Jak se protančit do Ameriky

Jan Jeřábek na snímku
autora rozhovoru.

Je možné bez nadsázky tvrdit, že jsi se od „Drahánku“ protancoval až za „velkou louži“. Ptát se, proč Tě právě tanec zaujal, by bylo v případě rodičů-tanečníků, zbytečné, ale ptám se: čím si Tě už v dětství tanec získal?

„S tancem jsem se seznámil opravdu jako velmi malý, když jsem býval s maminkou (Miluše Jeřábková — pozn. ar) na hodinách tance, které vedla. Sledoval jsem holky a kluky se zaujetím a obdivoval, jak jsou stejně v rytmu, krokově. Potom, to mně bylo kolem pěti, jsem chodil do přípravného ročníku rytmiky a snažil se jim vyrovnat. Postupem času už to nebyla jen rytmika, ale i tanec klasický, lidový a step. Na lidový tanec jsem chodil k tatínkovi (Jaroslav Jeřábek — pozn. ar) do ‚Drahánku‘. Kromě toho jsem taky chodil na housle, to už bylo horší, ale proplouval jsem.“

Pomohly vrozené vlohy?

„Taneční vlohy, řekl bych, byly ode mne trochu očekávány. Oba rodiče tančili, maminka byla i baletkou ve Vídni, i můj bratr je tanečník. Rodiče mne do tance zaučovali, prostě řečeno, dali mě na tancování, já tam chodil a učil se.“

Čím Tě zaujal právě lidový tanec?

„Začínal jsem v Drahánku, kde jsme dělali různé tance, lidové písně a hry. Velkou část děcek, co byla v Drahánku, jsem znal ze školky, pak ze školy, udělali jsme partu, která přestála různé strasti života. Hlavně střední škola měla vliv na to, že nás začalo ubývat. Ale někteří jsme zůstali a chodili si zatancovat rádi. Hlavně i proto, co bylo v pozadí. Jezdili jsme na vystoupení po celé republice, občas i na výměnné zájezdy do zahraničí, poznávali jsme nová místa, nové lidi. Nacvičovali jsme tance různých regionů, a tím poznávali nové kroje, nové zvyky. A to všechno bylo zajímavé.“

Pojďme tedy k hlavnímu: jak jsi se „protancoval“ do Ameriky?

„Když se pro mne blížil čas vojenské základní služby, přišla do školy, jako každý rok, pozvánka na konkurz do armádního uměleckého souboru Ondráš. Řekl jsem si, že to zkusím. Taneční průpravu jsem trochu ovládal, píseň jsem také zvládl, krátké číslo z vlastní tvorby se povedlo. Bylo lákavé prožít vojnu v Brně, při tom se zdokonalovat v tanci a také vystupovat možná i v zahraničí. Vyšlo to. Po přijímači jsem nastoupil do kolotoče ranních, odpoledních i večerních zkoušek, občasných víkendových soustředění. Pak přišla první vystoupení na výchovných koncertech pro brněnské základní školy. Začalo se proslýchat, že se připravuje zájezd do USA. Přihlásil jsem se. Byl jsem vybrán a začalo nacvičování. Bylo trošku jiné, protože typické osmi až dvanáctipárové choreografie se zmenšily na šest i méně lidí, což vyžadovalo zvláštní úpravy. Američtí pořadatelé měli zvláštní a náročné požadavky. Zájezd se uskutečnil letos v dubnu až květnu a s úspěchem.“

Zdá se, že lidový tanec má stále svoje opodstatnění. Zůstává ortodoxní nebo se mění současně s vlivem doby?

„Dnešní lidový tanec má dvě strany. Jedna se ortodoxně drží starých zvyků, tradice, jakými jsou jednotlivé části předávány z generace na generaci, druhá se začíná přizpůsobovat dnešním lidem.“

Jaké máš nejbližší plány?

„Rád bych zkusil přijímací zkoušky na muzikálové herectví, to však bude vypsáno až v roce 2005, takže jsem zatím v Soukromé ZUŠ u svých rodičů, učím se u bratra stepovat a připravuji se na zkoušku.“

Janu Jeřábkovi, který se „protančil“ až do Ameriky, poděkoval a hodně zdaru popřál Jaroslav Parma.