Karolina Meineke – Královský portrét bez zlaceného rámu... – 5. díl

Mohlo by se říci: sejde z očí, sejde z mysli... Ve Williamově případě to platilo, do té míry, že útěchu brzy opět nalezl v náruči Dory Jordanové. Navíc mu povinnosti prince a námořního důstojníka jistě dávaly snáze zapomenout. Jiné to bylo s Karolinou. Ta zůstávala v Hannoveru se všemi vzpomínkami, fyzicky i duševně na dně a společensky znemožněná. Měsíce ubíhaly, dříve veselá Karolina, „uvězněná“ ve svém utrápeném světě, začala trpět depresemi. Později vzpomínala, že od sebevraždy ji uchránila jen péče bratra Arnošta a stárnoucího otce. To vše si dřív či později muselo vybrat svou daň.

Irská herečka Dorothea Bland alias Dora Jordan (1761–1816). Dlouholetá milenka prince Williama a matka několika jeho dětí. Zde v roli Hypolity.

Někdy koncem roku 1794 se její zdravotní stav prudce zhoršil. Oslabený organismus prostě vypověděl službu. Karolinu začaly sužovat horečky nervového původu, blouznila, a co hůř, stále častěji upadala do bezvědomí. Lékaři byli bezradní a mnoho nadějí na uzdravení mladé ženě nedávali. A jestliže dosud připomínaly její osudy červenou knihovnu, v tuto chvíli se mění takřka v horor. Horečnaté záchvaty a mdloby se vyskytovaly ve stále kratších intervalech, až jednoho dne nastalo to, čeho se všichni obávali: Karolina znovu upadla do bezvědomí a už se neprobrala. Zůstala ležet na posteli mrtvolně bledá a podivně strnulá, nereagovala na žádné podněty a lékařům se nepodařilo nahmatat puls. Zkušení praktici proto konstatovali jediné: nastala smrt.

Do děje ve zlomovém okamžiku vstupuje jako Deus ex machina mladý lékař Adolf Meineke. Byl jedním z těch, kdo Karolinu během nemoci ošetřovali a stal se také svědkem její zdánlivé smrti. Zdůrazněme slovo zdánlivé, protože hypotéze o úmrtí nevěřil. Vysoký, štíhlý a věčně zachmuřený podivín Meineke, který neměl mnoho přátel dokonce ani mezi kolegy, byl člověk plně oddaný vědě. Ostatně k jeho životním vášním patřila, vedle medicíny, chemie. O případ se zajímal čistě z vědeckého hlediska. Víc než neznámá choroba ho však zaujalo, že údajně zemřelá nejevila ani s postupujícím časem žádné obvyklé příznaky provázející smrt. Když na tuto okolnost upozornil, nikdo tomu nepřikládal význam. Lékaři prostě potvrdili exitus a baron Linsingen začal chystat pohřeb. Meineke se však nevzdal. Čím déle to bezvládné tělo, které bylo mezitím uloženo do otevřené rakve, pozoroval, tím si byl jistější, že nejde o mrtvolu. Nakonec se odhodlal k neslýchanému: Zděšené rodině sdělil, že Karolina není mrtvá a je třeba ukončit ty ponuré přípravy a začít o ni znovu důkladně pečovat.

Musel to být pro všechny kolem šok: Místo aby se sklonil před majestátem smrti, ten mladý doktor neomaleně žádá, ne, on nařizuje, aby tělo bylo přeneseno zpět na lůžko a pokouší se je přivést k životu. Probdí u Karoliny nejednu noc, tře její ledové ruce, aby jí rozproudil krev, zkouší doslova kde co, aby se vzepřel osudu... a ono se mu to podaří! Karolině se vrací barva do tváří, její dech i tep jsou najednou patrné a nakonec po několika dnech otevírá oči. Píše se rok 1795 a Karolina z Linsingenu se doslova znovu narodila.

Zázrak, nebo spíš důkaz nízké úrovně tehdejší medicíny? Přitom nemáme jediný doklad, že by Karolina do podobných stavů upadala i dříve. V příštích letech se však u ní případy podivné strnulosti začnou opakovat. Nebudou už vyvolávat dojem smrti, ale Karolina během nich projeví schopnosti senzibila. Dokáže například (k nemalému zděšení svého okolí) dopředu a velmi barvitě popisovat průběh budoucích událostí, které se pak přesně dle jejích slov opravdu odehrají...

Její náhlé uzdravení se stalo velkou senzací. Ostatně, většina z těch, kteří se s ní kdy setkali, ji neznala jako tajnou choť prince, nýbrž jako ženu, která přežila svou smrt. Vlna zájmu o její osobu jí však byla spíše nepříjemná. Na druhou stranu se cítila zavázána doktoru Meinekemu, který pro její záchranu riskoval lékařskou pověst. Proto dál přijímala jeho starostlivou péči, která časem přerostla v neobratné pokusy o dvoření.

Hildesheimský rodák, lékař a chemik Adolf Meineke (1762–1826), který se stal druhým manželem Karoliny z Linsingenu.

Na jaře 1795 zemřel Karolinin otec a někdy v té době uzrálo i její rozhodnutí. Nebude se dále zabývat minulostí. Zkusí začít zcela znovu a provdá se za Adolfa Meinekeho. Nebude to sice z lásky, ale... její život alespoň zase dostane nějaký smysl. I tento nový sňatek (Opět ne zcela společensky přijatelný, tentokrát vzhledem ke Karolininu vyššímu rodovému původu!) však měl mít svého odpůrce. A nebyl jím nikdo jiný, než princ William. Tón jeho dopisu je víc než výmluvný:

Vztekám se, třesu, jsem zase tím Williamem, kterým jsem byl, než jsem tě poznal. Ty nemiluješ toho muže. Tři roky nemohly usmrtit tvou lásku. Jsi jen vděčná a zapomínáš na mé strasti. Což můžeš? Pomysli na zlost tvé rodiny i tvých krajanů a nech mě, abych ji od tebe odvrátil... On že ohřál tvé srdce? Hlasitě, slyšíš, nahlas se směji!

Na tento afektovaný výlev, připomínající dítě, jež přišlo o hračku, kterou vlastně samo pohodilo, odpovídá jindy přecitlivělá Karolina neobyčejně klidně a vyrovnaně:

Muž, který mi zachránil život, miluje mne s vášní, která by se dala přirovnat k tvé, kdyby se vůbec mohlo přirovnávat k naší lásce. Bídným by se stal navždy jeho život, kdybych se zpěčovala stát se jeho. Je ušlechtilý a hodný, ale nemá sílu a ohnivost mého ztraceného Williama. Ano, proteplil mi srdce, miluji ho z niterného přátelství a jsem připravena obětovat mu všechny maličkosti, které svět nazývá štěstím.

William přesto i nadále zůstane její životní láskou. Adolf jí ho nikdy nenahradí. Důkazem nám budiž, že o něm do smrti bude mluvit jen jako o Meinekem...

Mgr. Jiří Kučera