Symbol i umělecké dílo – Historie spolkového praporu Rastislava 1. část

Některé jej připomínají jen několika slovy, jiné se jím zabývají zevrubněji. Tento článek si rozhodně neklade za cíl přinést ohledně této vzácné památky nějaké převratné poznatky, spíše se pokusí shrnout základní fakta. Fakta, jež však dokládají nesmírnou obětavost, nadšení, skromnost a píli našich předků.

Vlastenecká symbolika a honosné prapory zvláště, neodmyslitelně patřily do spolkového života 2. poloviny 19. století. Nově vzniklému spolku Rastislav přislíbil vlastní prapor jeho první místostarosta a ředitel blanenských železáren Ignác Vondráček (1819 – 1887) někdy v listopadu 1863. Zároveň na tento účel věnoval opravdu velkorysou sumu 1300 zlatých. (Pro srovnání: cena jedné krávy tehdy činila 60 – 100 zlatých!) Protože mezi členy spolku panovala shoda, že by se autorem návrhu praporu měl stát celonárodně uznávaný umělec, padl návrh požádat o něj Josefa Mánesa (1820 – 1871), v té době již známého pražského malíře a od studentských dob také přítele doktora Jindřicha Wankla (1821 – 1897).

Mánes, který už byl mimo jiné autorem návrhu sokolského kroje a řady sokolských praporů, s vytvořením praporu s potěšením souhlasil. Svou roli přitom jistě sehrála i skutečnost, že malíř Blansko na pozvání Wanklových v minulosti několikrát před tím navštívil a k Moravě měl vůbec velmi blízký vztah. Připravil proto celkem šest možných variant spolkového praporu, z nichž po diskusi s Wanklovou ženou Eliškou (1832 -1903), nadšenou spoluorganizátorkou činnosti spolku, nakonec vybral jednu vítěznou. Veškerou korespondenci ohledně tvorby praporu s Mánesem tehdy vedla právě Eliška Wanklová. Osm Mánesem německy psaných dopisů, podrobně dokumentujících postup prací, je dnes uloženo v Památníku národního písemnictví. Eliščina dcera Vlasta na toto období příprav praporu později vzpomíná takto: „Každý list Mánesův byl hlasitě předčítán v rodině a byl slavnostní událostí pro nás děti.“

Jak vůbec došlo k oné malé ironii dějin, že korespondence slavného českého malíře ohledně symbolu moravského vlasteneckého spolku musela být vedena německy? Vysvětlení je prosté: Mánes v mládí řadu let studoval v Mnichově, zcela odtržen od českého jazykového prostředí a právě proto se již v úvodu prvního z dopisů horlivé vlastence Elišce Wanklové, která ale sama měla v dětství německou vychovatelku a němčina jí proto, ostatně jako všem vzdělaným lidem tehdejší doby, nedělala nejmenší problémy, stručně omlouvá těmito neumělými českými slovy: „Neměl jsem přilešitosti již dráhny čas, abych v mé mateřštině tolik sběhlosti pérem lépe dosáhl, abych nebyl posud chybám pravopisnym neb do konce pravému nedorozumění vysazen.“

Rádi však odpustíme Josefu Mánesovi tento drobný nedostatek, protože stejně jako u jiných svých děl, i v případě praporu blanenského Rastislava odvedl jednoznačně vynikající práci. Mánes navrhl prapor jako ručně vyšívaný o rozměrech 197x193 cm. Toto podstatně dražší výrobní řešení zvolil kvůli dosavadním špatným zkušenostem s prapory malovanými. Na líci z bílého hedvábného rypsu je stonkovým stehem zlatě vyšité jméno spolku Rastislav, podél nápisu se pak nachází nahoře i dole dva stříbrem bohatě vyšívané ornamentální pruhy. Rubovou stranu praporu tvoří červenostříbrně šachovaná moravská orlice na podkladu z modrého hedvábí. Korunka vyšitá zlatým boulionem je zdobená korálky. Bílá, modrými pruhy ozdobená žerď praporu je zakončena tulejkou s drahokamy a českými granáty a především hrot nahrazující stříbrnou plastikou s motivem orlice s rozepjatými křídly, která spočívá na tzv. varytu, bájném staroslovanském předchůdci harfy. Také tuto umělecky hodnotnou plastiku, na jejíž výrobu věnovala stříbro osobně choť prvního starosty spolku Alžběta ze Salm – Lichtensteinu, navrhoval Mánes, její model vytvořil sochař Arnošt Popp a realizaci provedl významný pražský zlatník a c. a k. dvorní dodavatel Hieronymus Grohmann. Prapor ještě doplňovala stuha cihlově červené barvy s názvem spolku a připraveno bylo i dvanáct stříbrných hřebů, určených pro akt jeho slavnostního vysvěcení.

O tom, že Mánesovi na spokojenosti blanenských opravdu záleželo svědčí i fakt, že na tento jediný svůj prapor vytvořený pro některý z moravských spolků, osobně vybíral látky, zlaté a stříbrné dracounové nitě a ovšem také schopnou vyšívačku, na jejíž vpravdě mravenčí práci (pracovala s pomocnicemi často i 12 hodin denně) průběžně dohlížel. Je proto téměř neuvěřitelné, že si za veškerou svou námahu ponechal z výše zmíněné částky stanovených výrobních nákladů praporu jen nějakých sto zlatých. Víc než polovinu ze zbývajících 1200 zlatek pokryla mzda vyšívačky a jejích pomocnic a zbytek veškerý ostatní materiál a řemeslné práce.

Prapor byl dokončen v první polovině května 1864. Zda jej Mánes ihned poté přivezl do Blanska vlakem, jak údajně zamýšlel, nebo zda si členové Rastislava pro svůj nový symbol přijeli do Prahy osobně, není jednoznačně doloženo. Jisté však je, že pražských „Slavností pěveckých“, pořádaných známým pěveckým spolkem Hlahol (Prapor Hlaholu je opět dílem J. Mánesa.), se dne 16. května 1864 zúčasnil vedle dalších 112 spolků také Rastislav. Na památeční fotografii z těchto slavností již patnáct přítomných členů blanenského spolku hrdě pózuje s novým praporem a také Národní listy, které o akci zevrubně referovaly, mezi účastníky výslovně zmiňují „Blánský spolek s praporem“...

O tom, jak posléze došlo k oficiálnímu představení praporu v Blansku, o velké slavnosti provázející jeho vysvěcení ve Sloupě, a o jeho dalších osudech se více dozvíte ve druhé, závěrečné části článku.

Mgr. Jiří Kučera