Blanenský uličník – Sukova

V mládí se učil hrát na klavír a housle, ve svém rodišti také hrál a zpíval na kůru. V letech 1885–92 studoval pražskou konzervatoř, kde mezi jeho učiteli figuroval i Antonín Dvořák.

Skládat začal Suk již v dětství, jedním takovým raným dílem byla Křečovická mše (1888). V tomto období vznikají hlavně práce klavírní. Již od mládí vykazoval Suk výraznou individualitu v tvorbě. Zásadním dílem raného období je scénická hudba k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena (1898). Hudba k této pohádce byla použita i ve stejnojmenném filmu z roku 1970. K dalšímu Zeyerovu dílu, legendě Pod jabloní, napsal Suk suitu. Podle básně Svatopluka Čecha například složil symfonickou báseň Praga (1904), lyrickou hudební adoraci milovaného města.

V roce 1898 se oženil s Dvořákovou dcerou Otilkou, se kterou se jim v roce 1901 narodil syn Josef.

Smrt Antonína Dvořáka (1904) a milované Otilky (1905) obrátily Suka ke konečným problémům života a smrti. Toto období je pro Suka přelomové. Raná díla jsou poznamenána výraznou lyričností, která se projevovala podmanivou citovostí, zvukovou barevností a melodičností. Po přelomových letech 1904–1905 dochází k příklonu k novým prostředkům. Skladatel se začíná orientovat na velká orchestrální díla, ve kterých se vyrovnává s otázkami osudu a smrti. Suk se tak stává zakladatelem české hudební moderny.

Ulice Sukova.

Uměleckým odrazem tohoto období je mohutná tetralogie orchestrálních děl: symfonie Asrael (1906), nebo-li symfonie o životě a smrti, v níž se Suk smiřuje s prožitými utrpeními, hudební báseň Pohádka léta (1907–1909), symfonická báseň Zrání (1912–1917) a symfonická skladba Epilog pro sbor, sólo a velký orchestr (1920–1933), ve které se Suk snaží vyřešit problémy života a smrti láskou všelidskou. Sukovou klavírní lyrikou je například cyklus O matince (1907), kde vypráví pomocí hudby svému synkovi o mamince.

Suk byl nejen vynikající skladatel, ale také houslista a výborný pianista. Působil na pražské konzervatoři (od roku 1922). V Českém kvartetu, které založil společně se třemi spolužáky z konzervatoře, působil Suk přes čtyřicet let, a to od jeho založení roku 1892 až do roku 1933, kdy se koncertní činnosti vzdal. Působil zde jako druhý houslista a absolvoval s ním po světě na čtyři tisíce koncertů.

Ve dvacátých letech byl již uznávanou osobností a roku 1924 byl zvolen poprvé rektorem pražské konzervatoře. Po přestávce se na toto místo vrátil znovu roku 1933. Celkem byl rektorem zvolen čtyřikrát.

Co se týče jeho osobnosti, byl Suk brán okolím jako citlivý a vřelý člověk. Josef Suk zemřel 29.05.1935 v Benešově v Čechách a je pochován v rodných Křečovicích.

Pavlína Lesová
Muzeum Blansko