Městem projde Mikuláš...

Tři tehdy studenti blanenského gymnázia se zhostili role Mikuláše, rozverného čerta a laskavého anděla na objednávku, když museli zaskakovat za jinou zavedenou skupinu. Bylo jim čtrnáct let. „První rok byl jednou velkou improvizací, vlastně jsme nevěděli, do čeho jdeme. Kostýmy jsme měli hotové na poslední chvíli,“ vzpomíná Vladimír Šmíd, profesionální blanenský Mikuláš.

Tehdy zvládli pouze návštěvu dětí v sídlištích Sever a Zborovce. Dnes projdou celé Blansko, vlastně spíše projedou, dětí je hodně, času je málo, časový harmonogram je tak neúprosný. Bohatá praxe je ale dovedla téměř k dokonalosti. Za hodinu zvládnou pět rodin přesně po dvanácti minutách. Rozpis navštěvovaných lokalit se tak snaží po dohodě s rodiči připravit co nejefektivněji, aby nedocházelo k časovým prodlevám. Právě od nich získá Mikuláš cenné informace o tom, zda děti byly hodné, nebo zda je nutné je za něco pokárat.

„Nejčastěji se proviní tím, že si neuklízí svoje hračky nebo nechtějí chodit do školky, chváleny jsou naopak za pravidelné čištění zoubků, samostatné oblékání nebo pomoc mladším sourozencům,“ čte Mikuláš ze své Knihy hříchů.

„Byla by škoda děti o tuto tradici ochudit, pokud se nás bojí přiměřeně, samozřejmě to nevadí, myslím, že za ta léta už dokážeme rozpoznat, kdy je třeba skončit, nijak na děti nenaléháme, rádi si poslechneme nějakou pěknou písničku či básničku a předáme jim zaslouženou odměnu, kterou zpravidla nacházíme na prahu domu či před bytovou jednotkou,“ doplňuje Šmíd.

Kostýmy prošly dlouhým vývojem. Nejčastěji procházejí proměnou andělská křídla, která jsou nejméně trvalou částí všech kostýmů. Foto: archiv Vladimíra Šmída

Základ tvoří standardně trojice hlavních postav, většinou se však připojí i další čert a anděl, zážitek je pro děti o to intenzivnější, rodiče zase oceňují větší skupinu. „Jsme zvyklí se přizpůsobit, rodiče mají různé představy o tom, jak by naše návštěva měla vypadat. Někdy chtějí hodné čerty, jindy zlobivé, občas necháme čerta před domem.“

I Mikuláš však může narážet na řadu pozemských problémů. Jedním z nich býval převoz dlouhé Mikulášovy hole v malé škodovce, ten se ale později vyřešil pořízením dodávky. Pro Blanenské pak může být docela zábavné potkat Mikuláše na přechodu pro chodce, který jim dává přednost. Dalším úskalím může být malý výtah, zejména zlobiví čerti pak musí vyběhnout do kýženého patra po schodech, nemalé potíže pak může způsobit i chybějící zvonek.

Tyto překážky však skupinka nenechává náhodě. „Pokud si nás objednají lidé poprvé, den předtím objíždím všechny nové lokality, abych měl stoprocentní jistotu, že vím přesně, kam máme jít, čas je neúprosný a nechceme, aby na nás děti musely někde čekat.“

Z původní studentské zábavy a téměř jediné možnosti si přivydělat se stala tradice, která je zárukou toho, že se všichni protagonisté alespoň jedenkrát v roce společně setkají, ne všichni totiž zůstali v Blansku. „Začali jsme chodit na děti cizí, nyní chodíme už na vlastní, problém je v tom, že riziko odhalení se s jejich věkem stále zvyšuje, musíme proto vymýšlet různé úskoky, což nám jednou, doufám, odpustí,“ věří blanenský Mikuláš.

V posledních letech skupina navštěvuje v dopoledních hodinách i mateřské školy, výjimkou však nebyla ani návštěva učitelského sboru, který se tak musel vyzpovídat ze svých hříchů na dětech.

Jana Franchi