Kašpar Krása v Americe

S laskavým svolením kolegy a krajana Gregora, který žije v Kanadě již od roku 1968 a s oblibou říká, že osudy lidské jsou podivné, ba jedny z nejpodivnějších, proto dnes přetiskujeme z jeho obsáhlé přednášky některé vybrané pasáže.

Kašpar Krása Blanenský

Nově objevené epizody ze života jeho a jeho potomků

Motto:
Dicebant mihi sodales, si sepulchrum Caspar Krasa visitarem,
curas meas aliquantulum fore levatas.

Říkali moji přátelé, navštívím-li hrob Kašpara Krásy,
mým strastem se uleví.

[Ebn Zaiat per Celofán]

Chtěl bych říci, život tropí hlouposti a my je fotografujeme. A někdy i dvakrát. To je první myšlenka, která mě napadá při pohledu na fotografii Kašpara Krásy a Járy da Cimrmana ve skupině amerických zeměměřičů vyměřujících Panamský kanál (vide Jančík a Kučera, 2005: Kašpar Krása Blanenský – život a dílo génia). Samozřejmě, poznal jsem oba výtečníky na první pohled. Ptáte se, jak je to možné?

Při jedné z našich amerických výprav v 80. letech jsme na hraničním přechodu z Nového Mexika do Mexika mezi El Paso a Ciudad Juárez tankovali u pumpy benzin ředěný petrolejem a teplé pivo. Obsluhoval nás menší (5‘ 3“) a obtloustlejší (asi 300 lbs) mužík kolem čtyřicítky, v sombreru a s knírem, za který by se nemusel stydět ani Hercule Poirot. Byl ošlehaný větry kavárenských ventilátorů, leč kromě pytlíků pod očima neměl žádných jiných zavazadel. Mluvili jsme s ním mexickou angličtinou, ale v autě, mezi sebou, brněnským hantecem. Bylo to ve vánoční čas – v létě našinec do Mexika nejezdí – a tak jsme přetřásali vánoční tradice a ryby. Padlo slovo „fišla“. Ten mužík je zaslechl, otočil se jako šlehnut elektrickým rejnokem a vyjekl: „Kapr? But that’s my name! They call me Kapr around here, a short for Caspar. Caspar Crazy is my full name“. Slovo dalo slovo a když se ujistil, že jsme Češi, brňáci, tedy dobří Moravané od Blanska, překvapil nás docela srozumitelnou krajanštinou s výrazným těchovským dialektem.

Toto je předmětná fotografie, kterou u láhve tequily Caspar Crazy ukázal V. A. Gregorovi. Svůj ukazovák položil na tvář muže zcela vpravo. (Zdali je to skutečně Kašpar Krása se však můžeme jen dohadovat, protože po další lahvi ukázal na někoho jiného.) Ani kde na fotografii stojí Jára Cimrman přesně nevěděl. Byl si však jistý, že nejspíš na opačném konci skupinky, protože prý se toho rána zase o  něco pohádali...

Caspar nám pověděl, že to „Crazy“ je ještě více poangličtěné a zplurálněné „Craza”, příjmení jeho otce, „Crasa“, příjmení jeho děda, a „Krása“, příjmení jeho praděda. Všichni tito nezapomenutelní předkové prý byli Kašparové jako on, ne-li větší. Pak zmizel ve svém kutlochu a vzápětí se vynořil s lahví tequily, talířem burritos (mexický ekvivalent hořických trubiček) a starou, spíše žlutohnědou než černobílou fotografií s otřepanými okraji a ulámanými rohy. Byla na ní zobrazena skupina amerických geodetů vyměřujících Panamský kanál. Přihnuli jsme si, on položil ukazovák na jednu tvář a hlasem chvějícím se hrdostí pravil: „dad jes máj predjed, Kaspr Kraasa“.

Od této příhody uplynulo více než dvacet let. A upadla by v zapomnění, kdyby nebylo výše zmíněného vědecko-historického díla dvou na slovo vzatých odborníků, slovutných pánů magistrů, fotografa Vladimíra Jančíka a historika Jiřího Kučery. Ta fotografie reprodukovaná v jejich studii – lidičky, podržte se, jak je ten svět malý – je přesnou kopií fotografie, kterou nám ukázal Caspar Crazy!!

Na tequilu si našinec musí zvyknout, zvláště když je v ní agávový červíček. Stejně tak na Caspara Crazyho. Při druhé láhvi se zcela uvolnil a po návratu z toalety se rozpovídal o svých předcích. Kašpar Krása byl mezi zeměměřiči vážen především proto, že měl oko z Kašparovy krávy. Ušetřil tím měřičskému týmu mnoho mravenčí práce, zvláště když jediným mrknutím oka zjistil, že hladina Gatunského jezera mezi Gamboou a Gatunem je vodorovná!

Zdá se, že magnetismus Kašpara Krásy byl nepřekonatelný, větší než přitažlivost Jantarové hory. Při přechodu hranic z Texasu do Louisiany se ho na malém ranči zmocnily tři sestry, mladé a krásné holky kreolky. Soudě podle jeho malé postavy, velkého kníru a noh tvarovaných do písmene O, považovaly jej za argentinského gaucho (vyslov „gaučo“). Vlákaly Kašpara do své haciendy, opily ho, svlékly a povalily na obrovský gauč potažený kravskými kůžemi. Jen bezhvězdná noc, zatmění měsíce a nedostatek svící jsou svědky toho, co se na tom gauči událo. Seismická stanice US Geological Survey v New Orleans tehdy zaznamenala sérii otřesů o síle (magnitude) až 5,6 na Richterově stupnici. Výzkumná skupina Járy Cimrmana, která se vydala po Krásových stopách, našla zcela desintegrovaný gauč, popraskané stěny a prolomenou podlahu. To vše by se dalo přičíst zemětřesení, kdyby všude kolem neležely útržky jemného intimního dámského prádélka – „all over the place“ (citace z úřední zprávy). Cimrmanovi to prý připomínalo závěrečnou scénu z Erbenovy Svatební košile. Caspara Crazyho to vedlo k názoru, že jeho děd, a tím pádem celá mexicko-americká větev Krásů včetně Crazyho, byla počata právě během této seismické katastrofy – casparstrofy v jeho těchovském dialektu.

Krásova malá postava zasnoubená s velikým duchem mu vyzískala přízvisko Malý velký muž. To prý ztížilo jeho návrat do vlasti. Průměrní Američané si ho pletli s Jimem Bridgerem a svalovali na něj odpovědnost za masakr Sedmé kavalerie pod velením George Armstronga Custera v bitvě s kmenem Siouxů u Little Bighornu.

Ve škole mladý Kašpar prospíval především v krasopise. Jeho rukopis byl opravdu úhledný a navíc, krasopis je odvětvím zeměpisu, popisujícím kras a jeskyně. Spojitost Kašpara Krásy s krasem, jmenovitě Moravským, je takto prokázána i z Ameriky. To je obzvláště důležité v dnešní české společnosti, v níž každý jiný než americký názor má jen malou váhu.

Dáno v březnu, měsíci knihy, krátce před 1. aprílem, mezinárodním to svátkem všech bláznů (mírně řečeno). Duben je měsícem lesů. Bez lesů by nebylo knih a takto měsíce března (z jezevácké filosofie).

Výdrholec, 28. března 2008 Vojtech A. Gregor

Prince George
British Columbia
CANADA