O statečném templáři

Na Starém Blansku, při pravém břehu řeky Svitavy, stál v době té již sto let starý kostel svatého Martina, který postaviti dal slavný olomoucký biskup Jindřich Zdík, syn kronikáře Kosmy a jeho ženy Božetěchy. Poblíže kostela vypínala se Zdíkova tvrz s okrouhlou kamennou věží, obývaná od biskupových časů bratry premonstráty, jejichž řád Zdík do českých zemí v polovině 12. století povolal a jemuž péči o blanenský kostel svěřil.

Farář premonstrát, řeholním jménem Remigius, pověřený službou u svatého Martina za časů tatarského vpádu, měl pro výkon svého duchovního poslání k dispozici koně, jehož lid pojmenoval Svatomartinským běloušem. Jezdil na něm po Blansku a okolí, poskytoval útěchu umírajícím a uděloval jim poslední svátost.

Když Tataři do osady vpadli, uprchli před nimi blanenští občané do hlubokých lesů nad strání Mošny, táhnoucích se na jih k Brnu a k obci Černá Hora na sever. Zde ukryli se, ponechavše veškerý svůj majetek, svá obydlí, pole, dobytek i zásoby agresorům.

Do vylidněného Blanska přijel krátce poté rytíř řádu templářů navštívit faráře premonstráta, svého rodného bratra. Příjezd rytířův nezůstal utajen. Tlupa Asiatů jej při průjezdu obcí obklíčila v úmyslu okrást ho a zabít. Nastal boj. Rytíř se statečně bránil přesile, snaže se dosáhnouti záchrany v bratrově opevněné tvrzi. S úspěchem odrážel útoky nepřátel a cíl jeho spásy byl už na dohled.

„Můj drahý bratře!“ zvolal v úžasu premonstrát, který probuzen vřavou vyhlédl z okna tvrze a spatřil nečekanou návštěvu.

„Blahoslavená Matko Boží, pomoz mu uniknouti!“ padl na kolena, spínaje ruce k nebi.

Zatímco se farář modlil, druhové jeho spustili rychle lano z okna do příkopu. Templář se ho zachytil a skřípající kolo kladky zapělo posměšnou píseň jeho pronásledovatelům. Sprška oštěpů, odražených od pevného zdiva, dopadla do trávy, aniž by některý zasáhl cíl. Tataři s nepořízenou odtáhli, odvádějíce si templářova koně, a rytíř šťastně spočinul v bratrově objetí. Svlékl pak svůj bílý plášť, potřísněný pohanskou krví, přijal koupel a oděl se v čisté roucho.

Ze skrovných zásob připravena byla slavnostní večeře a templář předal bratru svému dary přivezené ze Svaté země: zlatý kříž s rubíny, perlami a smaragdy, nesoucí ostatky svatého apoštola Petra, trn z Kristovy koruny v alabastrové dóze se zlatým kováním a křišťálovou schránku s vonnou myrhou. Dlouho do noci pak oba bratři seděli u krbu, popíjejíce víno a radujíce se ze šťastného shledání.

„Zásoby nám docházejí,“ svěřil se farář. „Jen několik málo dní a osádka začne strádat hlady. Jestli Tataři neodtáhnou, je s námi konec. A oni to jen tak nevzdají, dobře vědí, že tvrz skrývá cenné poklady biskupské. Tuší zde tučnou kořist.“

„Půjčíš-li mi koně, pokusím se projet a přivést posily,“ navrhl templář.

„To tedy v žádném případě! Hlídají všechny příjezdové cesty. Přes hřeben na západ s koněm neprojdeš a údolím na jih se táhnou bažiny. Tam na tě číhá jistá smrt. A potom, měj přece rozum, Damiáne, já nejsem oprávněn půjčit ti posvátného oře, který mi byl biskupem svěřen k účelům výlučně duchovním. Není na tak dlouhou cestu ani řádně okován. To, co žádáš, je prostě nemožné!“

„Tak dobrá,“ uklidnil ho templář, „najdeme jiné řešení. Co tajná Zdíkova chodba?“

„Před léty se propadla a zčásti je zaplavená. Pokoušeli jsme se zával prokopat, ale byla by to práce na mnoho týdnů a není jisté, zda na jejím konci nečíhá nepřítel. Vchod do ní Tataři už možná objevili.“

„Půjdeme se na to vyspat, Remigie, snad bude zítřejší ráno moudřejší dnešního večera,“ ukončil rozhovor templář.

Uplynulo několik dní a situace se jevila bezvýchodnou. Denní příděly jídla byly menší a menší.

„Dovol mi, bratře, vydat se na cestu pěšky. Vyrazím zítra před úsvitem k Brnu.“

Když Jitřenka ještě spala a měsíční svit slabě pronikal hustými mraky, vyvedl premonstrát ze stáje bělouše.

„Dobrá tedy, Bůh vás oba doprovázej,“ řekl pak odevzdaně, políbil bratra a odebral se do kaple.

Damián sedl na koně a tiše vyjel z pevnosti. Kráčeli pomalu, držíce se ve stínu měsíčních paprsků, postupovali kupředu úzkými pěšinami mezi hustým keřovitým porostem. Svatomartinský bělouš sám vedl jezdce známou cestičkou, kterou už tolikrát nesl svého pána se svátostí oltářní, tu klusaje v záři letního slunce, tu klopýtaje mrazivou zimní závějí. Dojdou-li k jižnímu cípu osady, čeká je bezpečí hlubokých hvozdů.

Vteřiny zvolna běžely, houští kolem cesty řídlo a na dohled byly již první stromy. Jakýsi noční pták protnul svým skřekem oblohu a jezdec zastavil. Několik vteřin vyčkával, pak, ubezpečiv se, že cesta je volná, pobodl koně do klusu. Vtom drnčivý zvuk šípu proletěl kol jeho hlavy a tichem noci zazněl válečný ryk probuzených stráží.

Templář otočil bělouše a tryskem vyrazili nazpět. První paprsek slunce jim ukázal cestu, šípům nepřátel však ozářil cíl. S dusotem blížil se houf pohanů k jezdci a smrtonosná sprška svištěla kolem. Na louce před tvrzí jezdec zastavil, tasil meč a pustil se v nerovný boj.

Premonstrát, upozorněn stráží, vyběhl z kaple na cimbuří. Válečný povyk se mezitím přiblížil až k věži a farář hlasitě volal k nebi o pomoc, neb zkáza bratra jeho zdála se býti zpečetěna. Tři chrabří mužové z hradní osádky přispěchali bojujícímu na pomoc, spustivše se po lanech ze západní strany pevnosti a vpadnuvše Tatarům do zad. Leč přesila divokých nomádů nedávala křesťanům naději, takže jeden po druhém padli pod zakřivenými tatarskými meči.

Těsně u věže pohané templáře obklíčili odhodláni skolit jej posledním úderem, když tu náhle vyřítil se z blízkého křoví houf blanenských mužů, vyzbrojených cepy, kosami, klacky a palcáty. Zasvištěly praky a několik Tatarů svezlo se ze sedel do trávy.

Těžiště boje se přesunulo od úpatí věže zpět na louku, houf bojujících se tenčil a Remigius již doufal, že otevře bránu bratru svému co vítězi, když tu náhle pohanský meč probodl hruď Svatomartinského bělouše, kůň pad a s ním též jeho mnohými ranami a ztrátou krve oslabený jezdec.

Farář v zoufalství obrátil oči k nebi a jal se ze všech sil volati:

Nedej zahynouti, Hospodine,
nedej zahynouti věrným svým!
Svatý Martine, rytíři Páně,
plášť jenž rozdělil jsi s ubohým,
sešli pomoc našim drahým bratřím,
nedej zahynouti prosícím!
Nech, ať plášť tvůj na nás níž se skloní,
braň nás nebeskými krunýři,
přijď, ó, na pomoc nám na komoni
s Božími na pomoc rytíři!

V tu chvíli nebe potemnělo, hrom zaburácel a blesky ozářily oblohu. Vzápětí snesli se z nebe bílí rytíři štíhlých průsvitných postav a zsinalých tváří s rudými kříži na pláštích a štítech. Vedl je voják v římském brnění z ryzího stříbra, zdobeném zlatem a diamanty, a jeho rudý plášť pompézně vlál ve větru. S tasenými meči řítili se na koních proti tatarskému houfu, krev tekla proudem a vpíjela se do trávy na louce u Zdíkovy tvrze, pokryté vrstvou pohanských těl.

Pak ticho rozhostilo se vůkol a zástup zachráněných hleděl vzhůru do nebeského blankytu, v němž mizely jeden po druhém bílé přízraky. Ozval se jásot a ze stráně Mošny běžel houf dětí a žen vstříc rozevřeným mužským náručím.

Na loži z dubových klád v tichu komnaty leželo v bílých poduškách tělo umírajícího. Krev z jeho ran prosakovala obvazy, zastřený pohled modrých očí mířil ke stropnímu trámoví a vlnité plavé vlasy pokrývaly polštář, jen o málo bělejší obličeje.

Remigius klečel u Damiánova lože, tiše odříkávaje modlitbu. Noční tmou probleskovala oranžová zář ohňů, tvoříc na okenním rámu mihotavé obrazce. Vzdálené hlasy, divoká hudba, dusot tančících a bujaré veselí lidu v podhradí, to vše doléhalo do ticha ložnice, jsouc přerýváno vzlyky plačícího kněze.

Nad ránem Damiánovo srdce dotlouklo, sluhové oděli tělo jeho v rubáš a rakev vystavili v kapli. Lid, zvěděv tu smutnou novinu, shromáždil se u bran tvrze. V hloučcích pak se truchlící po celý den trousili do kaple, vzdávajíce hold mrtvému hrdinovi, zasypávajíce tělo jeho vonnými plátky růží a věnčíce je polním kvítím. Na čestném místě vprostřed pevnosti dal farář kopati hrob a kameník Janek jal se sekat náhrobník. Veliký plochý kvádr růžového pískovce donesen byl z lapidária, by posloužil ku jeho zhotovení.

Třetího dne přípravy pohřbu vrcholily, kněz sbíral síly k obřadu, kleče na studené dlažbě kaple, svíce u hlavy zesnulého pomalu dohořívaly a dav zvědavců se tísnil před branou. Vtom posvátné ticho protnul zvuk polnice a na cestě vedoucí od biskupského hradu Blanseka spatřiti bylo skupinu jezdců.

„Toť družina biskupa Bruna!“ zvolal purkrabí Matěj, spatřiv znak na jejich korouhvi.

Když vyslanci dorazili na nádvoří tvrze, předák jejich Ješek pronesl biskupův vzkaz:

„K sluchu jeho svatosti, ctihodného Bruna ze Schauenburka, biskupa olomouckého, dolehla zpráva o udatném boji blanenských křesťanů, zejména pak o zásluhách statečného rytíře Damiána. Vaším hrdinstvím zachráněny byly cenné poklady biskupské. Jeho svatost poctí proto návštěvou blanenskou tvrz a ještě dnešního dne v podvečer v kapli její sloužiti bude zádušní mši svatou za spásu duše statečného templáře. Za tímto účelem vydal se i se svou družinou na cestu, takže již v krátkém čase dorazí z hradu Blanseka sem, do Svatomartinské tvrze.

Statečně zhostil se Remigius úkolu svého a tělo jeho bratra Damiána zasypáno bylo vonným kvítím a studenou hlínou. Veliký kvádr s vystouplým křížem ozdobil jeho hrob, ctihodný Bruno, lenní pán Blanska, sloužil v kapli tvrze mši zádušní a na závěr obřadu pronesl tato památná slova:

„Drazí poddaní, povyšuji v tento slavný den obec Blansko na městečko a do znaku mu dávám kamennou věž Svatomartinské tvrze, co symbol vítězství chrabrých křesťanských bojovníků nad bezbožnými Tatary. Nechť znak onen chloubou bude mu na věky!“

Posvátná vůně kadidla vznášela se vůkol, smísena s vůní pečených selat, jichž tucet sem dopraven byl z biskupských chlévů. Též četné sudy piva a vína ze sklepů Blanseka přivezeny byly a prostý lid nešetřil chválou, vzdávaje hold štědrosti biskupské.

Když zub času rozhlodal Zdíkovu tvrz a hrdinství templářovo upadlo v zapomnění, pak na základech biskupova sídla na Starém Blansku vystavěna byla fara, jež dosaváde časů účelu svému znamenitě slouží. Část zdiva použili prý stavitelé též ku stavbě hradu, založeného na levém břehu Svitavy v místech dnešního zámku. Zrádné bažiny, „blany“ kdys nazývané, ustoupily a nadále jen jméno Blansko co památka po nich nám zůstala.

Mgr. Eva Nečasová

Poznámka autorky pověsti:

Je zde zpracováno několik pověstí, jejichž děj se vztahuje k Blansku. Hlavním pramenem je archiválie z fondu Německého domu v Brně, jejíž překlad (autor Ing. Vilém Urban) nalezl v roce 1996 Mgr. Vladimír Jančík, ředitel Městské knihovny, ve spisovně blanenského Městského úřadu. Muzeum Blansko jej otisklo ve Sborníku Muzea Blansko 1996 (s. 29–31) v článku Příspěvek k interpretaci znaku města Blanska. V týdeníku Týden u nás (22. 12. 1998) pak vyšel článek Evy Nečasové O původu blanenského městského znaku pověst vypráví... V něm je tato verze pověsti jazykově upravena a doplněna komentářem.

Poněkud odlišnou verzi uvádějí Berthold Kladivo a Stanislav Opatřil v publikaci Ve vichru staletí (Blansko 1940), citujíce epickou báseň Václava Antonína Crhy Rytíři boží na Blansku s podtitulem Pověst moravská a Leoš Vašek ve své sbírce pověstí z Blanenska s názvem Zrazený vodník (Ráječko1993).

V mnoha starších historických dílech o českých dějinách (Pokračovatelé Kosmovi, Dalimilova kronika apod.) se uvádí, že Tataři po vítězné bitvě nad slezským knížetem Jindřichem II. u Legice vpadli v roce 1241 na Moravu, kterou vyplenili. Některé publikace o dějinách Blanska uvádějí, že tatarský útok byl veden i vůči Blansku, které Tataři údajně vypálili a poničili též kostel sv. Martina. V současnosti převládá mezi historiky názor, že k tatarskému vpádu na Moravu v roce 1241 nedošlo, ale že o několik let později, v roce 1253, Moravu vyplenilo vojsko uherského krále Bély IV., v němž sloužil oddíl turkického kmene Kumánů neboli Polovců, kteří se Tatarům zjevem i oděvem podobali, což přineslo po staletí tradovaný omyl v české historiografii. (Podrobněji viz článek Jindřicha Čeladína Tatarský mýtus in Zpravodaj města Blanska č. 16, 27. 9. 2006, s. 9).

Má-li se děj tohoto příběhu odehrávat v polovině 13. století, je pravda, že na Starém Blansku stál v té době již sto let starý kostel sv. Martina, který dal postavit olomoucký biskup Jindřich Zdík, dle některých historiků syn kronikáře Kosmy. Existence tvrze poblíž tohoto kostela uvádějí někteří historikové, svědčí o ní i pomístní název nedaleké polní trati "Zámeček". To, že farář, působící u sv. Martina v polovině 13. století, byl premonstrát, není historicky doloženo, ale možné to je, neboť Zdík skutečně tento řád, založený v roce 1120 do českých zemí přivedl. Příjezd templáře je fikce, v Crhově verzi se hovoří pouze o faráři-premonstrátovi, verze Německého domu uvádí dva bratry: faráře bez příslušnosti k řeholnímu řádu a jeho bratra templáře. Jména obou hrdinů jsou vymyšlena, stejně tak jako podrobnosti průběhu boje, dary ze Svaté země atd. O tajné chodbě vedoucí od kostela sv. Martina hovoří lidová tradice.

Zázračné zjevení templářského vojska v čele se sv. Martinem uvádí jen Crhova verze. Crha je též autorem veršované modlitby (úryvek z jeho mnohem delší epické básně). Jeví se zde podobnost se zázračným zjevením Panny Marie, která úderem blesků rozprášila tatarské vojsko na Svatém Hostýně, případně s dalšími podobnými lidovými vyprávěními o zázračném zachránění křesťanů při bojích s Tatary.

Olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka (Šaumburku) byl v polovině 13. století skutečně lenním pánem Blanska a opravdu vybudoval či dobudoval na skále nad Pustým žlebem v Moravském krasu hrad Blansko (lidově nazývaný Blansek), často na něm pobýval a vydal zde několik listin. Tvrzení, že povýšil Blansko na městečko, ovšem není doloženo.

Verze Německého domu uvádí, že „...ještě před nemnoha desetiletími bylo prý jednotlivé úlomky kamene (z Damiánova náhrobku) ve zdivu zámku Blansko (který byl postaven na základech hradu či tvrze na levém břehu Svitavy) možno spatřiti...“ Stavbu fary na místě tzv. Zdíkovy tvrze lze logicky předpokládat.

Etymologický výklad jména Blansko skutečně předpokládá odvození tohoto jména od termínu „blana“, tj. ve staré češtině bažina.