Karolina Meineke – Královský portrét bez zlaceného rámu... – 9. díl

V roce 1818 zavítá do Blanska poprvé významný vědec a metalurg Karel z Reichenbachu (1788 – 1869). Seznamuje se tu s provozem salmovských železáren a průvodcem mu při tom není nikdo jiný než, Karel Teubner. Reichenbach se setkává i s Adolfem Meinekem, jenž se na přímluvu starohraběte nakonec na sklonku života stal kustodem Františkova zemského muzea pro Moravu a Slezsko. Později byl Reichenbach starohrabětem ze Salmu přizván k dlouhodobé spolupráci v železárnách. Jen na okraj v této souvislosti zmiňme dnes neprávem polozapomenutou skutečnost, že právě v Blansku Reichenbach vynalezl, mimo jiné, parafín, i jeho praktické využití jako převratné světové novinky při výrobě kvalitních svíček.

Karel z Reichenbachu v posledních letech života.

S Teubnerem se brzy po příchodu do Blanska stali dobrými přáteli a jejich rodiny obývaly každá jedno křídlo zdejšího zámku. Jindřiška Teubnerová se dokonce stala kmotrou Reichenbachovy dcery Ottony Eugenie. Klidné časy ale nemají mít dlouhého trvání. Roku 1825 Teubner náhle umírá a zanechává po sobě nešťastnou Jindřišku s malými dcerkami. O rok později ztrácí Jindřiška i otce... Reichenbach i starohrabě se mladé vdově snaží její těžký úděl všemožně ulehčit. Z vděčnosti pak předává Jindřiška Teubnerová (Zemřela 21. listopadu 1849 ve Štýrském Hradci.) Reichenbachovi svazek matčiných dopisů, nalezený v manželově pozůstalosti. Obsah dopisů jej velmi zaujme. Léta je pak Reichenbach pietně uchovává v zásuvce psacího stolu a až krátce před svou smrtí se rozhodne, že by neměly upadnout v zapomnění.

Obrací se na potomky Karolinina bratra Arnošta s prosbou o pomoc při vydání této úžasné korespondence. A tak se zásluhou Georga z Linsingenu (Karolinina prasynovce) po mnoha peripetiích nakonec v roce 1880 v Německu a záhy poté i v Británii objevuje knížka ´Karolina z Linsingenu, choť anglického prince´. V knize jsou sice oproti originálům na popud rodiny Linsingenů schválně pozměněny nebo zamlženy některé důležité údaje, ale i tak její vydání vzbudí velký ohlas. Poprvé se totiž díky ní širší veřejnost seznámí s dosud neznámou stránkou života ženy, která se mohla stát chotí anglického krále...

Ano, krále, neboť princi Williamovi bylo skutečně souzeno, aby po svém bratru Jiřím IV. nastoupil roku 1830 na trůn. Svou bohatou kariéru v námořnictvu už před tím završil jako velkoadmirál a první lord admirality, přičemž se zasloužil o lidštější podmínky služby i o modernizaci flotily. Zrušil například bičování mužstva pověstnou „devítiocasou kočkou“ za jiné delikty než vzpouru a podporoval myšlenku stavby prvních válečných parolodí. Pro námořnickou minulost neřekli králi Vilémovi IV., jeho poddaní většinou jinak než „Sailor king“ – „Král námořník“. Král Vilém měl i jinou, méně lichotivou přezdívku: Silly Billy“ – volně přeloženo „Hloupej Vilda“ nebo „Tajtrdlík“. Ne zcela právem.

William sice, podobně jako jeho starší bratr, nebyl zrovna příkladem břitkého intelektuála, na rozdíl od něj se však před problémy země nezavíral do komnat Windsoru. Naopak, zajímal se o život svých poddaných, býval prý často vídán jak se bez doprovodu prochází ulicemi Londýna nebo Brightonu a měl i tolik státnické rozvahy, aby nebránil některým důležitým reformám, které rychle se rozvíjející Velká Británie nutně potřebovala. A tak za jeho krátké vlády došlo v roce 1832 k rozsáhlé reformě volebního systému, která rozšířila volební právo i na měšťany a nájemce venkovských statků a omezila dosavadní vliv vysoké šlechty na domácí politiku. Velký význam mělo rovněž zrušení otroctví v britských dominiích, omezení dětské práce v továrnách, nebo konec politické diskriminace katolíků ve vztahu k anglikánské většině obyvatelstva. William se stal také posledním králem, který si ještě troufl jmenovat britským premiérem politika, jenž nedisponoval většinou v Dolní sněmovně Parlamentu. Peelova krátká vláda na přelomu let 1834–1835 však nebyla akceschopná, a proto se William, ani žádný z jeho nástupců, o něco podobného již nikdy nepokusil.

Mgr. Jiří Kučera