Karolina Meineke – Královský portrét bez zlaceného rámu... – 10. díl

Král Vilém IV. se z úcty ke Karolině a respektu k jejich ne zcela dobrovolně rozloučenému manželství, znovu oženil až v roce 1818, ale ač po sobě zanechal několik nemanželských potomků s herečkou Dory Jordan, toto druhé manželství s královnou Adelaidou (1792–1849) zůstalo bezdětné, protože žádné z jejich dětí bohužel nepřežilo ani první rok.^*) A tak když 20. června 1837 zemřel a byl pochován v kapli svatého Jiří ve Windsoru, připadla koruna dceři jeho mladšího bratra, mladičké Viktorii. Tím zároveň jednou provždy zanikla personální unie Británie a Hannoverska, protože „Viki“ nemohla jako žena podle prastarého Sálského zákona usednout na hannoverský trůn. Stalo se tak navzdory tomu, že jeden Williamův legitimní přímý dědic byl stále ještě naživu...

Karolina a princ William v  parku v Pyrmontu. Romantický dřevoryt podle obrazu Arthura von Ramberg z poloviny 19. stol. Arthurův prastrýc, Johann Heinrich von Ramberg, žil jako malíř v 18. století v Hannoveru a oba milence osobně znal. Tento obraz vzbudil v době svého vzniku pobouření v rodině Linsingenů.

V Hannoveru žil tehdy jistý Hans Georg Meyer, důstojník gardových husarů. Nosil sice jméno svých židovských pěstounů, ale několik zasvěcených dobře vědělo, kdo byli jeho praví rodiče. Meyerova životní dráha tomu ostatně odpovídala. Jako chlapec byl vychován v bohaté židovské rodině Rubena Meyera a jeho manželky Johanny Berthy, rozené Gumprechtové, tehdy ovšem ještě pod jménem Josef Meyer. Jako „oficiální“ datum jeho narození bývá uváděn 25. květen 1792, na rozdíl od dalších sedmi Meyerových dětí však bylo v synagogálním záznamu (židovská obdoba matrik) tehdy u jeho jména vynecháno v rubrice o původu slovo „manželský“.

V roce 1808 byl mladý Josef Meyer imatrikulován na univerzitě v Göttingenu, kde studoval obor jezdectví. Jako vynikající jezdec a znalec koní pak spojil své osudy s vojenskou uniformou. V době právě vrcholících napoleonských válek se stal jedním z pobočníků vévody Sasko – Koburského, který tehdy v pruských službách velel obléhání Francouzi obsazené Mohuče. Podle jeho služebních záznamů se Meyer díky účasti na tažení v roce 1814 stal, mimo jiné, držitelem ruské medaile „Za dobytí Paříže“. Během své dlouholeté a úspěšné vojenské kariéry byl ale vyznamenán také pruským Řádem červené orlice, rakouským Řádem železné koruny nebo ruským Řádem sv. Vladimíra. Meyer byl vůbec miláčkem hannoverského královského dvora, kde ho svou přízní zahrnovali jak král Ernest August I. (Který byl, jako další ze synů Jiřího III., ostatně Meyerovým strýcem!), tak později jeho syn Jiří V. Hannoverský.

U nás až dosud neznámý prokazatelný portrét Karoliny, který v roce 1791 namaloval na princův příkaz anglický dvorní portrétista, Florenťan Francesco Bartolozzi. Autor seriálu jej objevil při pátrání v jednom vídeňském antikvariátu.

Na Vánoce 1815 poté, co zjistil úplnou pravdu o svém původu, se Meyer nechal pokřtít a přijal jméno Hans Georg. Jednoznačné odpovědi na otázku, proč zvolil právě tato dvě jména se dnes zřejmě již nedopátráme, přesto si nelze nepovšimnout, že se shodují se jmény jeho skutečných dědečků, barona Linsingena a krále Jiřího. A jakoby právě tímto okamžikem začala životní dráha Hanse Georga Meyera výrazně stoupat. Dvakrát se stihl bohatě oženit, stal se hannoverským dvorním maršálkem a správcem proslulých koníren a dosáhl dokonce hodnosti generálporučíka jezdectva. Meyer byl celý život natolik oddaný hannoverskému i londýnskému královskému domu, že se on, ani jeho potomci, nikdy nepokusili uplatnit svoje nároky na trůn. Nejspíš si v hloubi duše dobře uvědomoval, že by tím mnohem víc ztratil, než získal.

Toto jeho loajální a „diskrétní“ chování ocenila i královna Viktorie, která s ním léta udržovala přátelské osobní vztahy. Jak odlišný příběh oproti jeho vlastní matce! Kapitoly podivuhodného a v zásadě velmi úspěšného života generála Meyera se uzavřely v Hannoveru 19. listopadu 1863. (Zdá se to možná jako neuvěřitelná náhoda, ale tento podzimní měsíc, v němž se Karolina Meineke kdysi sama narodila, byl nakonec osudný pro všechny tři její děti.) Meyerovi potomci však z německých dějin nezmizeli. Jeho tři synové dosáhli v císařském Německu šlechtických titulů i generálských hodností. Nejmladší z nich, Friedrich, narozený v roce 1854, nešťastně padl v první bitvě o Ypry v říjnu 1914...

Stopa po originálech Karolininých dopisů, které se po Reichenbachově smrti dostaly do držení rodiny Linsingenů, se nám definitivně ztrácí koncem 1. světové války v Německu. Přesto je její milostná korespondence, naštěstí zachovaná díky svému včasnému knižnímu vydání, dodnes považována za důležitou součást historie (nejen) německé literatury. Když v březnu 2004 vyšla v SRN na CD zajímavá dramatizace milostných dopisů známých osobností pod názvem „Mein Herz ist voller Weh und Sehnen“ („Mé srdce je plné žalu a touhy“), objevil se zde mezi dopisy jež psali svým láskám např. Rainer Maria Rilke, Franz List, George Sandová, Oscar Wilde nebo Franz Kafka také Karolinin dopis Williamovi...

Karolininy dopisy se vůbec v dočkaly několika německých vydání. V roce 1947 to bylo kupříkladu v knize Das Herz muss Schweigen od Emila Pirchana a v roce 2012 nově s komentářem pana Wolfganga Sorgeho. V našem Moravském zemském archivu v Brně se alespoň zachovaly listy, jež Karolina svým drobným a úhledným písmem napsala starohraběti ze Salmu. Jsou zde i dopisy psané témuž adresátovi Adolfem Meineke a také jejich dcerou Jindřiškou. Některé z těchto dopisů nesou dodnes fragmenty pečeťi s erbem rodu Linsingenů.

V Blansku samotném vzpomínka na Karolinu také nikdy zcela nezmizela. Patrně pod dojmem německého vydání Karolininých dopisů byla kolem roku 1882 na ohradní zdi bývalého hřbitova u sv. Martina na její památku umístěna symbolická mramorová náhrobní deska, kterou v 70. letech 20. století, vzhledem k jejímu značnému narušení musela nahradit alespoň kopie. Při rozsáhlé opravě opěrné zdi u kostela bylo v roce 2006, po dohodě s Národním památkovým ústavem v Brně, rozhodnuto tuto v pořadí druhou, opět silně poškozenou, desku ze současného, z estetického i technického hlediska již nevyhovujícího uložení, vyjmout, zrekonstruovat a zasadit do nově zbudovaného důstojného památníku. Kolem památníku vzniklo na Karolininu počest také rozáruim tvořící při pohledu shora její monogram v německé transkripci: CM. V rozáriu nalezneme odrůdy růží, z nichž některé mimoděk jakoby odkazují na karolinin životní příběh: Caroline Bank, Silver Queen, Evening Star, White Meidiland...

Alespoň malý fragment z oné původní desky z 19. století, který šťastnou náhodou před lety zachránil spisovatel Vladimír Polák, se nyní nachází ve sbírkách Muzea Blansko na zámku, který byl němým svědkem vzniku řady Karolininých dopisů a veršů, i její smrti. Zde také dodnes můžeme v jednom ze salonů pohlédnout do tváře mladičké Karoliny z Linsingenu. Ten portrét nám, spolu s památníkem u kostela, připomíná osudy nevšední ženy. Ženy, jíž Dr. Jindřich Wankel věnoval ve svých Obrazech z Moravského Švýcarska a jeho minulosti celou jednu kapitolu, doprovázenou výstižnými verši z Wielandova Oberona. Český překlad těchto veršů začínajících v originále slovy: Mitleidig reicht er ihr die abgezehrte Hand..., může znít následovně:

Svou ruku vyzáblou soucitně jí podá
přítel, co nakonec každou bolest zlomí,
tu zem, kam půjdou, omývá Styxu voda,
pláč, ani zármutek, nesmí vstoupit do ní
Na řetěz duši jí zde nikdo nepřiková
a staré rány zmizí, jak zlý sen zrána
Tam platí už jen to, co každý v srdci chová,
tam může milovat a být zas milována...

Mgr. Jiří Kučera

*) V Británii dodnes mnozí lidé prokazatelně odvozují svůj původ od někoho z FitzClarenců, tedy dětí narozených z Williamova vztahu s Dory Jordan. Patří k nim např. i současný premiér David Cameron, či před časem zemřelý herec Oliver Reed (Známý např. z filmů Tři mušketýři nebo Gladiátor).