštěpky. Nálezy kostí, zubů, křesacích kamenů a pozůstatků pazourkovitých nožíků svědčily o pravěkém obydlí člověka.

Jan Knies pokládal za svou povinnost upozornit na tyto nálezy dr. Wankla a bylo započato s výzkumem. Veřejně vystavil své sbírky v soukromém muzeu ve Sloupu na Moravě, kde založil prvé krasové muzeum ve Střední Evropě. Byl spoluzakladatelem Muzejní společnosti v Brně v roce 1900.

Celá řada jeho prací je přeložena do němčiny, francouzštiny a maďarštiny. Odmítl prodej svých sbírek do vídeňského muzea s tím „že sbírky jsou Moravy a rozhodně sem patří“.

Do dnešních dnů jsou jeho díla využívána k odbornému historickému studiu.

Ve své profesní dráze se věnoval učitelství v Kunštátě, Rovečné, Blansku, Doubravici nad Svitavou, Sloupu v Moravském krasu.

František Kretz

4. leden 1859, Blansko
4. červen 1929, Uherské Hradiště

Pocházel z učitelské rodiny. V mládí měl na něho velký vliv lékař Jindřich Wankel, Karel Jaroslav Maška a Jan Knies. Po absolvování učitelského ústavu v Brně působil na školách v Blansku, Jedovnicích , Letovicích. V tu dobu mu vyšla sbírka básní „Ze srdce“ a v časopise Květy seriál „Obrázky z různých končin domácích.“

Učitelskou dráhu opustil, stal se redaktorem Slováckých novin. Měl velké hudební nadání, koncertoval jako varhaník i klavírista, vyučoval hudbě, psal o ní články do novin, komponoval. Jeho koníčkem se stal národopis, který popularizoval mezi nejširšími vrstvami lidu. V Uherském Hradišti vybudoval Národopisné muzeum, věnoval mu všechny své sbírky, které nashromáždil koupí z vlastních prostředků putováním od vesnice k vesnici. V uznání zásluh o Uherské Hradiště a celé Slovácko byl jmenován Čestným občanem Uherského Hradiště.

Ředitel muzea František Kretz byl význačnou osobností uměleckého světa. K jeho dobrým přátelům patřili slavní malíři Antonín Slavíček, Adolf Kašpar, Jožo Uprka, Stanislav Lolek a Oldřich Lasák.

Zemřel v Uherském Hradišti, podle svého přání, byl pohřben 7. června 1929 v Blansku. Po zrušení starého hřbitova byly pozůstatky přemístěny do rodinné hrobky na dnešním hřbitově.

Karel Jaroslav Maška

28. srpen 1851, Blansko
6. únor 1916, Brno

„Věda je čest a sláva národů i jednotlivců, věda je blahobyt národů a chléb národů“
(Karel Jaroslav Maška)

Proslavil se archeologickým průzkumem pravěku Moravy. Už jako student jezdil pomáhat dr. Wanklovi při výkopech a odborných pracech v Moravském krasu. U dr. Wankla získal Maška nejlepší základy a nadšení pro studium pravěku.

Po studiích v Brně a ve Vídni, kde na univerzitě získal aprobaci středoškolského profesora matematiky a deskriptivní geometrie, se vedle pedagogické činnosti věnoval archeologickému průzkumu. V roce 1874 nastoupil jako suplující profesor na německé reálce v Jihlavě. V roce 1875 byl přeložen na německou zemskou vyšší reálku ve Znojmě, v jehož okolí objevil a popsal pravěké sídliště a pohřebiště z mladší doby kamenné a z doby hradištní. V jeskyni Šipka ve Štramberku objevil 26. 8. 1880 úlomek neandrtálské dětské čelisti, která se stala světoznámou. Byl objevitelem světoznámých nalezišť Předmostí u Přerova, kde 7.8.1894 nalezl hromadný hrob lovců mamutů. Maška publikoval do různých časopisů, do knihy Moravské Kravařsko přispěl statí „ Z pravěku Kravařska“. Psal také vědecké články do moravských časopisů, ale nezřídka publikoval v odborných vídeňských či berlínských periodicích.

Za svého života shromáždil značnou sbírku pravěkých vykopávek, ale její velká část padla za oběť požáru. Zbylá část sbírky je vystavena v expozici Antropos v Brně.

Za svého života byl členem významných vědeckých společností, např. České Akademie pro vědy, slovesnost a umění v Praze, Muzea českých starožitníků ve Vratislavi, Moravské muzejní společnosti v Brně a Vlasteneckého musejního spolku V Telči.

V roce 1905, ještě za svého života byl jmenován Čestným občanem města Blanska, je také čestným občanem Telče. V roce 1906 byl jmenován rytířem řádu Františka Josefa a v roce 1913 byl zvolen členem Královské české společnosti nauk. Do penze v roce 1915 odešel jako dvorní rada.

V roce 1923 byla K. J. Maškovi odhalena pamětní deska v jeskyni Šipka.

Karolina Charlotta Dorothea Meineke, rozená von Linsingen

27. listopad 1768, Hildesheim
31. leden 1815, Blansko

1768–1815, hannoverská šlechtična, první manželka anglického krále Viléma IV.

Narodila se v rodině barona, pozdějšího generála, Johanna von Lisingen. V roce 1790 se tato půvabná a duchaplná dívka, v Hannoveru seznámila s princem Vilémem, vévodou z Clarence (* 1768), synem anglického krále Jiřího III. Ten ji po čase požádal o ruku a tak se Karolina na úsvitu 21. srpna 1791, dne princových narozenin, za Viléma, tajně provdala v lesní kapli ve Welsede,, nedaleko Bad Pyrmontu. Když o rok později vyšla pravda o tajném a nerovném sňatku najevo, vypukl skandál. Konvence společnosti byly pro vztah nepřekonatelné. Královská rodina, především, královna Charlotta Sofie, přestože s ní dlouhá léta před tím udržovala Karolina čilou korespondenci, odmítla Karolinu přijmout mezi sebe a proto došlo v roce 1792 k rozvodu manželů. Karolina však již byla těhotná. V listopadu 1792 údajně potratila, ve skutečnosti jí však bylo zamlčeno, že dítě – chlapec – předčasný porod přežilo, a bylo ihned poté dáno na vychování do bohaté židovské rodiny Meyerů. Karolina se o tom, že dítě žije, patrně nikdy nedozvěděla.

Karolina z prožitých útrap záhy vážně onemocněla. Nakonec upadla do takového stavu, kdy ji i zkušení lékaři považovali za mrtvou. Pouze mladý lékař Adolf Meineke hypotéze o smrti nevěřil a nesvolil k jejímu pohřbení. Po několika dnech se Karolina k překvapení všech skutečně probrala. Adolf Meineke si získal její náklonnost a v roce 1795 se za něj dokonce provdala. Oba pak odešli z Hannoverska nejprve do Berlína a posléze v roce 1809 do Blanska, kde Meineke přijal místo vrchního důlního rady v podnicích starohraběte Hugo Františka ze Salmu. Karolina tady žila s manželem a dcerou Jindřiškou (Henriettou) na blanenském zámku, kde také vznikly její literárně zajímavé dopisy, v nichž svému pozdějšímu zeti, Karlu Teubnerovi, popsala pohnutý příběh nenaplněné lásky k anglickému princi. Dopisy byly v roce 1880 publikovány. Součástí dopisů jsou často i verše, které dosvědčují Karolinino jisté básnické nadání. Rodina Meineke později z Blanska odešla, ale Karolina se sem často vracela na návštěvy k dceři, která se za Teubnera, správce blanenských železáren, provdala v roce 1813. Při jedné z těchto návštěv zde Karolina Meineke ve svých 46 letech 31. ledna 1815 zemřela a byla pochována v Blansku na hřbitově u kostela sv. Martina.

Princ Vilém se z úcty ke Karolině znovu oženil až po její smrti a další manželské potomky nezanechal. V letech 1830 – 1837 pak vládl na anglickém trůně jako král Vilém IV. a bývá hodnocen jako nejlepší z králů hannoverské dynastie. Po jeho smrti připadla koruna jeho mladičké neteři, proslulé královně Viktorii, která dala jméno celé jedné etapě anglických dějin. Nastoupila na trůn i přesto, že v Hannoveru v té době žil mladý gardový důstojník Hans Georg Meyer, Karolinin syn a zcela legitimní Vilémův dědic. Meyer sice pravdu o svém původu znal, ale nikdy se nárok Viktorie na trůn zpochybnit nepokusil. Přesto, nebo snad právě proto, s ním královna Viktorie udržovala velmi přátelské styky a byl v Londýně častým hostem.

Hrob ženy, která se jen shodou náhod nestala anglickou královnou se na bývalém blanenském hřbitově u kostela nezachoval. Připomíná jej pamětní deska, osazená zde koncem 19. století, která je dnes součástí nově zbudovaného památníku a také unikátní rozárium.

Karolininy osudy jsou zmapovány např. v knihách:

• Caroline von Linsingen die Gattin eines englischen Prinzen, Lipsko 1880
• Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, Blansko 1988
• Emil Pirchan: Das Herz muss Schweigen, Štýrský Hradec 1947
• Vladimír Polák: Mohla být anglickou královnou, Blansko 1997
• Neznámé poklady Moravy, Brno 2007

Milada Musilová-Parmová

14. únor 1912, Blansko
24. leden 1996, Praha

Blanenská rodačka, sólistka ND v Praze. Na přání rodičů studovala dvouletou obchodní školu Obchodní a živnostenské komory v Brně. Pokračovala ve hře na klavír a ve zpěvu. V roce 1929 byla přijata na brněnskou konzervatoř a její pěvecké oddělení absolvovala v roce 1935 s vyznamenáním. Jako studentka konzervatoře s velkých úspěchem zpívala s blanenskými ochotníky v operetách. Poprvé vystoupila 20. října 1934 v brněnském Zemském divadle v roli Papageny v Mozartově Kouzelné flétně. Po ukončení studia zpěvu na konzervatoři pokračovala ve studiu na klavírním oddělení u prof. Ludmily Tučkové. Dojížděla také do Prahy k prof. Doubravce Branbergerové a studovala u ní zpěv.

V dubnu 1936 přijala angažmá v operním sboru ostravského divadla, kde působila devět let. Za tu dobu např, nastudovala Mařenku a Esmeraldu v Prodané nevěstě, Karolínu ze Dvou vdov, Jitku v Daliborovi, první žnečku v Libuši, Barče i Vendulku z Hubičky, Blaženku z Tajemství a jiné. Ze světového operního repertoáru to byla Blondy v Mozartově Únosu ze Serailu, Zerlina v Donu Giovannim, Violetta ve Verdiho Traviatě, Gilda v Rigolettu a mnoho dalších rolí.

Poprvé vystupovala pohostinsky v Národním divadle v Praze v roce 1937. Když po osvobození v Praze vznikla nová operní scéna Velká opera 5. května, stala se její členkou. V roce 1948 došlo ke sloučení s operou Národního divadla.

V Praze měla umělkyně možnost plného uplatnění. Rozšířila svůj repertoár o další výrazné postavy ve Fibichově Šárce a Nevěstě messinské, v Kovařovicových Psohlavcích, v Odstrčilově Honzově království, Nejedlého Tkalcích a dalších.

Bohatá a úspěšná byla také koncertní činnost. Často vystupovala v Blansku, Luhačovicích a dalších místech naší vlasti i za hranicemi.

Od roku 1962 se věnovala také pedagogické činnosti. V roce 1968 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně a v témže roce byla jmenována Čestným občanem města Blanska.

O vztahu k Blansku napsala v jednom ze svých dopisů : „ ...k svému rodnému Blansku mám vřelý vztah. Mládí, které jsem tam prožila, bylo krásné – nezapomenutelné! Také za první herecké a pěvecké krůčky vděčím rodnému Blansku...“.

Josef Pilnáček

9. únor 1883, Černá Hora
21. prosinec 1952, Vídeň

Josef Pilnáček je spjat s Blanskem svými dvěma publikacemi „Paměti města Blanska a okolních hradů“ a „250 let blanenských železáren“. Už od mládí se horlivě zabýval dějepisnými studiemi a jeho zájem se obracel především ke středověkým dějinám a rodnému kraji. Za svého života shromáždil neuvěřitelné množství pramenů, které se staly podkladem zejména jeho monumentálního díla „Staromoravští rodové“.

Data tu shromážděná se týkají 3170 rodin od nejstarších dob do roku 1650. Kromě výše uvedených prací je Pilnáček autorem dalších deseti knih, mezi nimi i pětisvazkového díla „Rody starého Slezska“.

I když Pilnáček nebyl historik – profesionál, byl nejplodnějším historickým spisovatelem moravským z oboru topografie, genealogie a heraldiky. Jeho „Paměti města Blanska a okolních hradů“ zůstávají i dnes, stále aktuální pro studium historie.

Richard Polanský

3. duben 1902, Říčany na Rosicku
15. duben 1991, Blansko

Vyrůstal v Říčanech na Rosicku v rodině důlního stolaře, vyučil se strojním zámečníkem. Vystudoval strojnickou průmyslovku v Brně a stal se technickým úředníkem v Zastávce u Brna. V devatenácti letech odešel do Sarajeva, kde se zajímal o strojírenství, ale dával prostor a duši do své záliby – divadla.

Na brněnských studiích se setkával s mnoha významnými osobnostmi kulturního života. Patřil mezi ně Jiří Wolker, Jiří Mahen a další. V roce 1924 nastupuje jako technický úředník u firmy Ježek v Blansku a naplno se věnuje ochotnickému divadlu. Po 10 letech odchází do ČKD Blansko, kde se zapisuje do povědomí zejména svou obsáhlou činností výchovnou, zvláště v učňovské škole.

Vlivem Richarda Polanského, jenž byl nejen herec, režisér, ale též scénograf a často i výrobce dekorací, rozkvétá blanenské ochotnické divadlo do velké šíře. Velký ohlas vzbudila v roce 1932 premiéra Mahenova „Jánošíka“. Richard Polanský režíroval i hrál hlavní roli. Premiéře byl přítomen i velmi spokojený autor.

Po odchodu do důchodu v roce 1962 pracoval jako konzervátor v okresním muzeu. Záslužná práce Richarda Polanského byla oceněna v roce 1982 medailí Františka Halase a v roce 1993 in memoriam Cenou města Blanska za kulturu.

Mgr. Vladimír Polák

14. leden 1914, Valašské Meziříčí
2. květen 2004, Blansko

Básník, prozaik, literární historik a spisovatel literatury faktu.

Rodák z Valašského Meziříčí, absolvent Pedagogické fakulty Masarykovy university v Brně působil jako učitel na Brněnsku a Blanensku.

Je znám jako autor statí o zajímavých lidech, kteří tvořili či tvoří dějiny našeho regionu. Mezi jeho nejpopulárnější práce se řadí pojednání o Karolíně Meineke

„Mohla být anglickou královnou“ nebo popis „velkého mordu“ u Křtin s titulem „Byli Vajckorni vinni“. Z poslední doby to bylo shrnutí osudů dolnolhotského rodáka, stíhače RAF Jaroslava Štěrbáčka.

Byl pravidelným přispívatelem do sborníku literatury faktu „Přísně tajné“, měl řadu rozhlasových relací a představil se i jako autor písní pro legendární Orchestr Gustava Broma.

Věnoval se také poezii, a to z oblasti Moravského krasu, a byl znalcem regionálních dějin. V roce 2000 byl jmenován Čestným občanem města Blanska.

Karel Reichenbach

12. únor 1788, Stuttgart
19. leden 1869, Lipsko

PhDr. Karel Ludvík z Reichenbachu byl po dobu dvaceti let pevně spjat s Blanskem a Moravským krasem. Tento doktor filozofie a vynikající chemik působil v letech 1821–1840 zprvu jako zaměstnanec Salmových železáren, později jako jejich ředitel a od roku 1831 i jako ředitel Salmova panství. Vykonal mnoho pro speleologii, napsal geologické pojednání o blanenském okolí, první popsal pád blanenského meteoritu z 25. listopadu 1833. Jeho dílem je také první geologická mapa Blanenska.

Po roce 1840 se usadil na svém zámečku Kobenzl u Vídně, kde se jeho vědecká činnost přesunuje na pole tehdy zcela neprobádané, na průzkum vyšší nervové činnosti člověka. Už v Blansku zpozoroval u jistých jedinců, jenž nazval senzitivními, jisté vyřazování magnetických vln, které nazval OD. Pro toto bádání byl zesměšňován, dnes se nám však jeví jako člověk, jehož badatelské závěry se v podstatě neliší od moderních metod léčby sugescí.

V roce 1880 vyšla v Lipsku knížka „Karolína z Linsingenů, choť anglického prince“ s podtitulem „Neotištěné dopisy a pojednání z pozůstalosti svobodného pána Karla z Reichenbachu“. Její obsah vzbudil senzaci v celé Evropě, a protože hrdinka dopisů Karolína /1768 až 1815/ prožila část života i v Blansku, kde také zemřela, knížka zpopularizovala i toto místo.

Ing. Erich Roučka

30. říjen 1888, Velké Meziříčí
16. březen 1986, Neumarkt

Zakladatel blanenského podniku na výrobu elektrických měřících přístrojů. Průkopník životosprávy a filantrop.

Syn městského stavitele Václava Roučky a jeho ženy Anny, rozené Hassekové z Třebíče. Václav a Anna Roučkovi měli šest dětí, Erich byl jejich pátým dítětem. Jako školák se zajímal o technické přístroje, fyzikální pokusy a elektrické přístroje. V deseti letech si zhotovil jednoduchý ampérmetr, ve čtrnácti pec na tavení mosazi.

Vystudoval elektrotechnický obor c. k. vyšší průmyslové školy v Brně s německým vyučovacím jazykem, protože česká průmyslová škola elektrotechnický obor ještě neměla. Po maturitě nastoupil na dvouletou praxi u firmy Kolben a spol., a. s. v Praze –Vysočanech. Následovalo několik krátkých exkurzí do menších firem v Německu a ve Švýcarsku, kde se seznámil s technologiemi jemné mechaniky.

Počátkem roku 1911 uskutečnil svůj sen a v Blansku založil vlastní podnik na výrobu elektrických měřících přístrojů. (V Blansku působil jako stavitel jeho bratr Jaromír).

Provoz zahájil ve svých dvaadvaceti letech. Malá továrna, na úvěr, realizovaná starším bratrem Jaromírem se stala základem pro další rozšiřování objektů a rozvoj jemné elektromechaniky.

Roučka očekával konec válečné konjunktury a od roku 1916 se začal zajímat o zcela jiný perspektivní obor – řízení provozu parních kotlů.

V roce 1929 začal budovat novou továrnu v Brně – Slatině, blanenskou elektrotechnickou továrnu prodal v roce 1934 Robertu Sochorovi. Výrobní program nového podniku zaměřil na výrobu kotlů k ústřednímu vytápění, na slévárenství a na výrobu ocelolitiny. Firma dobře prosperovala a Roučka ji pronajal továrně Storek Brno a brzy nato podniku Vítkovické železárny a současně uvažoval o jejím prodeji státu. Chtěl se věnovat výhradně vynálezecké činnosti, zejména v metalurgii ušlechtilých ocelí. Plány překazil rok 1948, kdy byla jeho továrna ve Slatině znárodněna. Po znárodnění mu byl vyměřen velmi nízký důchod a podařilo se mu získat místo externího pracovníka v brněnské pobočce Energetického ústavu. Tam se věnoval automatizaci provozu vysokotlakých parních kotlů s práškovými ohništi.

Později emigroval do západního Německa. Po krušném začátku získal místo ve výzkumném oddělení firmy AEG ve městě Heiligenh nedaleko Dűsseldorfu. Na důchod přesídlil do Ezelsdorfu u Norimberka, kde se věnoval své zálibě – medicínskému bádání a propagaci správné životosprávy. Jeho neobyčejně aktivní život se uzavřel ve věku téměř 98 let.

Byl úspěšným podnikatelem, ačkoliv jeho cílem nebyl zisk, ale snažil se řešit technické problémy a tím zdokonalovat svět. V tomto duchu se nese i jeho odkaz humanistický a filantropický.

V roce 1994 byl jmenován in memoriam Čestným občanem města Blanska.

Vojtěch Říha

15. leden 1888, Žarošice
13. září 1968, Blansko

Byl jedním z československých legionářů v 1. světové válce 1914–1918, který po návratu z legií působil téměř celý život v Blansku.

Narodil se v Žarošicích na jižní Moravě a vyrůstal v rodině s devíti dětmi. Zejména maminka se zasloužila o jejich vlasteneckou výchovu, což přispělo k tomu, že dva synové z této rodinyVojtěch a Albert, vstoupili do československých legií.

Když vypukla 1. světová válka, narukoval Vojtěch Říha na ruskou frontu, kde se dostal do těžkýchbojů a skončil zraněn v zajetí. Tím se mu splnila jeho tužba nebojovat za zájmy rakousko – uherské habsburské monarchie. Ocitl se v prostředí českých a slovenských zajatců, z nichž se později za vedení T.G. Masaryka vytvořila armáda legionářů budoucího samostatného československého státu.

Když vypukla ruská revoluce 1917, dostává se lodí spolu s dalšími legionáři do Francie, kde se stává v městě Cognac příslušníkem právě ustaveného československého 22. pěšího pluku.

Na francouzské frontě se pak v říjnu 1918 zúčastnil těžkých bojů u Vouziers a Terronu, v nichž čsl. pluky číslo 21 a 22 odrazily německé útoky, podporované bombardováním a užitím nábojů s otravnými plyny. Archiv 22. pluku podává svědectví o ztrátách i vyznamenáních, o vítězství i o zapomenutých hrobech u francouzských městeček v šampaňském kraji na západě Argonského lesa. Přes 1 200 padlých a raněných 21. a 22. pluku v těchto bojích vstoupilo do historie našeho zápasu o osvobození.

Po dalších bitvách po boku francouzských vojsk obdržel československý pěší pluk číslo 22 oficiální název „Argonský“. Argonské bojiště bylo svědkem těch největších obětí, přinesených naší samostatnosti.

Po skončení 1. světové války působí Vojtěch Říha několik let jako učitel při obnově školství na Slovensku, poté přichází do Blanska. Od roku 1924 zde působí jako odborný učitel na chlapecké měšťanské škole, později se stává jejím ředitelem. Celou dobu se aktivně podílí na veřejném dění v Blansku a je zde funkcionářem Sokola a Československé obce legionářské.

Když nastala německá okupace, byl Říha přímo v den vypuknutí 2. světové války 1. září 1939 zatčen Gestapem. Následně vězněn po dobu šesti let v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald jako rukojmí za obyvatele města Blanska.

Po osvobození a návratu z koncentračního tábora pracoval Vojtěch Říha jako ředitel Měšťanské školy v Blansku, a to až do roku 1948, kdy byl penzionován. Zemřel 13. září 1968, krátce po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Zpracovala: Dagmar Štěrbáčková, dcera legionáře

Ferdinand Saar

30. září 1833, Vídeň
24. červenec 1906, Vídeň

Rakouský spisovatel Ferdinand von Sar se ve své tvorbě nejednou vracel na Blanensko, kde pobýval už roku 1872. Do Blanska zavítal poprvé na pozvání Alžběty Salmové, aby po smrti matky trávil zde dobu smutku a oddechu.

Do Blanska se vrací v roce 1880, kdy byl už uznávaným oficiálním rakouským básníkem a spisovatelem. V Blansku se i oženil s Melanií Ledererovou, žil v podzámčí, kde se manželé stávají přímými sousedy rodiny MUDr. Jindřicha Wankla, s níž se důvěrně spřátelili. Saarova manželka za čtyři roky po svatbě umírá a Saar odjíždí do Vídně. Z duševního rozpoložení po smrti manželky nachází Saar východisko v práci. Jeho spisovatelská činnost je natolik úspěšná, že je zahrnut vyznamenáními a čestnými úřady. Je mu udělena medaile pro umění a vědu, zároveň s Jaroslavem Vrchlickým je povolán císařem do panské sněmovny. Přes všechny pocty jeho sympatie byly vždy na straně sociálně slabých.

Saar se vyslovoval, že Blansko je jeho druhým domovem. Pobýval v Blansku opět V roce 1886 a 1887. Příští rok střídá zdejší pobyty s pobytem v Rájci. Do Blanska Se vrací i během své dlouhodobé choroby – střevní rakoviny v letech 1900 a 1902. Do Blanska přijíždí ještě v roce 1905, ale to už je jeho návštěva poslední. Saar byl už za svého života ceněn především pro své mistrné, stylově vybroušené Novely. I když brzy po jeho smrti upadlo dílo většinou v zapomenutí, v posledních dvou decenniích se mu opět dostává příznivého ocenění rakouské literární kritiky.

Saar čerpal náměty a motivy pro některé novely z osudů lidí a prostředí v Blansku a Rájci. Většina těchto „blanenských“ novel byla přeložena do češtiny: Dr.Trojan, Troglodytka, Tambi, Worlova rodina. Do češtiny byla také v roce 2001 přeložena básnická skladba s blanenskou tématikou „ Heřman a Dorotka“.

Saar svým dílem zanechal zajímavé dokumenty o konci minulého století na Blanensku, které si zasluhuje i dnes pozornosti.

Hugo František Salm

1. duben 1766, Vídeň
31. březen 1836, Vídeň

Mezi bezesporu nejzajímavější osobnosti blanenského regionu, které výrazně zasáhly svojí činností jak ekonomickou tak kulturní do dějin Blanenska, patří Hugo František ze Salmu. Otcovské dědictví převzal již ve zralém věku v roce 1811.

Narodil se jako syn Karla Josefa knížete ze Salmu ve Vídni a kmotrou mu byla císařovna Marie Terezie. Jako mladík pobýval v Brně a byl vychován francouzským abbém. Později se zdržoval zejména ve Vídni. Dostalo se mu plného osvícenského vzdělání ve všech směrech lidské činnosti. Byl nadaný nejenom jazykově (hovořil šesti jazyky) a literárně, ale velmi inklinoval k přírodovědným a technickým vědám.

Na straně rakouské armády se také zúčastnil napoleonských válek /Legnano/, byl zajat a u Castellaria, jednal osobně s Napoleonem jako tlumočník svého oddílu. Sloužil také u jízdy vévody Ferdinanda Wűrttemberského a později vystoupil z aktivní vojenské služby. Vedly ho k tomu nejen problémy zdravotní, ale i jeho zájem o intelektuální činnost. Oblíbil si studium chemie a seznámil se s předními učenci tohoto oboru. Od roku 1798 měl zařízenou v Rájci na zámku chemickou laboratoř.

V roce 1802 se oženil s Marií Mac Caffry Maguire Keanmore z rodiny původem skotské. Velmi se také zajímal o objevy v Moravském krasu a sám se jich aktivně účastnil. Oblast Moravského krasu na jeho popud navštívil císař František I. s císařovnou /1805/. Císař si prohlédl zejména Býčí skálu a sloupské jeskyně.

Hugo František Salm podporovaný hrabětem Auerspergem a Mitrovským založil dnešní Zemské muzeum v Brně (dříve Františkovo) a položil také základy k jednomu z největších center badatelské činnosti na Moravě. Odkoupil rovněž pozůstalost slavného moravského historika Schwoye a daroval ji do zemských sbírek, které obohatil zejména mineralogickými unikáty.

Nemalý zájem měl i o vydání známého moravského díla z oblasti listinné (Code diplomaticus Moraviae), který obsahuje staré moravské listiny a tvoří protějšek k českému listinnému souboru.

Jeho úcta k intelektuální činnosti se projevila i ve skutečnosti, že dal postavit na brněnském hřbitově litinový náhrobek J. Dobrovskému. Jeho aktivita na poli železářském, a podíl na rozkvětu salmovských železáren, byla zásadní v mnoha směrech.

Hugo František starohrabě ze Salmu zemřel ve Vídni a byl pochován ve Sloupě se svojí manželkou.

Městečko Blansko bylo kolem roku 1840 již značně veliké, mělo přibližně 1433 obyvatel. Poddanské poměry konce 40. let 19. století prošly obrovským přerodem, jehož základ tvořil zákon o zrušení poddanství navržený a projednaný na Kroměřížském sněmu v roce 1848 a v září téhož roku schválený panovníkem a vládou. Vstoupil v platnost rokem 1849.

Rod ze Salmů vlastnil blanenské panství do roku 1945, kdy jim byl majetek zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky Eduarda Beneše. V současné době probíhají dlouhotrvající jednání o restituci rozsáhlého majetku Salmů. Jde o největší restituční žádost v ČR.

Jaroslav Štěrbáček

12. únor 1913, Dolní Lhota
31. srpen 1940, Anglie

511 československých letců zahynulo jako příslušníci Royal Air Force (RAF) ve druhé světové válce. Značná část z tohoto počtu padla v letecké bitvě o Velkou Británii, která skončila drtivou porážkou německé Luftvaffe, první obětí z nich se stal Jaroslav Štěrbáček.

Po dokončení základní školy v Blansku absolvoval vyšší průmyslovou školu v Brně v roce 1932. Jako svobodník aspirant prezenční služby byl na vlastní přání po lékařských prohlídkách zařazen do leteckého učiliště v Prostějově, kde prodělal výcvik leteckého pozorovatele a 1. března 1936 byl jmenován poručíkem. Jeho další cesta vedla do vojenské akademie v Hranicích na Moravě, kde byl vyřazen jako poručík 29.8.1937. Vrátil se do Prostějova a prodělal kurz pro důstojníky letectva skupiny A (pilotní výcvik).

1. srpna 1936 byl jmenován pilotem – letcem v hodnosti poručíka z povolání a určen k 48. stíhací letce 4. leteckého pluku. 1. března 1939 byl jmenován polním pozorovatelem – letcem a jiným dekretem i polním pilotem – letcem.

Brzy po okupaci opouští ilegálně Moravu a přes Polsko po velmi složité cestě se dostává do Francie, kde do její porážky se jako stíhač francouzské peruti zúčastnil frontových bojů. Českoslovenští letci, kterým se podařilo dostat z poražené Francie, se pak soustředili v britských vojenských táborech a Jaroslav Štěrbáček se stal příslušníkem 310. československé stíhací perutě založené v rámci RAF 12. července 1940. Byla vyzbrojena stíhačkami Hawker – Hurricane. Velitelem peruti byl známý pilot z první republiky major letectva Alexander Hess. K prvnímu setkání perutě s nepřítelem došlo 16. srpna 1940, kdy sestřelila tři německé letouny.

Londýnský tisk pravidelně zaznamenával úspěchy perutě v bitvě o Británii na čelných místech a britský rozhlas je oznamoval do celého světa.

31. srpna 1940 startovali piloti z letiště u Doxfordu ve 12 Hurricanech směrem na Londýn proti blížícím se německým bombardérům a doprovodným stíhačkám. V tvrdém boji zaznamenali piloti šest vítězství, z toho velitel A. Hess sestřelil bombardér a stíhačku. Jaroslav Štěrbáček byl sestřelen nad ústím Temže ve 13.30 hodin německým stíhačem. Letoun Hurricane P3159 dopadl a shořel nedaleko Romfordu. Pilot sice vyskočil padákem, ale skončil v bahnitém ústí řeky a utonul. Tělo nebylo nikdy nalezeno, proto jeho památku připomíná jen symbolický náhrobek na hřbitově Brookwood poblíž Londýna. Na náhrobku je uvedeno: „Jaroslav Štěrbáček, Štkp.let., Pilot Officer, Royal Air Force, 12.2.1913 – 31.8.1940“.

Na jeho rodném domě čp. 79 v Dolní Lhotě byla odhalena pamětní deska. V roce 1995 byl jmenován Čestným občanem města Blanska.

PhDr. Miloslav Trapl

30. duben 1899, Blansko
1. červen 1979, Olomouc

Narodil se do učitelské rodiny, jeho otec ukončil svoji profesní dráhu jako okresní školní inspektor. Základní vzdělání získal Trapl na národních školách v Blansku, Doubravici nad Svitavou a v Boskovicích. Středoškolskými studii prošel na gymnáziích v Brně a v Boskovicích. Odešel na Univerzitu Karlovu v Praze, kde absolvoval osm semestrů filozofické fakulty s aprobací filozofie, dějepis a zeměpis. Svoje vysokoškolské vzdělání si doplnil dvousemestrálním studiem na pražské právnické fakultě.

V roce 1924 započala Traplova bohatá dráha středoškolského učitele. Působil postupně na gymnáziích a reálkách v Břeclavi, Nových Zámcích, Jevíčku, Hustopečích a v Brně. Traplův odchod do Brna v roce 1936 byl motivován především snahou získat optimální podmínky pro vlastní vědeckou práci, ve které se začal výrazněji uplatňovat po získání doktorského titulu v roce 1933. Obecně charakterizuje celkovou vědeckou dráhu profesora Trapla několik tematických etap.

V první a nejdelší etapě je Trapl především sociolog – žák T.G.Masaryka a E.Rádla. Toto období končí po únoru 1948, kdy je sociologie prohlášena za „buržoazní pavědu“ a Trapl se začal věnovat občanské nauce a krátce i historickému materialismu.

Od poloviny padesátých let přešel k problematice nejnovějších dějin, kterým zůstal více méně věrný po celou zbývající dráhu vysokoškolského profesora. Traplova bibliografie, sestavená v roce 1969, čítá 158 záznamů včetně sedmi monografií, osmi učebnic a 41 studií v odborných časopisech.

Své vysokoškolské působení zahájil M.Trapl na Filozofické fakultě MU, kde také v roce 1946 znovu habilitoval z oboru sociologie. Jednotlivé etapy Traplovy vědecké práce se promítly i v jeho pedagogickém působení na olomoucké univerzitě. Výrazným Traplovým rysem je jeho činnost popularizační, přednášková a osvětová.

Miloslav Trapl, významný filozof a historik byl roce 1930 jmenován Čestným občanem města Blansko, v roce 1969 obdržel Řád práce. V březnu 1970 odchází do starobního důchodu.

MUDr. Jindřich Wankel

15. červenec 1821, Praha
5. duben 1897, Olomouc

Narodil se jako syn zemského rady Damiána Wankla. Vystudoval pražské gymnázium a později lékařskou fakultu. Roku 1847 získal titul doktora medicíny a následujícího roku se stal specialistou – chirurgem. V revolučním roce 1848 byl přidělen jako legionář do pražské nemocnice.

Poprvé spatřil Blansko před rokem 1849, když zde pobýval na návštěvě u svého přítele. V roce 1849 byl jmenován knížetem Salmem vrchnostenským lékařem v Blansku. První léta své praxe působil v Jedovnicích, pak byl povolán jako nástupce vrchnostenského lékaře Dr.Tilla do Blanska a jmenován zde knížecím a hutním lékařem. V Blansku se usadil a oženil se s Eliškou Šímovou, dcerou bývalého vrchního v Kuřimi.

Mimo svoji lékařskou praxi se Wankel cítil být povolán k archeologické a speleologické práci. Moravský kras se stal jeho životním cílem. Věnoval se velmi podrobně zkoumání jeho historie a dějin celého regionu.

Již v roce 1850 měl v Adamově vědeckou přednášku o jeskyních Moravského krasu a ukázal zde veřejnosti některé výsledky svých objevů, např. kostru jeskynního medvěda, kterou v roce 1855 daroval Přírodovědeckému muzeu ve Vídni.

Své výzkumy a bohatou vědeckou činnost publikoval ve více než 60 pracích. Nejvíce se proslavil objevem halštatského knížecího hrobu či obětiště v Býčí skále u Adamova. Tento archeologický nález se stal trvalou součástí sbírkového fondu Národního muzea ve Vídni.

Přímo bestsellerem se stala jeho kniha „Bilder aus der Mährischen Schweitz“, která si získala svým poutavým a čtivým obsahem srdce mnoha čtenářů. Tato práce snese srovnání s význačnými romantickými cestopisy tehdejší Evropy.

Jindřich Wankel se také bohatě angažoval v blanenském společenském a kulturním životě. Stal se zakladatelem významného blanenského čtenářsko-pěveckého spolku Rastislav, jehož spolkový prapor navrhl český malíř, Wanklův důvěrný přítel, Josef Mánes. Wankel se rozloučil s Blanskem 28.6.1883, kdy byl také jmenován čestným občanem města Blanska.

Poslední léta svého života trávil v Olomouci a důchodem 1500 zl. ročně, který mu poskytoval jeho bývalý zaměstnavatel kníže Salm. Zde 5. dubna 1897 zemřel.

Ve stopách jeho kulturní a osvětové činnosti šly jeho čtyři dcery, které se zapsaly podobně jako jejich otec do povědomí blanenské i širší veřejnosti. Vlasta se stala manželkou zakladatele olomouckého muzea prof.Jana Havelky, Karla se proslavila jako spisovatelka, etnografickým výzkumem se intenzivně zabývaly Madléna a Lucie.

Text: PhDr. Dagmar Baumannová, CSc.

Jindřich Zdík

asi 1083
1150, Praha

Byl jeden z největších českých vzdělanců období raného středověku, vynikající duchovní a diplomat církevních reforem. O Zdíkově původu byly vysloveny nejrůznější domněnky. Podle jedné teze pocházel přímo z přemyslovců, pravděpodobně však byl synem kronikáře Kosmy a jeho ženy Božetěchy. Olomouckým biskupem byl zvolen v roce 1126.

S jeho jménem jsou spojovány počátky Blanska a vzniku kostela v románském slohu v místech pozdějšího kostela sv. Martina. Byl lenním pánem biskupské državy blanenské. Původní kostel, jehož stavba začala v roce 1136, byl v roce 1141 Zdíkem vysvěcen.

Jako diplomat sloužil nejprve knížeti Soběslavu I. a později podpořil Vladislava II, když se proti pravidlu seniorátu dostal na knížecí stolec. To, spolu se starším sporem o postavení kostela v Blansku, mu vyneslo nesmiřitelné nepřátelství moravských Přemyslovců, zejména Konráda II. Znojemského.

Biskup Jindřich Zdík byl člověk evropského rozhledu, znal osobně papeže, Bernarda z Clairvaix i císaře, dvakrát navštívil Svatý hrob, cestoval po říši, do Říma i Pruska.

Zemřel v roce 1150, pohřben byl na strahovském klášteře v Praze.

Prof. PhDr. MgA. Mgr. Zdeněk Zouhar

8. únor 1927, Kotvrdovice
18. listopad 2011, Brno

Skladatel, muzikolog, pedagog , dlouholetý předseda brněnské pobočky a posléze předseda hlavního výboru Společnosti Bohuslava Martinů. Vystudoval postupně tři vysoké školy se zaměřením hudebním: Janáčkovu akademii múzických umění (hudební skladbu), pedagogickou fakultu múzických umění (hudební a výtvarná výchova pro gymnázia), filozofickou fakultu UJEP v Brně (hudební vědu). Pedagogicky působil krátce na gymnáziích v Bratislavě a ve Znojmě.

Jeho bohatá činnost skladatelská, muzikologická, dirigentská a jiná je uvedena podrobně v publikaci Jaromíry Trojanové „Zdeněk Zouhar“, vydané Státní vědeckou knihovnou v Brně 1983.

Lásku k našemu kraji dosvědčují četné skladby inspirované zdejším prostředím a různými místy, nař. Kotvrdovický pochod – Kotvrdovická znělka – Lidové písně z Jedovnicka – Blanenská suita – Moravský kras – Písně o rodném kraji – Podzim v Kunštátě – Deset lidových písní z Boskovicka – Letovický pochod a jiné.

Je autorem „Blanenské znělky“. Na rozdíl od původního obsazení pro smyčce je to drobná skladba pro žesťové nástroje. Krátce po vzniku ji nahráli členové Státní filharmonie Brno a nedirigoval nikdo menší něž národní umělec František Jílek.

Zdeněk Zouhar stál u zrodu Komorního orchestru města Blanska. V roce 1983 mu byla udělena medaile Františka Halase a v roce 2006 se stal nositelem Ceny města Blanska za kulturu.

            aktualizováno: 18. 1. 2023, 12:24 h