Karolina Meineke – Královský portrét bez zlaceného rámu... – 7. díl

Ani České země nebyly roku 1809 ušetřeny válečných hrůz. Nezapomínejme, že v tom roce znovu vypukla válka mezi Rakouskem a Francií a jižní Morava byla po porážce u Wagramu a příměřím přerušené bitvě u Znojma opět okupována a vydrancována Francouzi. Kupříkladu Blansko opustila francouzská posádka až někdy počátkem listopadu toho roku! Přesto přinese blanenská etapa života Karolině přece jen více klidu. Starohrabě Salm dobře věděl z jakých kruhů paní Meineke pochází a tak dal pro rodinu vyčlenit rozlehlý byt v prvním patře blanenského zámku. Víme poměrně přesně, kde se byt nacházel, protože Karolina v dopisech několikrát zmiňuje balkon odkud často pozorovala okolí. Šlo tedy zcela jistě o byt v sousedství dnešní válcové věže v jihozápadním rohu budovy, z níž se dnes otvírá úžasný pohled na vrchy na Hořicích. Původní balkon byl však dřevěný a zanikl buď při požáru, který o několik let později zámek zachvátil, nebo nejpozději při romantických stavebních úpravách, kdy musel ustoupit právě zmíněné věži. Byt rodiny Meineke tedy dnes musíme hledat v prostorách současného Hudebního salonu, Růžového salonu a přilehlých místnostech. A zatímco se Adolf Meineke plně pohroužil do práce v starohraběcích hutích, Karolina se zvolna seznamovala s novým prostředím a lidmi. Nebylo to jednoduché. Blansko, tehdy provinční, převážně české, městečko, které mělo jen něco málo přes tisícovku obyvatel, se vůbec nepodobalo zlatem se lesknoucímu Hannoveru nebo pyšnému Berlínu, kde žila dříve. Přesto si tu nestěžuje:

Pohřešuji zde mnohé, co tělo i duch potřebuje, ale našla jsem tu něco, co vše ostatní bohatě nahrazuje a co jsem nejednou hledala.

Zdaleka neměla na mysli jen drsnou krásu okolní krajiny plné zalesněných kopců, ponorných řek a bílých skal. Nejcennější pro ni byla dvě upřímná přátelství, která zde navázala. Do života Karoliny vstoupil jednak sám starohrabě, který se stal na řadu let ochráncem celé rodiny a především pak osmadvacetiletý blanenský horní mistr Karel Teubner, rodák z německého Ilmenau, ležícího poblíž Erfurtu. V jeho případě by se spíše hodilo říci, že vstoupil do života její dospívající dcery Jindřišky, o níž se brzy začal ucházet. Karolina si však hodného mladého muže také velmi oblíbila a sama se později vyznala, že jí v mnohém nahradil zemřelého syna Jindřicha. Nakolik Teubnerovi věřila, se ukázalo záhy. Jen jemu totiž v několika dopisech vylíčila svůj příběh o tajném sňatku s princem Williamem. Předala mu do úschovy Williamovy dopisy, ale také si Karla zavázala trvalým mlčením. Ani Meineke, ani vlastní dcera, a tím spíš kdokoliv další, se totiž za jejího života nesměli nic z toho dozvědět.

Nemohu vám podat větší důkaz důvěry, než když vám svěřuji tajemství, které pro Jindru a okolní svět musí zůstat skryto. Uvědomte si tuto důležitost.

Teubner její tajemství opravdu poctivě uchovával. Nahradil jí nejen syna, ale i bratra Arnošta s nímž si v oněch válečných časech nemohla psát. Z dopisů Teubnerovi se tak dozvídáme mnohé i o nadále nelehkém vztahu k Adolfu Meinekemu.

Marně jsem včera očekávala drahého syna, ale snad bylo dobře že jsi nepřišel. Meineke byl v takové náladě, že by tě nebyl přátelsky přivítal. Zaháněl všechny co se k němu přiblížili a jen věrná žena u něj vydržela...

Překonávat každodenní strasti pomáhal Karolině také starohrabě. Ten se vůbec všemožně snažil, aby se Karolině v Blansku líbilo a jakmile to počasí a její, s postupujícími léty stále chatrnější, zdraví dovolovalo, brával ji na projížďky do okolní přírody, kterou si opravdu velmi oblíbila.

Hugo František starohrabě Salm (1776–1836)
(podle rytiny ze zámku v Rájci)

Vzpomínám na dobro Vaší osvícenosti, které mě osvobodilo od mnoha malých starostí. Cesta, rozptýlení, lahodný vzduch, rozkošná krajina... ...vše přispělo k obveselení mé duše a mému tělu dodalo znovu sílu. Nepotlačte, milostivý pane hrabě, propuknutí mého díku, nýbrž dovolte mi považovat se vždy za vaši největší a nejposlušnější služebnici Karolinu Meineke.

Méně štěstí měl v Blansku Karolinin manžel, a to i přesto, že se mu práce v železárnách dařila. (Starohrabě mu koncem roku 1810 zvýšil roční plat na 1 400 zlatých plus deputát, což ani v době poválečné drahoty, kdy např. máz piva stál 14 krejcarů, vykrmená husa 9 zlatých a pár střevíců 11 zlatých, nebylo vůbec málo.) Díky své podivínské povaze si však Meineke nadělal řadu nepřátel. Otevřený konflikt propukl, když veřejně o pokladníkovi železáren Götzovi prohlásil, že je nepoctivý lotr (der Schurke). Bylo to vážné obvinění, protože s penězi podniku směl pochopitelně nakládat pouze člověk bezúhonný. Pokladníka se však zastali jeho nadřízení a Meinekeho požádali, aby vzal svá slova zpět a omluvil se. Ten to odmítl, s tím, že má o pokladníkově nepoctivosti důkazy. Když je nepředložil, byla na něj podána žaloba pro nactiutrhání. Zpočátku stál Meineke pevně na svém a dokonce i starohraběte Salma horlivě přesvědčoval, že má pravdu, nakonec ale na další spor rezignoval a omluvil se. Zda byl Adolf tehdy v právu, nebo se jen mylně domníval, že ho pokladník ošidil, se už dnes asi nedozvíme. Jisté je, že po této trapné události se rozhodl raději sám ze starohraběcích služeb odejít, přestože tím opouštěl solidně zajištěnou existenci.

Mgr. Jiří Kučera