Vzpomínka na Zborov

Každý národ si své úspěchy připomíná, ani my na ně nezapomínejme. U našeho pomníku, kterému říkáme „Zborovák“, pronesl následující řeč p. Páral, představitel Československé obce legionářské. S jeho svolením jsem ji mírně zkrátila.

PhDr. Jaroslava Králová

Zborov je ukrajinské městečko západně od Tarnopole, u něhož byly poprvé nasazeny čs. jednotky 2. 7. 1917 v útočné operaci. V rámci takzvané Kerenského ofenzívy útočila čs. brigáda ruských legií (3500 vojáků) proti rakousko-uherským jednotkám. Legionářům se podařilo za cenu značných ztrát prolomit frontu a rozbít nepřátelské seskupení. Vítězství ve zborovské bitvě získalo čs. akci širokou popularitu ve světě a umožnilo další formování čs. jednotek v Rusku. Takto uvádí slavnou zborovskou bitvu vojenský historik Jiří Fidler, jeden z mnoha.

Při zahájení zahraniční odbojové akce napsal T. G. Masaryk: „... Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do nového právního poměru k Rakousku i Spojencům... Tím se vytvoří politická situace, která nám umožní ve chvíli mírového jednání dosáhnout aspoň minima našich požadavků....“

Léto roku 1917 bylo na východní frontě netypické. Vojenské akce téměř ustaly. Na druhé straně zákopů to ale mezi vojáky vřelo. Jednou rozjetou káru revoluce nebylo snadné zastavit či aspoň přibrzdit. Vojenská disciplína zmizela. Agitace jednotlivých politických stran potlačovala vlastenectví, místo poslušnosti přinášela politikaření, plnění rozkazů zaměnila diskuze kohokoli o čemkoli. Prioritu v politikaření si brzy získala bolševická frakce sociální demokracie, přinášející zcela utopický program ukončení války. O realitu programu však šlo těžko i bolševikům, rozhodně však o ni nešlo německé generalitě, jež bolševické představitele nechala do Ruska odvézt. Německá kalkulace na prosazení chaosu v Rusku se právě v létě pomalu začala naplňovat.

Ruská vláda socialistů, historií označená jako prozatímní, se snažila chaosu zabránit stůj co stůj. Lékem se měly stát vojenské úspěchy na frontě. Ukáznit polorozloženou ruskou armádu a vdechnout jí dávno zapomenutý útočný duch však byla sisyfovská práce.

Čechoslováci bojovali na ruské straně od samého počátku války, nikoli však jako řadová pěchota, ale jako elitní průzkumné oddíly v rámci vyšších ruských celků. V létě 1917 se měli poprvé spojit a jako pěchota se účastnit útočných bojů. Československé jednotky působily v ruském pesimismu jako zjevení. Upravení a dle předpisů vystrojení vojáci, pochodující v tvarech se zpěvem, to byl jev na ruské frontě léta 1917 naprosto nevídaný.

Velitel sboru generál Selivačov je zařadil mezi dvě finské divize na šestikilometrový úsek fronty, přímo do středu pozice sboru. Celkem měla brigáda v linii a záloze sedm praporů, 3350 aktivních bodáků, 30 kulometů, 4 zákopová děla a 4 minomety. Dělostřeleckou podporu zabezpečovali Rusové několika bateriemi.

Poslední ruská ofenzíva 1. světové války byla zahájena na jihozápadním frontu 1. července 1917 v osm hodin ráno dělostřeleckým přepadem německých pozic u Březan. Masy ruských vojsk vpadly do německých zákopů, ovšem jediný úspěch zaznamenaly pouze u městečka Koňuchy, jižně od Zborova.

Druhého dne zahajuje ruské dělostřelectvo novou přípravu. Po 45 minutách dělostřelecké přípravy se dočkali i první Čechoslováci. Rychlými přískoky i během překonávají vojáci I. praporu zemi nikoho a vpadají do zákopů protivníka, za nimi okamžitě postupují další jednotky.

V deset hodin je již v československých rukou celá první linie zákopů, v 10.45 druhá linie a těsně před polednem i třetí. Ruské dělostřelectvo raději zastavuje palbu, aby nezasáhlo vlastní jednotky. Na úseku čs. brigády se podařil nejhlubší průlom protivníkovy linie v rámci 49. sboru. Fronta byla prolomena v místech, kde to ruské velení naprosto neočekávalo. Ruská armáda tak nedokázala československého průlomu fronty využít.

Výrazný úspěch zaplatila čs. brigáda dvěma sty padlými a čtyřikrát větším počtem raněných. Sama však získala 3210 zajatců (téměř tolik, jako byl její stav před útokem), dobyla 15 děl a 50 kulometů a bezprostředním výsledkem jejího vítězství bylo povolení výstavby československého vojska v Rusku z dobrovolně se hlásících zajatců. I řada českých vojáků, zajatých u Zborova, se okamžitě hlásila za dobrovolníky legií. Po třech letech usilovné propagandistické práce a bojových úspěchů tak byl konečně zlomen odpor ruského velení a během šesti měsíců se brigáda rozrostla v armádní sbor s vlastním dělostřelectvem a technickými jednotkami.

Zborovská bitva se stala rozhodujícím impulsem pro uznání československé zahraniční akce v očích dohodových spojenců. Díky Zborovu vytvořený sbor pak svým zásahem o rok později napomohl celkovému vítězství dohodových mocností ve válce, když obsazením magistrály přerušil do té doby nepřetržitý proud německých a rakouskouherských zajatců z Ruska.

Ruští legionáři tak napomohli neúspěchu posledního německého útoku a naši odbojoví představitelé již nemuseli uvažovat o minimu politických požadavků při jednáních se Spojenci. Když toto je logický konec popisu a významu naší nejslavnější bitvy, připojím ještě na závěr pozdější vzpomínku prezidenta T. G. Masaryka: „Zborovem zahájili jsme svou vojenskou akci, která nás postavila na roveň národům bojujícím. V době, kdy celý svět byl v poli, nemohli jsme se omezit na deklamace. A také vliv naší armády na politiku doma byl veliký a jistě rozhodující. Vděčná paměť bratřím zborovským, padlým i živoucím!“