Život a dílo sv. Martina

Dámy a pánové!

Vaše myšlenka duchovního spojení chrámů zasvěcených sv. Martinovi napříč Evropou je jedním slovem úžasná a nese v sobě velké evangelizační poselství. Sv. Martin je zakladatelem nejstaršího západoevropského kláštera v Ligugé (361 ligyžé), a také, jak uvidíme, otcem nového pojetí pastorace a evangelizace. Dal tak tvář raně středověké Církvi a svým misijním úsilím darovalo toto šíření křesťanství Kristu iroskotské prostředí. Odtud se později vraceli na kontinent misionáři, aby dovršili evangelizaci podle Martinových představ. Právě on nejvíce přispěl k soužití a splynutí francké a staré římsko-provinciální společnosti v Galii a tedy i ke zrodu „nejstarší dcery Církve“. Jeho bazilika v Tours byla navíc po celý středověk největší bazilikou Západu, překonávající i římskou baziliku sv. Petra.

Zleva: György Feiszt, P. Jiří Kaňa a Róbert Orbán.

Počínaje rokem 506, kdy král Chlodvík vykonal pouť k jeho hrobu v Tours, se stal hlavním patronem merovejské dynastie. Martinův život (Vita Martini), sepsaný na jaře 397 Sulpiciem Severem, se stal doslova archetypem latinské hagiografické biografie. Současně je posledním hagiografickým dílem, sepsaným podle starověkých tradic tohoto literárního druhu a prvním, jímž se zahajuje nový středověký literární styl, který vyvrcholí ve Zlaté legendě (Legenda Aurea).

Sv. Martin pocházel z Panonie, kde se narodil kolem roku 317 v římské pohraniční posádce. Ta byla tradičně označována jako Savaria (Szombathely), ale nové současné diskuse mohou toto místo ještě upřesnit. Jeho otec byl římským důstojníkem – synovi dal jméno Martinus – tedy ve zdrobnělině „malý Mars“ (bůh války). O původu jeho rodiny nevíme nic přesného, byly vysloveny domněnky, že pocházela ze severní Itálie či Illyrita. Jeho rodiče byli zcela jistě pohany (Vita, II, 1). Martina od patnácti let svěřili vojenské výchově, které se marně snažil uniknout. V osmnácti letech přijal svatý křest, ale plných pětadvacet let „sloužil v jízdě císařské gardy za císaře Konstanta a pak za césara Juliána“ (Vita, II, 1). Teprve roku 356 za rýnského tažení opustil službu.

Sulpicius Severus nám jeho postupné obrácení popisuje: ještě jako dítě se dostal s rodiči do Pávie, kam byl otec převelen. Tam se mu dostalo prvního klasického vzdělání – Severus říká, že „nikdy neslyšel z úst nějakého člověka tolik poznání a ani tak inteligentní a přesný způsob vyjadřování“ (Vita, X, 6). Právě v Pavii se setkal s křesťanstvím, ale jeho otec byl stoupencem císařského kultu.

Podle Sulpicia prý Martin později, už jako biskup v Tours, vyprávěl, že již jako desetiletý běžel, aby se dal zapsat mezi katechumeny, ale tehdy přijat nebyl. Patnáctiletý chlapec se stával dospělým – odkládal dětskou tógu a schránku (bulla) zavěšenou na krku, v níž byly jeho vlasy z prvních postřižin – to bylo znamení dětství. Jako syn veterána byl určen pro armádu, kam mohl být přijat v sedmnácti letech. Otec však u Martina narazil na odpor a přání směřovat k mnišství a rozhněván nařídil, aby byl přijat ihned a hned složil vojenskou přísahu.

Právě proslulá epizoda s pláštěm, který prétoriánský jezdec daroval téměř nahému chudákovi, jež se stala nejtypičtějším motivem obrazů sv. Martina, nám ukazuje touhu jeho srdce. Byl totiž hned po přísaze jmenován do hodnosti circitor – jeho úkolem byly noční hlídky a kontrola stráží. Při jedné noční objížďce, ještě jako katechumen (tedy mladý, asi sedmnáctiletý), oděl chladem se třesoucího chudáka svým pláštěm (roku 338, kdy byl posádkou v Amiens). Na Velikonoce 339 pak přijal křest.

Jako důstojník patřil v císařské gardě k jezdeckým alaescolares, elitní jednotce, takže se otcův sen o jeho budoucnosti naplnil (v této jednotce podle Minardova bádání působil asi 20 let). Sulpicius Severus ale poznamenává: „Nebyl vojákem, ale mnichem!“ To se mu splnilo až kolem čtyřicítky. Armádu opustil v březnu 354 za Konstantova rýnského tažení v Augustě u dnešní Basileje.

Konference se za poměrně bohaté účasti konala v sále S2 Dělnického domu. Fota: M. Hejčová

Nebylo to ale snadné. Před bojem se rozdávalo tzv. donativum – Martin je odmítl a požádal o propuštění. Generál se rozhněval a označil ho za zbabělce – Martin odpověděl, že zítra stane sám před legiemi, vyzbrojen jen znamením kříže. Noc strávil v řetězech. Druhého dne byl vyveden sám před řady legie, ale barbaři namísto boje vyslali posly a vzdali se – pro křesťany to byl zázrak a Martin byl propuštěn. Severus píše, že se pak odebral do Poitiers k biskupu Hiláriovi.

Hiláriovi patřila vila několik mil od Poitiers a dovolil Martinovi, aby se tam stáhnul a žil mnišským životem. Brzy se k němu připojili první druhové – tak vzniknul nejstarší evropský klášter v Ligugé. V té době podle Sulpicia Severa vykonal Martin první zázraky: vzkřísil prý dva mrtvé, mladého katechumena a jednoho otroka, který se oběsil. Martin tam žil asi deset let a evangelizoval okolí. Když roku 371 zemřel tourský biskup Liborius, obrátili se místní křesťané na Martina, který se ale vzpíral úřad přijmout. Použili tedy léčku – jakýsi Rusticus ho povolal do města k loži své umírající ženy a když se Martin vydal na cestu, tourští křesťané se ho zmocnili, dovlekli ho do města a tam ho aklamací provolali biskupem. Okolní biskupové, bohatí a zanedbávající pastýřskou péči, se stavěli proti jeho vysvěcení, ale nakonec byl 4. července 371 na biskupa vysvěcen. Čekalo ho 26 let biskupské služby.

Svou mnišskou zkušenost přenesl i do nového úřadu – několik mil od města založil na hoře klášter Marmoutier (marmutijé). Svůj čas pak dělil mezi kontemplaci a mimořádně intenzivní evangelizaci a pastýřskou péči. Napomáhalo mu i to, že císař Gracián (372–383) byl upřímně katolický a vláda mu tedy nekladla překážky. Brzy ale narazil na odpor okolních biskupů. Starý vzor pastorace se totiž opíral o města s biskupským sídlem a opomíjel povětšině ještě pohanský venkov. Martin nejenže vizitoval svou diecézi a byl stále na apoštolských cestách, ale zasahoval i do diecézí sousedních. Byl si vědom, že potřebuje dobře připravené kněze, proto vytvořil zcela nový model jejich formace, stal se jím Marmoutier.

V Tours se usídlil u katedrály v dřevěném domku, ale nával zvědavců mu bral čas, odešel tedy do Marmoutier, kde vytvořil exemplární komunitu mnichů a kleriků, která soustavně studovala Písmo svaté a díla otců církve. Za tímto účelem vyloučil i manuální práci – každý mohl individuálně volit přísnější formu asketického života, ale vše bylo soustředěno k silnému duchovnímu životu a evangelizaci.

Z Marmoutier pak vysílal pastýře do Tours a na všechny strany. Dostalo se mu pověsti divotvůrce a „skutečného nástupce apoštolů“, právě on zbořil pohanské svatyně, obrátil celé vsi a získal si úctu somita Avitiana a císaře Maxima, byl velkým ochráncem chudých. Smrt ho zastihla 8. listopadu 397 v Candes, 11. listopadu byl pohřben v Tours.

Sulpicius Severus zdůraznil, že „plnil své biskupské funkce, aniž by se zřekl své profese a svých mnišských ctností, pln autority a prestiže“. Jeho svatost byla zřejmá – stal se prvním světcem Západu, který neprošel „křtem krve“, tedy klasickým mučednictvím. Jeho každodenní oběť však byla nahlížena jako nekrvavé mučednictví a jeho constancia – stálost – vzorem tohoto nového pojetí svatosti, které postupně převládlo. Z jeho myšlenky mnišských formačních center autentických misionářů a duchovních pastýřů se zrodil model pastorace, následně typický pro iroskotské misie a raný středověk.

Úcta k tomuto světci byla obrovská. Jeho plášť se stal vzácnou relikvií (cappa Martini), kterou Karel Veliký choval v oratoři královského paláce. Odtud pochází slovo „cappella“ i česká kaple – kdykoli vstoupíte do nějaké kaple, vzpomeňte si vděčně na sv. Martina. Svatý bojovník panonského původu se stal svatým ochráncem Franků obrácených na křesťanství. Symbolizoval úzký vztah, který spojoval francké bojovníky s Církví. Vztah, který se stal zvláště pevným od poloviny osmého století, kdy se vzestup Karlovců stal legitimním díky podpoře franckého kléru a Římské církve. Obě stmelil svým požehnáním svatý tourský biskup, kterého si dnes připomínáme.

František J. Holeček