Eduard Bartelmus a jeho blanenský vynález pro každého

Smaltování, neboli povrchová úprava kovových předmětů nanesením křemičité taveniny, je prastará umělecká technika známá už od starověku. Již tehdy ji čínští, indičtí a také japonští kovotepci a emailéři používali při výrobě a zdobení šperků. Principem je nanášení jemně drceného nízkotavného skla na kovový podklad, po kterém následuje jeho vypálení při teplotách 700–900 °C. Do Evropy tento technický postup, který spojuje tvrdost skla a pevnost kovu, pronikl přibližně v 7. století našeho letopočtu z Byzantské říše. Co do svých vlastností se smalt nachází někde na pomezí mezi sklem a porcelánem.

Až do konce 18. století však smalt obsahoval i některé jedovaté příměsi a těžké kovy, a proto se vůbec nehodil k povrchové úpravě kuchyňského nádobí. Zásadní změnu v této oblasti přinesl až muž jménem Eduard Bartelmus.

Protestantský rod Bartlemusů pocházel původem ze Švédska, jeho členové se však již v průběhu 18. století usadili ve Slezsku. Eduard Bartelmus se narodil 28. prosince 1805 v Německém (Havlíčkově) Brodě jako druhorozený syn Jana Traugotta Lastona Bartelmuse. Ten byl sice protestantským pastorem, ale protože pocházel z rodu obchodníků s látkami, po čase přijal místo ředitele přádelny a tkalcovny v Letovicích. Eduard měl jednou kráčet v otcových šlépějích právě v jeho druhé, průmyslnické, profesi a stal se tedy chemikem a magistrem farmacie.

Byla dvacátá léta 19. století, na Moravě se rychle rozvíjely hutní a výrobní podniky starohraběte Huga Františka ze Salmu a tak mladý Bartelmus nastoupil do blanenských železáren, kde se začal věnovat chemickým úpravám kovů. Vedle celé řady dalších zlepšení jej tehdy v Blansku potkal i jeden opravdu převratný úspěch – vynalezl právě onen zdraví neškodný smalt na litinové nádobí, což následně odstartovalo jeho bohatou podnikatelskou dráhu.

Smaltované nádoby. Zdroj: www.muzeumsmaltu.cz

Smaltované nádobí bylo snadno omyvatelné, dobře rozvádělo teplo a zanedbatelný nebyl ani jeho příjemný estetický vzhled a široké možnosti výroby různobarevných vzorů. Eduard Bartelmus dostal v roce 1832 privilegium k výrobě smaltovaného nádobí a roku 1833 založil společně s bratry Gottfriedem a Augustem v Brně dílnu, jež se časem změnila na významnou továrnu na smaltované nádobí.

V Brně však Eduard nepůsobil dlouho. Už v roce 1839 zavedený podnik opustil a vybudoval druhou smaltovnu v Novém Jáchymově u Berouna. Tuto lokalitu si ale nezvolil příliš šťastně. Při neúspěšném hledání vhodné náhrady za draze dovážené uhlí se totiž záhy ocitl ve finanční tísni. Podnikavý Bartelmus si však věděl rady i tentokrát a rozhodl se pro další stěhování. Třetí továrnu na smaltované zboží (tvořila ji smaltovna se slévárnou) otevřel roku 1870 v Plzni. Využil přitom průmyslového rozmachu západočeského města a ke znásobení provozního kapitálu navíc přeměnil rodinnou firmu na akciovou společnost. Tato jeho poslední továrna pak v Plzni existovala až do roku 1948.

Bartelmus ve svých smaltovnách vyráběl nejrůznější pekáče, rendlíky, hrnce, celníky, naběračky, pokličky, ale i konvičky, bandasky a lžičníky. Bývaly to doslova přehlídky barevné i tvarové krásy. Smaltované nádobí mívalo nejrůznější barvy, nejčastěji modrou, ale nechyběla ani bílá, černá, červená, nebo dokonce žlutá.

Dodejme ještě dvě zajímavosti o rodině Bartelmusů: odvaha k podnikání v moderních oborech byla v tomto rodě zřejmě dědičná: Eduardův syn, Ing. Robert Bartelmus, se stal významným průkopníkem v oblasti elektrotechniky a otevřel v Brně už v roce 1887 jeden z prvních závodů na výrobu elektrických zařízení u nás. A přestože rodina byla cizího původu, záhy se s českým prostředím úzce sžila. Vždyť jako vychovatel nepůsobil u Bartelmusových několik let nikdo jiný, než sám zakladatel Sokola Dr. Miroslav Tyrš.

Průmyslník a vynálezce Eduard Bartelmus zemřel 12. července 1877 v Plzni. Dnes už jeho jméno téměř upadlo v zapomnění, ale i když se v našich kuchyních objevuje stále častěji moderní teflonové, titanové nebo mikrokeramické nádobí, je Bartelmusův blanenský vynález miliony lidí na celém světě s oblibou (a s chutí) používán dodnes.

Jiří Kučera