Dlouhá denní cesta do noci…

Oba už bydleli v Blansku, v domě, kde Vladuna Polanská prožila své dětství a mládí, kde se učila milovat divadlo prostřednictvím svých rodičů, zanícených ochotníků, ale především svého tatínka Richarda Polanského, jediného, kterému byla při prvním ročníku udělena Cena města Blanska za kulturu in memoriam, na což byla jeho dcera velmi pyšná.

Paní Vladuna Polanská a její manžel patřili k oporám zlínského divadla. V tomto pěkném městě měli i svůj nevelký byt, v němž jsme měli potěšení být jejich hosty. Nejen po překrásném, ale i herecky náročném představení hry E. O´Neilla „Dlouhá denní cesta do noci“ (jak příznačné pro tuto chvíli), jejíž premiéra byla v červnu 1995 a ve které ztvárnili hlavní role, ale i při našich příležitostných pobytech nedaleko Zlína.

Moc jsme se těšili, když nakrátko přijeli do Blanska, aby „provětrali“ byt v rodinném domě, ze vzájemných návštěv. Bylo vždy o čem povídat, ale pokaždé se slova paní Vladuny stočila k jejímu mládí, ke vzpomínání na rodiče, na Blansko, k němuž měla i trošku výhrady, protože, jak říkala, si nemohla mezi svými zahrát. Zlínské divadlo, ač mělo „zájezdovky“, nikdy do Blanska pozváno nebylo. Vždy jsme si slibovali, že až se natrvalo, jako důchodci do Blanska přestěhují, budou setkání hustější. Ovšem, sliby a plány…

Manželé Vladuna Polanská-Kubastová (vlevo) a Hynek Kubasta (vpravo) se nečekaně setkali se svým někdejším kolegou a velkým kamarádem Luborem Tokošem při „Podvečeru v Křížovicích“ – programu Galerie z ruky v srpnu 1995. Foto: Jaroslav Parma

S přibývajícími roky se přihlásily nejrůznější choroby. Tak vážné, že znemožnily panu Hynkovi Kubastovi (právě v těchto dnech je reprízován seriál „Ranč U zelené sedmy“, v němž hrál) pobývat na jevišti, také paní Vladuně pozvolna ubývalo sil, ale oba velmi oddaně a spolehlivě přicházeli do dabingového studia, aby alespoň hlasem zůstali u svých diváků, které měli rádi.

Poslední naše schůzka, už v Blansku po jejich trvalém přestěhování, byla smutnější, neboť nemoc na pana Kubastu útočila stále zřetelněji a velmi ho zraňovala. Přesto paní domu, na níž byl zcela odkázán, byla plná plánů a elánu, jak a co se přebuduje, aby její manžel, který už nemohl sám na procházky, se přece jen dostal na sluníčko, na čerstvý vzduch v jejich zahradě.

Vyměnili jsme si čísla na mobil s ujištěním, že se opět ozvou a sejdeme se „na kus řeči“. Mobil dodnes nezazvonil tak, aby se na jeho displeji objevilo „Kubastovi“. Bohužel už ani neobjeví, protože manželé, kteří šli celý život stejnou cestou, ji také společně opustili.Odešli dobří lidé, kteří milovali divadlo, kulturu, jíž věnovali celý svůj život.

Čtěte, co uvedla paní Vladuna Polanská-Kubastová: „Myslím si, že dobrá kultura jde ruku v ruce s lidskou slušností, se vztahem člověka k člověku a s poctivostí, které je nám zvlášť teď tolik zapotřebí“. Budeme už jen a jen v dobrém vzpomínat.