Blanenský uličník – Leoše Janáčka

Leoš Janáček (1854–1928) byl český skladatel, teoretik a pedagog. Narodil se 3. července 1854 v Hukvaldech. Byl synem venkovského učitele a varhaníka z valašsko-slezského pomezí. Roku 1866 odešel do Brna, kde studoval v klášteře na Starém Brně. Zde se ho ujal Pavel Křížkovský, jeho první učitel hudby.

V roce 1872 absolvoval Janáček učitelský ústav a vyučoval na všeobecně vzdělávacích školách. Povolání učitele dvakrát přerušil, aby se zdokonalil v hudební teorii a skladbě, nejdříve na pražské varhanické škole u F. Blažka a F. Z. Skuherského (1874–1875) a v letech 1879–1880 na konzervatoři v Lipsku a ve Vídni. Věnoval se také sbormistrovské a dirigentské činnosti, v letech 1873–1876 v řemeslnické jednotě Svatopluk, v letech 1898–1900 řídil v Brně Český národní orchestr. Podle pražského vzoru založil a v letech 1881–1919 jako ředitel spravoval v Brně varhanickou školu. V roce 1919 založil Konzervatoř Brno.

V 70. letech napsal jen několik ohlasových sborů. K soustavnější kompoziční tvorbě na profesionální úrovni se Janáček dostává v polovině 80. let. Tehdy vzniká například opera Šárka (1887–1888), toto dílo však nedokončil, jeho dokončením pověřil až v roce 1919 svého žáka O. Chlubnu. Od komponování jej odvádělo i časově náročné vyučování.

Ulice Leoše Janáčka.

Na počátku své skladatelské dráhy byl inspirován moravskou lidovou písní. Studoval a přímo v terénu zapisoval lidové písně, tance a instrumentální hudbu moravských hudců. Společně s jinými moravskými vlastenci se nadšeně zúčastnil národopisného hnutí a připravil účinkování národopisných skupin pro Všeslovanskou národopisnou výstavu v Praze (1895). V této době se kompozičně zabýval především úpravami lidových písní a tanců a stylizovanými orchestrálními ohlasy (Lašské tance 1889–1890).

Novou cestu nastoupil v opeře, podle dramatu z venkovského života autorky Gabriely Preissové Její pastorkyňa (1903). Její pastorkyně si cenil jako svého prvního velkého díla. Toto dílo bylo nejdříve s úspěchem uvedeno v Brně (1904), pak v Praze a nakonec ve Vídni. Posléze byla opera uvedena v Německu a v roce 1924 v New Yorku.

Janáček mnohá díla jen začal a mnohé zničil. Složil klavírní Sonátu, mužské sbory, např. Kantor Halfar, Maryčka Magdónová, orchestrální baladu Šumařovo dítě, Klavírní trio, symfonickou báseň Taras Bulba (1915-1918), klavírní cyklus V mlhách (1912), dílo Po zarostlém chodníčku (1901-1908). Na jaře roku 1914 krátce před vypuknutím první světové války dokončil kantátu Věčné evangelium, v níž snil o říši míru a lásky. Dále složil Vlčí stopu pro ženský sbor, dvě nové opery Osud (1907) a Výlety páně Broučkovy (1917).

Jeho nová díla vznikala ovlivněna hudbou G. Charpentiera, C. Debussyho, R. Strausse, G. Pucciniho. Janáček doznal změny v kompoziční metodě a hudebním myšlení. Ve větší míře než dříve začíná myslet instrumentálně. Stal se z něj skladatel stojící na pozicích hudební moderny. Dokončil písňovou kantátu Zápisník zmizelého, složil další díla mezi nimi nové opery – Káťa Kabanová (1921), Příhody lišky Bystroušky (1923), Věc Macropulos (1925), Z mrtvého domu (1928) a kantátu Glagolská mše (1926). Ta byla napsána ve staroslověnštině. Jedná se o nevšední dílo, svébytné s dokonalým zpracováním.

Janáčkovi se dostalo domácích i zahraničních veřejných poct, z nichž nejvíce si cenil čestného doktorátu Masarykovy univerzity (1925). Byl také zvolen předsedou Klubu moravských spisovatelů.

Brzy se oženil, a to se svojí šestnáctiletou žákyní Zdeňkou Schulzovou. Za rok se jim narodila dcera Olga a později syn Vladimír, oba však zemřeli, syn ve dvou a půl letech v roce 1890, dcera v 21 letech, v roce 1903. Moc si zvláště po smrti dcery manželé nerozuměli, navíc Zdeňka neuměla česky, manželství pak bylo spíše formální. Janáček měl mimo manželství různé avantýry.

Důležitou událostí pro Janáčka bylo přátelství s Kamilou Stösslovou, jež trvalo nepřetržitě od roku 1917 a poznamenalo lyrický charakter některých jeho děl. Jeho cit byl však neopětován, o třicet osm let mladší Kamila byla šťastně vdaná v Písku a měla dva syny.

Po smrti dětí se Janáček s manželkou a služebnou odstěhoval do domku se zahradou, kde strávil léta 1910–1928. Tento domek se stal později památníkem Leoše Janáčka a dnes je součástí Moravského zemského muzea.

Tento významný světový skladatel zemřel náhle 12. srpna 1928 v ostravské nemocnici na zápal plic.

Pavlína Lesová
Muzeum Blansko