Nový správní řád – úvod

Poměrně dlouhé období mezi přijetím zákona a jeho účinností bylo zvoleno záměrně: mělo orgánům státní správy a samosprávy umožnit důkladnou přípravu na nová pravidla správního řízení, která od ledna roku 2006 nahradí onu už značně zastaralou (byť v době svého přijetí poměrně kvalitní) úpravu správního řízení, jak ji zná dosavadní zákon č. 71/1967 Sb. o správním řízení. Zároveň tak byla dána široké veřejnosti, která se s tímto novým zákonem bude při svých jednáních se správními orgány často setkávat, možnost podrobněji se s řadou nových ustanovení správního řádu seznámit.

Vzhledem k obsáhlosti správního řádu (Zákon má celkem 184 paragrafů!) jsme se rozhodli připravit alespoň malý seriál článků, který by měl o hlavních změnách občany stručně informovat. Jaké zásadnější změny nás tedy od 1. ledna ve správním řízení čekají?

Obecně lze říci, že ve správním řízení dojde k jistému zesoudnění, tedy že se správní proces svou povahou více přiblíží procesním postupům užívaným u soudů (viz. zavedení některých nových institutů jako např. usnesení v § 76, nebo sporného řízení podle § 141).

Nový správní řád také po letech opouští onu dosavadní povinnost formulovanou jako spolehlivé zjišťování stavu věci (tato povinnost byla v zákoně č. 71/1967 Sb zahrnována do zásady tzv. materiální pravdy) a nahrazuje ji novou povinností správních orgánů zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jejich úkonu se základními principy nového správního řádu.

Autoři správního řádu se dále snažili najít co možná největší rovnováhu mezi požadavkem na demokratizaci správního řízení, který tíhne k tomu, aby účastníkem řízení byl každý, do jehož práv nebo povinností může být rozhodnutím správního orgánu zasahováno, a principem efektivity řízení, podle kterého je třeba zamezit tomu, aby správní řízení mohly blokovat osoby, jejichž zájem na výsledku řízení je zcela zanedbatelný. Zákon tedy do jisté míry omezil okruh účastníků, ale na druhou stranu v některých konkrétních situacích reflektoval zvláštní postavení osob, jimž jsou správním rozhodnutím ukládány konkrétní povinnosti nebo přiznána určitá práva. Za zmínku stojí také to, že v § 4 je jasně deklarováno, že veřejná správa je službou veřejnosti.

Nový správní řád rovněž v § 80 podrobněji upravuje ochranu proti nečinnosti správního orgánu, která byla podle dosavadního správního řádu řešena pouze možností tzv. atrakce, kdy nadřízený orgán mohl v dané záležitosti rozhodnout sám. Dle nové právní úpravy může nadřízený orgán jednak sám ve věci rozhodnout, ale dále může např. rovněž přikázat nečinnému orgánu, aby učinil stanovená potřebná opatření, přijal rozhodnutí nebo usnesením pověřit jiný správní orgán ve svém správním obvodu. Na tuto úpravu navazuje rovněž obrana proti nečinnosti správních orgánů v rámci správního soudnictví.

Nový správní řád rovněž podrobněji upravuje režim opravných prostředků, a to zejména opravných prostředků mimořádných. Opravné prostředky zůstávají v zásadě stejné — odvolání jakožto řádný opravný prostředek, přezkumné řízení a obnova řízení jako mimořádné opravné prostředky.

Nově a do značné míry podrobněji jsou tu upraveny správní exekuce, které se podle současné úpravy staly zastaralými. Potřebná je rovněž nová komplexní úprava veřejnoprávních smluv podle § 159 a následujících.

Celkově se dá říci, že tento nový správní řád představuje významnou změnu českého právního řádu a důležitý krok na cestě k jeho harmonizaci s evropským právem. Zároveň však aplikace této nové normy klade značné nároky na správní orgány a jejich pracovníky, kteří budou podle této normy správní řízení vést. Proto teprve budoucí praxe ukáže nakolik nová právní úprava odpovídá současné společenské potřebě a nakolik přispěje i ke zvýšení efektivity fungování veřejné správy.

O některých nových institutech zákonem zavedených a o konkrétních změnách oproti stávající právní úpravě si povíme příště.

Mgr. Jiří Kučera