I mezi námi žijí hrdinové

Jeho život byl sice provázen mnoha útrapami, přesto pohlíží na dnešní svět s optimismem a nežehrá na nepřízeň osudu, i když morální nárok na to jistě má.

Rudolf Hájek sice nepochází z Blanenska, ale už více než 40 let žije v našem městě. Narodil se 15. března 1914 v Rožné nad Pernštejnem do hoteliérské rodiny Hájků, jeho rodičům patřil v Rožné hotel. Otec Jan byl jedním ze zakladatelů tělocvičné jednoty Sokol v Rožné, proto nepřekvapí, že i syn Rudolf se stal aktivním členem Sokola. Manželé Hájkovi měli celkem 6 dětí, z toho právě nejmladší Rudolf měl pokračovat v otcových šlépějích. Po ukončení základní školy absolvoval gymnázium v Tišnově a poté Odbornou školu hostinskou v Brně. V roce 1936 nastoupil dvouletou prezenční vojenskou službu u cyklistického praporu ve Frýdku, kde v důsledku mobilizace sloužil až do března 1939.

Rudolf Hájek s manželkou a dětmi (druhá polovina 40. let 20. století).

Již 14 dní po obsazení československé republiky nacistickým Německem přišli za Rudolfem Hájkem náčelník sokola z Bystřice nad Pernštejnem Beran a župní starosta profesor Macků, kteří ho požádali, aby se zapojil do sokolského odboje. Tento odboj byl však nacisty brzy rozprášen a hlavní aktéři tohoto odboje byli zatčeni a popraveni. Rudolf Hájek se poté vrátil zpět do běžného života. V roce 1941 se oženil s Bohuslavou Hájkovou (shodou okolností její rodné příjmení bylo též Hájková), s kterou měl dvě děti, dceru Miladu a syna Rudolfa. Avšak již na podzim 1944 vstoupil do odbojové skupiny „Za svobodu“, kterou založil učitel z Rožné Hamřík, i tentokrát byly členy hlavně Sokolové. Scházeli se hlavně v noci, kdy prováděli diverzní činnost proti německým okupantům. Nejvíce škod způsobili na dráze; například vykolejili vlak v Nedvědici, přestřihávali telefonní a telegrafní dráty. Aktivně činní byli až do konce druhé světové války, kdy oblast Vysočiny osvobodila sovětská a rumunská armáda.

Konec druhé světové války měl pro Rudolfa Hájka znamenat nový start do jeho života. Z počátku se vše vyvíjelo idylicky; Rudolf Hájek převzal v Rožné vedení rodinného hotelu, který vedl až do roku 1948, kdy se komunisté únorovým pučem dostali k moci. Nacistický teror byl nahrazen terorem komunistickým, který se navenek před světem tvářil uhlazeněji než režim předchozí. Avšak i tak začalo docházet k justičním vraždám, dlouholetým žalářům a šikaně nevinných lidí, zabírání a vyvlastňování osobního vlastnictví a dalším (zlo)činům proti lidskosti.

Hned po únoru 1948 začaly na různých místech republiky vznikat ilegální skupiny, ve kterých se sdružovali lidé protikomunistického smýšlení. Převážně to byli příslušníci bývalé národně socialistické strany, strany lidové, ale i sociální demokraté. Do těchto skupin se zapojovali také sokolové, skauti, studenti i někteří příslušníci ozbrojených sil. Postupně se do tohoto hnutí zapojila poměrně velká část obyvatelstva. Začalo docházet i k propojování skupin z různých krajů, a tím se jejich činnost centralizovala. Na druhou stranu se stávala zranitelnější zvenčí, neboť StB do těchto skupin infiltrovala své agenty. Právě na tuto skutečnost doplatil později i Rudolf Hájek, když padl do lsti nastražené agenty StB.

Rudolf Hájek byl jedním z těch, jenž také po únoru 1948 inicioval vznik odbojové skupiny působící na Vysočině, především v bývalém okrese bystřickém. V květnu 1948 spolu s bratry Koutníky založil odbojovou skupinu „Dr. Hřebíka“, nazvanou podle starosty Československé obce sokolské v letech 1945–1948. Rudolf Hájek se stal jejím hlavním organizátorem; celkem se pod jeho vedení zapojilo asi 40 osob prakticky ze všech společenských vrstev, od mechanika po lékaře. Jeden z bratrů Koutníků František byl pohraničník v Aši, který pomáhal převádět lidi do Německa. Další z bratrů Josef Koutník se dostal pomocí anglického konzula v Bratislavě Lawrence Gordona Gaze k radiové stanici, se kterou hodlali vysílat do svobodné Evropy a Čeněk Koutník se měl starat o zbraně.

Rudolf Hájek na vojně (stojící 1. zleva – druhá polovina 30. let 20. století).

Na konci roku 1948 přišel za Rudolfem Hájkem Ladislav Fišer, který mu nabídl, aby se jeho skupina zapojila do převratu, jenž se měl uskutečnit pod vedením generála Karla Kutlvašra. Požadoval po něm především, aby připravil lidi, kteří by byli po převratu schopni převzít úřady a železniční stanice od Žďáru po Tišnov. Dne 12. března 1949 přišel za Hájkem Fišer a doporučil mu, aby zmizel, že už je vše prozrazeno. Dalšího dne byl Rudolf Hájek v Novém Městě na Moravě tamější policií poprvé zatčen, ale po dobrodružné akci se mu podařilo utéci do lesa směrem na Žďár nad Sázavou. Začal se pár měsíců skrývat u několika rodin na Bystřicku, nejdříve v Bobrové u známého Flídra, poté u mlynáře Prudkého v Podmitrově, kde již byl předtím ukryt Čeněk Koutník. Ani v ilegalitě nepřestal Rudolf Hájek organizovat odbojovou skupinu a snažil se do ní zapojit co nejvíce lidí, kteří by byli připraveni pomoci s případným převratem. Během velikonočních svátků, když byl u dalšího mlynáře Kovaříka ve Štěpánově, se dozvěděl, že došlo k pozatýkání spousty lidí z různých odbojových skupin, především zásluhou nechvalně známého Vlastislava Chalupa – agenta StB, kterému se spolu s jeho spolupracovníky podařilo infikovat asi do 17 různých odbojových skupin.

Rudolf Hájek pochopil, že domácí odboj proti komunistickému režimu je prozatím ztracen a rozhodl se spolu s Čeňkem Koutníkem uprchnout za hranice do svobodného světa. Ing. Pokora, který doposud spolupracoval se skupinou Dr. Hřebíka, nabídl Hájkovi s Koutníkem převoz přes hranice. Z Jabloňova se přes Šumavu měli dostat do Německa. Nakonec byli zavezeni na údajnou americkou úřadovnu na německé straně Šumavy, kde měli vše vypovědět o své skupině. Místo toho se však ocitli ještě na české straně Šumavy, kdy čeští agenti StB sehráli „výborné divadlo“. Rudolf Hájek, v dobré víře, že jsou u Američanů, jim vypověděl mnoho o své odbojové skupině. Později když dostal žízeň, tak mu do pití nasypali uspávací látku a dali ho do želez. Probudil se až ve vyšetřovací cele v Brně, kde měl Rudolf Hájek vážnou potyčku s bachařem, který ho oslepil na jedno oko a vážně zranil jedno ucho. Tam ležel od 16. září 1949 celé 2 měsíce na slamníku na zemi až do výslechu u státní policie.

Soud se konal ve dnech 3.–6. listopadu 1950. Rudolf Hájek byl souzen společně s dalšími sedmi osobami ze své skupiny. Dne 6. listopadu padl definitivní trest, Rudolf Hájek byl odsouzen na doživotí, navíc s peněžitým trestem 100.000 Kčs. Také Čeněk Koutník byl odsouzen na doživotí, další obvinění byli arestováni v rozmezí od 12 do 22 let. Po odsouzení byl Rudolf Hájek odvezen na Bory, kde musel drát 36 dkg peří denně. Z Boru byl převezen na tábor Vojna, kde byl uranový důl, a tam musel Rudolf Hájek vyklápět vozíky hlušiny. Ve Vojně však nezůstal dlouho a na zbývající léta ve vězení se Rudolf Hájek dostal do slovenského Leopoldova. Tam byl díky vězni-chodbaři Hepnárkovi několikrát zavřen na temnou samotku, kde byl celý týden pouze o chlebu a černé kávě. Taktéž byli vězni nuceni k různým fyzickým trestům, kteréžto Rudolf Hájek díky své trénovanosti z mládí zvládal, ale pro starší lidi to bylo někdy až neúnosné. Osoba, jež chtěla tehdy ve vězení pracovat, aby měla lehčí podmínky pobytu za mřížemi, musela podepsat spolupráci StB. Rudolf Hájek měl také na cele vězně-provokatéra, který se pokoušel vyzvídat, ale Rudolf Hájek mu nic neprozradil. Byli to především menší zloději, kteří byli od StB instruováni, jak se mají chovat. Podmínky ve vězení byly otřesné, na konci roku 1952 vážil Rudolf Hájek pouze kolem 40 kg.

Rozsudek odsuzující Rudolfa Hájka na doživotí.

Až koncem roku 1952 došlo k uvolnění na celách a ve věznicích. Vězni z Leopoldova si dokonce mohli „kopnout“ i do Hepnárka, který mezitím upadl do nemilosti. Pan Hájek začal pracovat v košíkárně, lepil leporela a pracoval v Adastu, jenž měl tehdy v Leopoldově svou pobočku. Ve věznici bylo mnoho bachařů, kteří byli nemilosrdní a bez milosti zastřelili člověka, jenž se nechtěně dotkl ostnatého drátu vedoucího do koridoru, ale i mezi bachaři se našly dobré duše, jeden z bachařů dokonce nosil vězňům do cel Bibli. Jednou za tři měsíce ho směla navštěvovat rodina. V celách vedle něj byli například generálové Syrový, Janoušek, Přikryl, Kutlvašr či arcibiskup Beran. Rudolf Hájek, který v mládí hodně cvičil, hrál volejbal či lyžoval, pobyt ve vězení vydržel. Amnestie politických vězňů se ho netýkaly, proto byl propuštěn až na podmínku 26. května 1964, ve vězení strávil plných 16 let svého života.

Hájkova manželka Bohuslava se mezitím usadila v Blansku, kde pracovala na brusce v ČKD Blansko a později přešla do Adamova, kde rýsovala pro vypalovače. Syn pana Hájka vystudoval vysokou školu technického směru, zatímco dcera musela jít k zedníkům. Pan Hájek, jako většina politických vězňů, byl nucen pracovat v dělnických profesích. Nejdřív začal dělat v Adastu Blansko, kde vykonával ty nejtěžší manuální práce, otloukal odlitky a shazoval prach na rošt, později vozil odlitky v multikáře. Po zranění kolena začal brousit odlitky, což dělal až do důchodu v roce 1974. I po odchodu do penze nadále pracoval v různých dělnických profesích, například jako topič v Kameně.

Teprve po roce 1989 mohl být Rudolf Hájek plně rehabilitován. Dne 3. října 1990 Krajský soud v Brně rozhodl o jeho plné rehabilitaci a byl zproštěn všech obvinění. Město Blansko se k němu, na rozdíl od rodné obce Rožná, zachovalo velmi pěkně, když 25. října 1993 obdržel čestné občanství města Blanska. Město Blansko může být na Rudolfa Hájka opravdu hrdé. Dokázal se zapojit do boje proti dvěma zločineckým ideologiím, které vládly naší zemi prakticky 60 let, a za to mu patří náš vděk. Popřejme panu Rudolfu Hájkovi ještě mnoho zdraví a radosti do dalšího života a doufejme, že už nikdy nenastane doba, kdy budou u nás potlačována demokratická práva.

Mgr. Jindřich Čeladín