Blanenský objev, který ozářil svět

Po dlouhá staletí lidé svítili především loučemi a ti šťastnější čadivými, prskajícími a často i zapáchajícími svíčkami lojovými. Drahé voskovice si mohli dovolit jen ti nejbohatší. Proto od konce 18. století mnozí chemikové hledali cestu k nalezení receptury na hmotu vhodnou pro hromadnou výrobu kvalitních a přitom laciných svíček. Nebyla však jednoduchá a jako u jiných vědeckých objevů také ona připomínala malé dobrodružství.

Převratné novinky v tomto oboru přinášeli zejména na počátku 19. století francouzští chemikové. J. L. Cambacér si například v roce 1825 si nechal patentovat postup na výrobu stearinových svíček (první stearin byl laboratorně vyroben již roku 1816), a také svíček margarinových. Margarinové svíčky byly bílé, lesklé a pevné. Sice dobře hořely, málo čadily a přibližovaly se svými parametry voskovicím, ale stále byly, tak jako voskovice, hodně drahé.

Stearin byl oprávněně pokládán za ideální materiál pro výrobu moderních svíček, ale zdokonalování výrobních postupů bylo poměrně zdlouhavé. Teprve kolem roku 1834 se podařilo zlepšit zpracování stearinu natolik, že bylo možné uvést jej do tovární výroby. Vynálezci tohoto postupu byli opět Francouzi – bratři A. a G. de Milly. Stearinové svíčky byly zpočátku vyráběny z hovězího a skopového loje, později byly jako základní surovina používány i vedlejší produkty z výroby margarinu a pevné odpadové tuky. Dlouho však při výrobě převažovala ruční práce. Strojní výrobu vylučovala krystalizace a lámavost základního materiálu. Čekalo se na vhodnou přísadu.

A právě tady vstupuje na scénu stuttgartský rodák Karel z Reichenbachu (1788 – 1869). Tento významný chemik metalurg a průmyslník působil od roku 1821 v Blansku ve službách starohraběte ze Salmu jako ředitel jeho průmyslových podniků. Vedle svých skvělých organizačních a podnikatelských schopností se tu prosadil i jako vědec. V roce 1833 ve své blanenské laboratoři izoloval z dehtu z bukového dřeva zvláštní směs vyšších nasycených alifatických uhlovodíků (alkanů). Nazval ji prostě: parafín. I díky tomuto svému objevu získal Reichenbach brzy značné jmění a roku 1839 byl dokonce za zásluhy o rozvoj průmyslu povýšen do šlechtického stavu. První parafínové svíčky byly vyrobeny už v roce 1837 ve Francii. Parafín sám o sobě je poměrně měkký, a proto se stal pouze základem nejrůznější kompozičních směsí, do kterých byly přidávány další příměsi, zejména už zmíněný stearin. Podíl stearinu v parafínové svíčkové hmotě se nejčastěji pohyboval mezi 10 a 30 %.

Nástup hromadně vyráběných a cenově dostupných parafínových svíček je spojen až se začátkem druhé poloviny 19. století, kdy začal být parafín získáván z ropných frakcí. V českých zemích vyráběla parafínové svíčky jako první zřejmě ostravská továrna Antona Himmelbauera od roku 1866. To již ale byla doba, kdy svíčkám zdatně konkurovaly mnohem praktičtější petrolejky. Paradoxně je tak vrchol výroby svíček současně počátkem doby jejich ústupu z pozice jednoho z nejvýznamnějších světelných zdrojů až do postupného útlumu výroby. Reichenbachův blanenský objev však dnes nalézá své využití i v dalších oborech. V kosmetice, lázeňství nebo při průmyslové výrobě nejrůznějších speciálních vosků. Od lyžařských přes automobilové, až po ty na obuv...

Na takřka renesanční osobnost Karla z Reichenbachu se postupem času neprávem zapomnělo. Ale klidné a jasné světlo milionů svíček, které lidé každý den na světě zapálí, ať už při slavnostní příležitosti nebo jen tak pro chvíle pohody, je pro tohoto objevitele, který zanechal svou výraznou stopu i v dějinách Blanska, svým způsobem tím nejhezčím památníkem jaký si lze představit.

Jiří Kučera