Blahoslavený Karel Habsburský

Svatba arcivévody Karla Habsburského
se Zitou Bourbon-Parma 21. 10. 1911.

Karel Habsburský se narodil 17. 8. 1887 na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích. Byl prvorozeným synem rakouského arcivévody Otto Františka Josefa, jenž byl mladším bratrem Františka Ferdinanda d’Este. V době svého příchodu na svět byl Karel pokládán za „arcivévodu mimo pořadí“, bez jakýchkoliv reálných šancí stát se někdy dědicem trůnu. Tato situace se příliš nezměnila ani po smrti korunního prince Rudolfa v lednu 1889. Teoretická možnost, že se jednou stane přece jen následníkem trůnu, se poněkud zvýšila teprve v roce 1900, kdy následník František Ferdinand uzavřel společensky nerovný sňatek s hraběnkou Žofií Chotkovou a při této příležitosti musel slavnostně přislíbit, že se vzdává nástupnických práv pro své děti ve prospěch svého mladšího bratra Otty a jeho dětí. Vzhledem k tomu, že ještě počátkem roku 1914 byl František Ferdinand stále jen následníkem stařičkého mocnáře Františka Josefa, vše nasvědčovalo tomu, že eventuální nástup Karla Habsburského na trůn by mohl být aktuální teprve tak od 30. let 20. století. Vývoj událostí však zcela změnil sarajevský atentát a po něm následující vypuknutí I. světové války. Arcivévoda Karel se po smrti Františka Ferdinanda (28. června 1914) náhle stává jediným vážným následníkem císařského trůnu.

Vraťme se ale zpět ještě do doby Karlova mládí. Po studiu na vídeňském gymnáziu u Skotů musel Karel tak jako všichni arcivévodové nastoupit do roční vojenské služby. Absolvoval ji v Čechách, v malé vsi Chudeřice u Bíliny. Poté se věnoval studiu na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde se seznamoval zejména s praktickými obory jako právo či státověda. Karlovi se v Čechách líbilo, a když v roce 1908 skončil svá pražská studia, usadil se na zámku v Brandýse nad Labem. V roce 1909 rozhodlo o Karlově dalším životě osudové setkání ve Františkových Lázních se sedmnáctiletou dcerou parmského vévody Roberta I. Zitou. Vřelý vztah obou mladých lidí vyvrcholil 21. října 1911 jejich svatbou. Krásná, vzdělaná a zbožná Zita zůstala až do Karlovy předčasné smrti jeho největší oporou. První měsíce po svatbě prožili novomanželé v Brandýse nad Labem, kam se rádi vraceli (když jim to okolnosti umožnily) i v následujících letech.

Mladý císařský pár po nastoupení
na trůn s korunním princem Ottou
(reprodukce obrazu J. Koudelky).

Ačkoliv se po tragické smrti Františka Ferdinanda d’Este stal arcivévoda Karel doslova přes noc následníkem trůnu, nebyl bohužel přizván v klíčových chvílích léta roku 1914 k rozhodování o válce a míru a nemohl tak nijak ovlivnit běh událostí. Císařský trůn zdědil pak uprostřed strašné války, když 21. 11. 1916 zemřel císař František Josef I. Karlovým toužebným přáním bylo, aby krvavá válka, která přinesla miliony lidských obětí, skončila co nejdřív. Vyjádřil to hned při svém nástupu na trůn ve svém manifestu z 22. 11. 1916. Podle Karlových představ se měl do monarchie co nejdříve vrátit normální život. Za jeho krátké vlády započala v habsburské říši skutečná sociální politika, vzniklo ministerstvo pro sociální péči (jedno z prvních v Evropě). Byly amnestovány trestné činy jako velezrada, vzpoura či urážka členů císařského domu (díky tomu byl propuštěn např. přední český politik Karel Kramář). Nový duch mělo vyjadřovat i obnovení říšské rady (parlamentu) v květnu 1917.

Otázku uzavření míru se však nepodařilo vyřešit. Karel Habsburský, který si dobře uvědomoval, že jedině brzké uzavření míru může zajistit přežití monarchie, byl bohužel poután spojeneckými závazky k Německu, jehož představitelé po míru nijak netoužili a stále věřili ve vítězství nad státy Dohody. Karel se proto rozhodl, že se pokusí vyjednávat o míru sám, a doufal, že Německo změní svůj postoj a přistoupí na mírové řešení. Tajná jednání vedli v zimě a na jaře 1917 princové Sixtus a Xavier Bourbon-Parma, bratři císařovny Zity. Jednání, jež negativně ovlivnilo více faktorů — zejména výměna francouzského ministerského předsedy a neústupné stanovisko Itálie, skončila nakonec neúspěšně a válka pokračovala dál.

V rakouských i v českých médiích se před Karlovým blahořečením objevily informace o tom, že byl osobně odpovědný za užití bojového plynu v I. světové válce. Tyto zprávy je potřeba uvést na pravou míru. V době Karlova nástupu na trůn bylo totiž nasazení bojových plynů již běžné na všech válčících stranách. Je pravda, že v bitvách na Isonzu byly v 2. polovině roku 1917 užity bojové plyny s obzvláště hrozným účinkem. Hlavní slovo v tehdejším velení německých a rakouských oddílů měli tehdy ale Němci. Když se na jaře 1918 pokusilo samotné Rakousko-Uhersko neúspěšně o ofenzívu na Piavě, povolil Karel (podporován v tom svou manželkou Zitou) nasadit do bojů pouze relativně neškodný slzný plyn.

Arcivévoda Karel jako následník se svým
synem a následníkem trůnu Ottou.

Karel Habsburský byl přesvědčen o tom, že habsburská monarchie může mít budoucnost jenom jako stát, který bude spravedlivý ke všem svým národům. Spravedlivé vyrovnání se samozřejmě mělo týkat i českých zemí, jež měl Karel rád a v nichž si přesně rok před vyhlášením Československé republiky — 28. 10. 1917 — zakoupil i své již dlouho oblíbené panství Brandýs nad Labem. Posledním pokusem o záchranu monarchie byl Karlův manifest z 16. října 1918, v němž bylo ohlášeno rozhodnutí přetvořit Rakousko ve spolkový stát. Na záchranu mnohonárodní říše již ale bylo pozdě. 28. října byla vyhlášena Československá republika, o tři dny později vypukla revoluce v Budapešti. Také ve vlastním Rakousku rychle rostly republikánské nálady. I když se všechno hroutilo, odmítal Karel abdikovat („Koruna je odpovědnost, kterou mi předal Bůh a na niž nemohu rezignovat.“). Nakonec však 11. listopadu 1918 Karel nátlaku ustoupil a podepsal dokument, jenž sice nebyl výslovnou abdikací, nicméně obsahoval slova o jeho rezignování na řízení státních záležitostí.

O den později byla ve Vídni vyhlášena republika. Karel Habsburský byl nucen uchýlit se do ústraní (lovecký zámek Eckartsau), ani tam se ale nevzdal politické činnosti. S využitím svých diplomatických kontaktů se především snažil zabránit hrozícímu připojení zbytkového Rakouska k Německu. Obracel se také na západní státy (Británii a Španělsko) s návrhy na vytvoření konfederace zemí bývalé dunajské monarchie, která by tyto země chránila před nebezpečím bolševismu a jiných totalitních systémů. Jeho postoje a neustávající aktivity vedly k tomu, že byl 23. března 1919 nucen opustit svou vlast. Kdyby se pro sebe i své dědice výslovně zřekl trůnu a rezignoval na politickou činnost, mohl by v Rakousku zřejmě zůstat, takto se však stal vyhnancem a přišel i o veškerý svůj majetek v Rakousku.

Císařská rodina našla azyl ve Švýcarsku, ve vile Prangins u Ženevského jezera. Politická situace v zemích bývalé monarchie byla i v letech 1919 a 1920 velmi napjatá. Nejvíce se vyhrotila situace v Maďarsku, kde se během jediného roku 1919 vystřídaly dva zcela protikladné režimy — bolševická Maďarská republika rad a režim maďarských nacionalistů. Zároveň v Maďarsku sílila u značné části obyvatel touha po návratu Karla, který byl korunovaným králem uherským. Karel proto využil příležitosti a se souhlasem papeže Benedikta XV. (jenž byl dobře informován o teroru anarchistů, komunistů i maďarských nacionalistů) se dvakrát pokusil o návrat do Maďarska (v březnu a říjnu 1921). Oba restaurační pokusy však skončily neúspěšně.

V listopadu 1921 odvezl britský křižník „Cardiff“ císaře Karla, Zitu a jejich děti do vyhnanství na ostrov Madeira. Toto místo z hlediska vítězů I. světové války prakticky znemožňovalo nový restaurační pokus. 1. dubna 1922 Karel v madeirském městečku Funchal v důsledku zápalu plic a prodělané španělské chřipky po značném utrpení zemřel. Bylo mu teprve 34 let.

Karlovi Habsburskému je jistě možné vyčítat některé politické chyby, nelze však pochybovat o jeho upřímnosti a charakterové čistotě. V době I. světové války byl jedním z nemnoha státníků, toužících po co nejrychlejším uzavření míru, a to i za cenu nepříjemných ústupků. Jeho současníci jej hodnotili jako zbožného, srdečného a laskavého člověka. Když se za války všude v habsburské monarchii začal projevovat silný nedostatek potravin, přizpůsobil se Karel těmto okolnostem, takže on i jeho rodina nadále žili jen z válečných přídělů. Přestože rok 1918 pro něj osobně znamenal ztrátu trůnu, nechal 31. prosince sloužit slavnostní Te Deum za vše, co tento rok přinesl, a na vznesené námitky odpověděl slovy: „Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré, nýbrž musíme být vděční za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena.“

Mgr. Pavel Košťál