„Švýcar“ už nikdy nepřijede

24. února 2008, ostatní, přečteno: 5441×

Chodíval po městě zvolna, vstřebával jeho atmosféru, něco zapsal do paměti, jiné zachytil fotoaparátem. Tu a tam se s někým zastavil, aby se pozdravil a prohodil nějaké to slovo, přátele v městském klubu důchodců navštívil. Chvilky, kdy se vracel do svého rodného Blanska (jeho rodištěm byla Horní Lhota), však byly čím dál tím kratší.

Tento článek byl vydán před více jak rokem.
Informace v něm již nemusí být aktuální.

Podle toho, jak pokračovala soudní kauza, v níž se pan Josef Musil, známý také jako „Švýcar“, dožadoval změny rozsudků ze sedmdesátých let minulého století a vrácení svého majetku. Nakonec cíle dosáhl.

Josef Musil
Josef Musil na fotografii Jaroslava Parmy.

Pro pana Josefa Musila a jeho rodinu nastal velký zlom 19. 8. 1968, kdy vyjel s manželkou a synem, dcera byla již vdaná a měla svoji rodinu, na dovolenou do (tehdejší) Jugoslávie a cestu měl povolenou tranzitem přes Rakousko. Chtěl navštívit hrob svého otce, který tam zemřel na následky zranění v I. světové válce. Pikantní je to, že ač občan Blanska, dostal povolení k výjezdu jako pracovník plzeňské Škodovky a odjížděl z výstavby atomové elektrárny v Jaslovských Bohunicích, kde se synem pracovali jako dělníci. Pro pana Josefa Musila se totiž ani ve městě ani v jeho okolí práce nesměla najít. Srpnové dny u nás je zastihli ještě v Rakousku, kde se jich ujali ochotní lidé a návrat domů nedoporučili. Nakonec se usadili ve Švýcarsku, kam přišli 9. září 1969 a již třetí den se synem pracovali v továrně Tornos v Moutier, čímž se velmi době zapsali do povědomí Švýcarů, protože nepřišli jako řada ostatních s nataženou rukou na imigrační úřad žádat podporu.

Začátky v novém domově lehké nebyly, ale postupně se vypracovali, to už za nimi přibyla i dcera s rodinou, která má svoji domácnost, koupili starší domek, ten upravili podle svého gusta. V patře se bydlelo a v přízemí pan Josef Musil v podstatě vybudoval malé soukromé technické muzeum. K technice měl vždycky blízko, ale nebál se ani nové techniky a začal s počítacími stroji. Měl však blízko i přírodě, výlety mu v pokročilejším věku nahrazovaly bonsaje, historie.

Ač rodišti vzdálen 1.000 km, tuto vzdálenost i v devadesáti letech urazil non-stop, měl kontakt s přáteli a známými, stále se o jeho rozvoj zajímal. Nemusel, vždyť příliš na „růžích ustláno“ zde neměl, ale přesto říkal, že Blansko je stále jeho domov. Tvrdil, že se nikdo nesmí poddávat nepříznivému náporu, ale vždy ze situace, která nastala, hledat pro sebe optimální východisko. A také pomáhal, vždyť od dne, kdy na boskovickém hradě složil s kamarády skautský slib, se snažil každý den vykonat alespoň jeden dobrý skutek. Proto také jeho pomoc bývala nezištná.

Už pana Josefa Musila v Blansku nepotkáme. Zemřel 5. února letošního roku krátce před dovršením 93 roků (narozen 18. 3.).