Návrat do vlastního domu z exilu po 38 letech

Mnoho let dojíždí do Blanska, odkud pochází a odkud v roce 1968 odešel. Důvodem jeho návštěv byla soudní jednání kolem jeho zanechaného majetku, kterého byl po emigraci zbaven.

Josef Musil na fotografii
z archivu M. Starychy.

Jeho exilová anabáze začala roku 1968, kdy s manželkou a synem odjeli na dovolenou do Jugoslávie, dva dny před zásahem vojsk Varšavské smlouvy. Po jednostranném uzavření hranic se situace zkomplikovala, návrat do vlasti byl nejistý i při žádosti o prodloužení pobytu v zahraničí. Stále hrozil podle tehdejších zákonů několikaletý trest „za nedovolené opuštění republiky“. Vědomi si této skutečnosti zvolili exil, který našim uprchlíkům nabízelo Švýcarsko.

K osudovému rozhodnutí rovněž přispělo neustálé šikanování Josefa Musila. Předtím byl úspěšným soukromým podnikatelem, proto nesměl být zaměstnán v místě bydliště a dojížděl do práce až do Škodových závodů v Plzni. Podnik ho však opět pod pohrůžkou vyslal jako brigádníka do Severní Koreje, kde se tehdy Metra Blansko podílela na budování elektrokombinátu. Přitom měl plat pomocného dělníka. Posléze následovalo zaměstnání při budování energetických centrál na Slovensku v Novákách a Jaslovských Bohunicích.

Nejprve bydlela Musilova rodina v podzámčí, kde došlo později ke zboření starých obytných budov. Proto si Musilovi chtěli postavit vlastní domek ve východní městské části, na kraji lesa. I v tomto případě jim byly kladeny neustále různé překážky. Proto v časové tísni, kdy hrozilo opět odebrání dříve vydaného stavebního povolení, realizovali za účasti členů rodiny, přátel a dvaceti zedníků hrubou stavbu domu za neuvěřitelný jeden den!

Jak již bylo uvedeno, podle tehdejších zákonů jim byl vyměřen trest za odchod do exilu, tj. odnětí svobody na tři, resp. dva roky nepodmíněně v nápravně výchovném zařízení – ÚNZ MS. Zároveň veškerý majetek propadl ve prospěch státu. Nebylo nic platné, že Musilovi uzavřeli řádnou darovací smlouvu pro své příbuzné. Z domu byla soudním rozhodnutím vypovězena 80letá matka původního majitele i se svou sestrou. Zabavený majetek byl ještě před odsouzením Musilových výhodně prodán jinému zájemci, s nímž Josef Musil vedl 15letý soudní spor o jeho navrácení. Přitom bylo několikrát rozhodnuto ve prospěch Josefa Musila, ale odpůrce se po léta neustále odvolával k dalšímu řízení. Bohužel, to je u nás stále běžná praxe. Oprávněné nároky původního majitele uznal mj. také Soudní dvůr ve Štrasburku.

Teprve nedávno byl proces na vrácení domu na Sadové ulici č. 1214 s konečnou platností uzavřen a Josef Musil ho mohl po 38 letech opět převzít. Nadále však zůstávají nevyjasněné spory o další části vyvlastněného pozemku, který byl využit
na výstavbu chat a jiných budov. „O víkendu jsme se potkali,“ vypráví Jaroslav Parma,
„a s uspokojením mně řekl, že konečně padl závěrečný verdikt, proti němuž již není odvolání.“ Majetek je pravomocně přisouzen Josefu Musilovi. Pravda, papírově. Je otázkou, kdy dojde k fyzickému předání. Ale i tak Josef Musil konstatoval, že „soudy pracují sice pomalu, ale stejně jako ty boží mlýny, spravedlivě“. Myslí si, že tento výsledek mnohaletého snažení může být posilou pro ty, kteří prožívají podobné problémy.

Neúnavný Josef Musil tak splnil slib zesnulé manželce, že bude usilovat o spravedlivé navrácení zabaveného majetku, který si poctivou prací v Blansku vybudovali. A své sliby vždy „oldskauti“ plní, byť by jim bylo bezmála dvaadevadesát let. Proto může opět klidněji odjíždět svým automobilem z „Moravského Švýcarska“ do nového domova, tradičně demokratického Švýcarska, kde již trvale zapustila svoje kořeny Musilova nejmladší generace.

M. Starycha, J. Parma