Ctihodný biskup, svárlivá knížata a neznámý kanovník aneb Zastavení nad jedním blanenským výročím

Protože prvním dvěma výročím byla věnována řada statí, zaměřme se nyní na třetí z nich, totiž první zmínku o Blansku.

Ta je podle všeho zachycena v Letopise Kanovníka vyšehradského, pokračovatele Kosmova (Canonici Wissegradensis continuatio Cosmae) a vztahuje se k zajímavé události roku 1136, kdy mezi olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem a brněnským údělným knížetem Vratislavem probíhal ostrý majetkový a politický spor o právo vystavět v Blansku nový kostel. V této souvislosti je třeba připomenout, že jako rok první zmínky o Blansku byl i mezi historiky dlouho tradován rok 1131, resp. podle novějšího bádání 1141, který se váže ke vzniku (Jinak blíže nedatované!) listiny olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, obsahující soupis biskupských majetků, mimo jiné i Blansko, Rájec nebo Vyškov.

Zmíněný dokument ale popisuje především přenesení sídla biskupství z kostela sv. Petra do nově vysvěceného kostela sv. Václava v Olomouci. Jindřich Zdík při té příležitosti pouze nechal zaznamenat v listině jmenovitě také veškeré nemovité majetky olomouckého biskupství na Moravě. Již před časem však bylo prokázáno, že původní text Zdíkovy listiny zmínku o Blansku neobsahoval. Blansko do zmíněného soupisu doplnil až neznámý biskupský písař s větším časovým odstupem, podle typu písma zřejmě někdy v druhé polovině 12. století. Z tohoto důvodu se řada odborníků začala klonit k názoru, že za rok první zmínky o Blansku je vhodné považovat spíše rok 1136, kdy se podle dobře informovaného současníka, jakým Kanovník vyšehradský bezesporu byl, udál výše zmíněný spor.

Kanovníkův latinský popis události zde začíná těmito slovy:

„...Quodam tempore episcopus Olomucensis Henricus in villa, quae Blansko vocatur, ecclesiam constructurus erat, haec enim villa multo ante tempore sub potestate praedecessorum eius fuerat, Wratizlaus antem, unus de ducibus Moraviae, bonum propositum boni pontificis, ut cognovit, curiose pertractare coepit qualiter hoc propositum destruere posset...“

„...Kdysi chtěl biskup olomoucký Jindřich stavět kostel ve vsi, která se nazývá Blansko, neboť ta ves od dávných časů patřívala pod moc jeho předchůdců. Ale Vratislav, jeden z knížat moravských, jakmile zvěděl o dobrém úmyslu dobrého biskupa, počal pilně pracovati o tom, jak by mohl ten úmysl překaziti...“

Popis události dále v českém překladu V. V. Tomka z roku 1874 pokračuje takto:

„Nejvíce pak o to usiloval, protože byl zvěděl, že bylo velmi mnoho jmění uloženo ve skladišti biskupově v též vsi, o které dychtivě stál, aby je jakýmkoliv způsobem pobrati mohl. I stalo se, že řečený biskup a kníže Konrád a kníže Vratislav, v jednom klášteře, který slove Rajhrad sešli se, aby spolu o některé věci radu vzali. Když pak bylo dojednáno, kníže Vratislav zakazoval jest biskupu Jindřichovi, aby kostela ve vsi prve řečené nestavěl, tvrdě, že ves spíše jemu patří než biskupu. Konečně po mnohých radách tam vzatých položivše příměří a nedokonavše míru, jedenkaždý domů jsou se navrátili.“

Jen pro srovnání: Václav Hájek z Libočan ve své jazykově sice hodnotné, ale faktograficky velmi kontroverzní Kronice české, vydané roku 1541 popis celé události od Kanovníka v zásadě přejímá, ale líčí ji ještě barvitěji a se zkratkovitě vymyšleným závěrem:

„Leta tisícího stýho třicátého šestého

Jindřich, biskup olomucký, umínil stavěti kostel v jedné vsi, kteráž slove Blansko, kteroužto mnohými před lety předkové jeho biskupové moravští držali. Vratislav pak, syn někdy Oldřichův, jenž byl jeden z knížat moravských, to když uslyšal, poslal posly své, přikazuje jemu aby tu kostela nestavěl, proto že ta ves k jeho dílu knížectví náleží a že on chce tu sám na svůj náklad kostel stavěti. Ale to učinil proto, neb slyšal, že by tu do té vsi do svého dvora biskup dal mnoho peněz na stavení svézti. I chtěl ty peníze jemu dáti ukradi pobrati: biskup takovou věc povznesl na kníže Konráda, syna Litoldova. I sjeli jsu se o to v Rajhradě. A tu Vratislav od svého zlého úmyslu pustiti musil, a biskup navrátiv se rozkázal tu v Blanště kostel založiti i dokonati.“

Spor totiž po čase ukončilo až rozhodnutí pražského knížete Soběslava (1090–1140), který dal za pravdu biskupovi, a tak mohl Jindřich Zdík nový kostel v Blansku, dostavět a vysvětit. Chybí nám však bohužel podrobnější doklady o konečné způsobu vyřešení tohoto sporu. K dispozici máme pouze zprostředkovanou zprávu jednoho ze Zdíkových nástupců, biskupa Jana Dubravia ze 16. století, která patrně čerpá z dnes nám neznámého staršího písemného pramene nebo z ústní tradice. Podle Dubravia rozsoudil spor ve prospěch biskupa kníže Soběslav až někdy na přelomu let 1139 a 1140. Zda se ovšem Zdík, který zemřel v roce 1150, stihl správy Blanska ještě fakticky ujmout není vůbec jisté.

A kdo byl tedy onen tajemný „Kanovník vyšehradský“?

Jeho letopis je latinsky psaným rukopisem, který spolu s kronikou Mnicha sázavského navazuje na Kosmovo dílo Chronica Boemorum (Kronika Čechů, někdy nesprávně Kronika česká). Na rozdíl od Mnicha sázavského však přímo nezasahuje do Kosmova textu. Letopis se nám dochoval celkem v pěti rukopisech, z nichž nejstarší pochází z 1. poloviny 14. století.

Kanovníkovo dílo obsahuje přehled událostí za vlády knížete Soběslava I. (1125–1140), který byl pro neznámého autora ztělesněním panovnického ideálu a jemuž byl zcela bezvýhradně (a občas až nekriticky) oddaný. Měl k němu ostatně velmi blízko, pravděpodobně byl jeho dvorním kaplanem nebo církevní osobou přímo spojenou s knížecí kanceláří.

Text rukopisu z velké většiny zachycuje právě tohoto českého přemyslovského panovníka a nejdůležitější církevní, politické a veřejné události té doby. Po stránce umělecké Kanovník vyšehradský sice zdaleka nedosahuje úrovně Kosmovy, na rozdíl od něj byl však přímým účastníkem a nebo alespoň současníkem popisovaných událostí. Proto můžeme informace v jeho zprávách obsažené označit vesměs za spolehlivé. Díky tomu jsou pro nás důležitým zdrojem poznání stavu raně středověké české společnosti. Celé jeho dílo končí podrobným popisem Soběslavovy smrti a rozsáhlým oslavným nekrologem tohoto knížete.

Pokud jde o autorův původ, má se za to, že byl s největší pravděpodobností Čech, který měl na svou dobu poměrně dobrý rozhled. Znal kupříkladu spisy církevních otců sv. Augustina nebo Tertulliana. Nemalý význam pro nás mají také kanovníkova pozorování různých astronomických jevů, která si velice přesně zaznamenával.

Dva významní znalci české literatury, jezuita Bohuslav Balbín a jeho pokračovatel biskup Tomáš Pešina označili už v 17. století za autora letopisu pražského kanovníka a strahovského mnicha Jaroslava. Proti jejich názoru se ale později postavil například Josef Dobrovský. S další hypotézou, totiž že autorem letopisu je kanovník vyšehradské kapituly, přišel František Palacký. Právě s jeho názorem se v minulém století ztotožnil i významný literární teoretik Karel Teige, který jej navíc považoval za knížecího kaplana. Tento názor na autorství letopisu převažuje mezi odborníky dodnes. Skutečné jméno a další osudy muže, který vydal toto zajímavé svědectví o naší zemí před devíti stoletími a je dnes považován i za autora první písemné zmínky o Blansku, však pro nás už asi navždy zůstanou zahaleny rouškou tajemství.

Jiří Kučera