Karolina Meineke – Královský portrét bez zlaceného rámu... – 2. díl

V září 1783 navštívil William s bratrem, vévodou z Yorku, během cesty po Evropě Prahu, kde oba srdečně přijal císař Josef II. O této návštěvě nám zanechal svoje svědectví český důstojník a vlastenec Jan Jeník z Bratřic:

Dalť jest císař Josef ke cti anglického prince třpytící bál neb tanec, ku kterémuž daleko přes 4000 osob do pražského zámku ze všech stavů se pozvalo.

Princ William v uniformě důstojníka
Královského námořnictva.

Praha však na znuděného prince valný dojem neudělala. Prohlašoval, že je to žalostně prostopášné město, což dokládal tím, že po jednom plese měl celkem 47 lístků od dam, které mu bezostyšně samy nabízely rendes-vous. Sarkasticky přitom dodává, že jeden biskup jich měl ještě víc...

Abychom však princi Williamovi tak úplně nekřivdili, nebyli to jen dandyové a kurtizány, s kým se ve svých mladých letech setkával. Na univerzitě v Göttingenu se třeba účastnil přednášek Johanna Michaelise (1717- 1791), předního německého teologa a vzdělance té doby a dokonce se ztotožňoval s některými jeho velmi liberálními názory na stát a spravedlivý způsob vládnutí. Jen na okraj zmiňme v této souvislosti i jednu úsměvnou záležitost, která nám ale dobře charakterizuje princovu povahu:

Ctižádostivý princ velmi usiloval o to, aby mu jeho královský otec, podobně jako jeho bratrům, udělil titul vévody a on tak mohl zasednout v parlamentu. Král Jiří to však dlouho odmítal, právě proto, že věděl jak liberální jsou Williamovy politické postoje. Princ se ale rozhodl získat titul stůj co stůj. Nakonec k hrůze svého otce ohlásil, že když nemůže v parlamentu zasednout jako anglický pair a vévoda, bude muset kandidovat do Dolní sněmovny za okrsek Totnes v hrabství Devon. Představa, že o členu královské rodiny budou rozhodovat ve volbách „prostí“ voliči strašila starosvětského krále snad ještě víc, než obava jaké nepředloženosti bude svéhlavý novopečený vévoda provádět v Horní sněmovně... A tak se William stal v květnu 1789 vévodou z Clarence a St. Andrews a hrabětem z Munsteru, jak zněl celý jeho honosný titul. „Další hlas pro opozici...“, povzdechl si prý král při té příležitosti.

Není divu, že Williamovo svérázné chování v soukromém i ve veřejném životě nakonec způsobilo, že se královská rodina rozhodla poslat vzpurného vévodu z Clarence na nějaký čas do Hannoveru, pod dohled některého z tamních vážených gentlemanů, aby trochu zkrotl. Zbývalo jen rozhodnout, kdo by se měl nelehkého úkolu ujmout. Volba padla na starého rodinného přítele barona Linsingena, a tak se okamžikem, kdy William 13. dubna 1790 poprvé vstoupil do Linsingenova domu, prolnuly jeho životní osudy s Karolininými. Jeho příjezd byl vlastně společenskou událostí, během níž Karolině předal matčin dopis a briliantovou jehlici do šatů s královniným monogramem.

Portrét Karoliny z dětských let.

Přes velkolepé uvítání považoval vévoda pobyt v Hannoveru jen za lepší vězení. Setkání s jedenadvacetiletou Karolinou však jeho pohled na věc změnilo. Půvabná, duchaplná a citlivá dívka se velmi lišila od žen, s nimiž se doposud stýkal. William v její společnosti brzy zapomněl na irskou herečku Dorotheu Blandovou, alias Dory Jordan, s níž udržoval poměr v Anglii, a také si (alespoň před Karolinou) dával pozor, aby se nechoval a nemluvil jako lodní tesař.... U Karoliny totiž nalezl něco zcela nového. Upřímné přátelství, vnímavou duši a brzy i skutečnou lásku.

Nebyla to jen další Williamova milostná avantýra? Můžeme říci, že ne, protože Karolina se nestala okamžitě jeho milenkou. Nikdy o to ani neusilovala a pokud William z počátku ano, pak takové směřování vztahu odmítla. Možná, že právě to odmítnutí mu imponovalo nejvíc... A tak se stal Hannover v letech 1790 a 1791 svědkem stále hůře skrývané lásky mezi vévodou z Clarence a baronesou Karolinou z Linsingenu.

Mgr. Jiří Kučera