Blanenský uličník – Seifertova

Poetismus je  literární směr, který vznikl v Československu a nikdy se nerozšířil za jeho hranice. Typické pro něj jsou básně všedního dne, popisující obyčejné věci. Cílem poetismu bylo úplné oproštění se od  politiky  a optimistický pohled na svět. Charakterizuje ho lyrika a  hravost.

Seifert studoval na několika gymnáziích, celkem absolvoval šest tříd gymnázia, avšak  poté studia zanechal. V roce 1919 debutoval verši v časopise Republika.  Během svého života působil jako redaktor celé řady novin a časopisů. Ve 20. letech byl považován za jednoho z hlavních představitelů československé umělecké avantgardy. Stal se jedním ze zakladatelů  seskupení českých avantgardních umělců Devětsil (1920).

V roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Československa, ze které byl v roce 1929 vyloučen, neboť podepsal manifest proti gottwaldovskému vedení. Od roku 1930 byl členem sociální demokracie. Několik let předtím, v lednu 1928, se oženil s Marií Ulrichovou, se kterou měl dvě děti.

Po roce 1945 vedl Seifert literární časopis Kytice. V roce 1949 novinářské činnosti zanechal, neboť byl těžce postižen chorobou pohybového aparátu. Stal se z něj tak spisovatel z povolání. Za některé  sbírky mu byla udělena dokonce státní cena za literaturu.

Jeho první sbírka – Město v slzách – vyšla v roce 1921. K dalším jeho sbírkám patří například Na vlnách TSF, Ruce Venušiny, Maminka, Koncert na ostrově, Halleyova kometa, Odlévání zvonů,  Morový sloup či Býti básníkem. V době okupace byly jeho sbírky Světlem oděná, Zhasněte světla, Vějíř Boženy Němcové, Kamenný most laděny pronárodně a směřovaly k české historii a domovu. Sbírka Přilba hlíny z poválečné doby byla zase koncipována jako dík osvoboditelům.

V roce 1968–1970 byl předsedou Svazu českých spisovatelů, který byl v roce 1970 rozpuštěn, neboť vyjádřil nesouhlas s okupací země vojsky Varšavské smlouvy. V prosinci 1976 podepsal jako jeden z prvních Chartu 77. Kvůli svému vystupování během normalizace byl nucen odejít do ústraní a byl vydáván převážně v exilu.  Původní tvorbu směl vydávat až na konci 70. let, kdy byl nucen přislíbit, že se jeho jméno již  neobjeví pod žádnými peticemi, což však nesplnil.

V roce 1984, na sklonku života,  mu byla za jeho poezii udělena Nobelova cena za literaturu, kterou místo něj převzala jeho dcera.

Jaroslav Seifert zemřel 10. ledna 1986 v pražské nemocnici na Strahově na selhání srdce. Církevní rozloučení s významným básníkem se konalo v břevnovském kostele svaté Markéty a bylo pod dohledem státní bezpečnosti, neboť pohřeb hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci. Místo básníkova posledního odpočinku jsou Kralupy nad Vltavou, odkud pocházeli prarodiče z matčiny strany.

Pavlína Lesová
Muzeum Blansko