Hybatelé blanenských dějin – Salmové

Vydejte se s námi na toulky blanenskou minulostí a seznamte se s událostmi a významnými osobnostmi, které se nesmazatelně zapsaly do dějin našeho města.

BLANSKO V DRŽENÍ RODU ZE SALMŮ

Rod ze Salmů (1766–1945 vlastníci blanenského panství) Salm-Reifferscheidt-Raitz je moravská linie šlechtického rodu Salm-Reifferscheidtů, pocházejícího z oblasti dnešního Beneluxu a vlastnícího rozsáhlé statky v Porýní.

Zakladatelem byl starohrabě Antonín Karel Salm-Reifferscheidt (1720–1769), který se 1. září 1743 oženil s hraběnkou Raffaelou z Rogendorfu (1726–1807) a 23. března 1763 koupil od jejích bratrů rájecké panství (Raitz), čímž položil základy rodového dominia na jihu Moravy. To se po přikoupení sousedního blanenského panství v roce 1766 rozrostlo na cca 13 500 ha a stalo se jedním z nejrozsáhlejších na Moravě. Záhy po koupi Rájce nad Svitavou nechal vybudovat na vyvýšenině nad obcí nové reprezentační sídlo, po němž se začal psát „Salm-Reifferscheidt-Raitz“.

Rod, povýšený později do knížecího stavu, patřil k nejvýznamnějším moravským pozemkovým vlastníkům až do roku 1945. Se svou manželkou měl deset dětí, z nichž dospělosti se dožily pouze tři – dva synové a dcera. Starší František Xaver (1749–1822) postoupil roku 1773 své dědické nároky mladšímu bratrovi Karlu Josefovi a po studiu ve Vídni a cestách po Itálii nastoupil duchovní kariéru. Mladší sestra Marie Terezie (1757–1830) byla provdána za hraběte Johanna Friedricha von Kageneck, strýce kancléře Metternicha.

Rodový majetek zdědil prostřední z potomků starohrabě Karel Josef (1750–1838). Po předčasné otcově smrti převzal správu rájeckého a blanenského panství a mj. řídil poslední práce na dokončovaném honosném sídle v Rájci-Jestřebí. Často však pobýval ve svých palácích v Brně a Vídni, kde zastával úřady u císařského dvora. Za pobytu v Paříži se seznámil s osvícenskými myšlenkami, byl diletujícím architektem, snažil se vystupovat jako filosof a zajímal se také o esoteriku a alchymii.

Zájem o vědění se projevil také v založení a výrazném obohacení zámecké knihovny v Rájci. Jako přívrženec osvícenských myšlenek podporoval reformní snahy vládnoucí dynastie, za což mu císař Leopold II. udělil v roce 1790 knížecí titul, náležející vždy hlavě rodu a přecházející dědičně na nejstaršího syna. Kníže Karel Josef Salm-Reifferscheidt-Raitz byl dvakrát ženat. Z obou manželství měl několik dětí, z nichž však dospělosti dožil pouze jediný syn Hugo František.

Hugo František Salm-Reifferscheid-Raitz (1776–1836) náleží k předním moravským osobnostem své doby a všestranností zájmů i rozsahem činnosti se stal nejvýznamnějším příslušníkem rájecké linie Salm-Reifferscheidtů. Byl pokrokovým a obratným průmyslníkem, vědcem, milovníkem umění, sběratelem, mecenášem a v neposlední řadě také lidumilem, který přivedl k rozkvětu své panství, stál u zrodu některých institucí (především Moravského zemského muzea v Brně r. 1817) a pěstoval přátelské styky s řadou významných osobností své doby (například Goethe, Dobrovský a podobně).

Za starohraběte Huga Františka došlo po požáru k opravě blanenského zámku (nové podlahy, střešní krytina, vyhloubení nových sklepů, vydláždění nádvoří, vybudováno železné vodovodní potrubí a podobně). Hugo František Salm se v roce 1802 oženil s hraběnkou ze skotského rodu Marií Josephou McCaffry of Keanmore (1775–1836), která mu dala tři syny, z nichž dospělosti dožili dva.

Hugo František Salm však byl pokrokovým a dobrým hospodářem a také průmyslníkem. V roce 1810 založil v Doubravici nad Svitavou specializovanou strojírenskou dílnu SAG (technické přístroje, přístroje jemné mechaniky, výroba dalekohledů, mikroskopů, vah, závaží aj.). Tato strojírna byla označována za první strojírnu v rakouském císařství. Největší slávy si však starohrabě Hugo František a pro Blansko největšího významu získal rozvojem železářského průmyslu.

V roce 1812 uvedl do provozu v nově vzniklém komplexu Mariáské huti kuplovnu, ale také formírnu a modelárnu. Nechal modernizovat hutě a hamry, zakládal nové provozovny (válcovny, modelárny, vrtárnu, slévárny...). Sortiment tehdejších výrobků hutí byl rozsáhlý – kovové nářadí, litinové roury, různé součásti, tovární a hospodářské stroje a litinové předměty denní potřeby (kamna, židle, stoly, lavice aj.). Součástí železáren byl i sochařský ateliér, kde se odlévaly umělecké předměty v nadživotní velikosti (antické sochy, litinové kříže, vázy na květiny a řada dalších uměleckých předmětů). Starohrabě Hugo František položil prakticky základ modernímu podniku, pozdějšímu ČKD Blansko.

Rodový majetek přešel smrtí Karla Josefa Salma r. 1838 na jeho vnuka Huga Karla Eduarda (1803–1888), kráčejícího ve stopách svého otce. Obohatil zámek v Blansku o řadu litinových prvků (tříramenné schodiště na vnější zdi východního křídla ze strany zámeckého parku, vřetenové schodiště v jihovýchodním rohu nádvoří a podobně) Později opravuje zámek v neorenesančním stylu. Interiéry zámku dostávají neorenesanční podobu dřevěným ostěním a bohatě zdobenými kazetovými stropy.

Pokračoval rozvoj salmovského průmyslu, rozšířeného v pol. 19. stol. o kamenouhelné doly na Ostravsku a lignitové doly u Kyjova, které mj. zásobovaly uhlím podniky na Blanensku. Zajímal se však také o přírodní vědy a podporoval moderní hospodářské postupy. V r. 1852 obdržel od císaře Františka Josefa I. Řád zlatého rouna. Rodový majetek spravoval fakticky čtyřicet let, do r. 1878, kdy po smrti manželky předal jeho správu svému nejstaršímu synovi a stáhl se do ústraní.

Knížecí titul a rodové majetky na Blanensku zdědil nejstarší ze synů – Hugo Karel František (1832–1890), v jehož době hospodářské úspěchy Salmů vyvrcholily. Majetek fakticky spravoval od r. 1878, kdy jeho otec ovdověl a odešel do ústraní, skutečnou hlavou rodu s oprávněním používat knížecího titulu se však stal na pouhé dva roky až roku 1888. Podobně jako předkové se pohyboval v politických kruzích, avšak nemenší pozornost věnoval rodovému majetku – právě za něj slavily velké úspěchy a prosperitu blanenské železárny. Byl milovníkem umění, mecenášem i sběratelem, pěstoval styky s nejednou významnou osobností.

Manželé měli pět dětí: prvorozený syn Hugo Leopold Salm-Reifferscheid-Raitz (1863–1903) převzal knížecí titul a správu rodového majetku v roce 1890. V roce 1896 byly firmě Breitfeld-Daněk odprodány železárny v Blansku, r. 1912 byla ukončena i výroba v rájeckém cukrovaru (který do vyhoření a zbourání r. 1927/28 sloužil kromě velkostatku různým firmám, mj. i jako elektrárna zásobující proudem Rájec. Ta posléze fungovala až do r. 1947). Uhelné doly na Ostravku byly přeměněny na akciovou společnost, přičemž se kníže Hugo Leopold stal předsedou její správní rady. 31. srpna 1891 uzavřel sňatek s hraběnkou Eleonorou Sternbergovou (1873–1960), s níž měl tři děti.

Roku 1903 zdědil majetek spolu s knížecím titulem teprve desetiletý prvorozený syn Hugo Mikuláš (1893–1946). Právě on v době první republiky přesídlil s rodinou trvale na rájecký zámek, využívaný dosud jen jako letní sídlo. V Rájci tehdy sídlilo ředitelství velkostatku a lesní úřad, dále zde vlastnil pivovar a šamotovou továrnu. V roce 1920 se v Boskovicích oženil s Leopoldinou Mensdorff-Pouilly (1895–1980), s níž měl čtyři děti. Část rodiny odešla do zahraničí krátce po válce, v Československu zůstali Marie Elisabetha, Hugo Maria a jejich matka Leopoldina.

Vzhledem k tomu, že rodina neměla žádné příjmy, pracovali (kromě Leopoldiny, jíž byla vyměřena nízká penze) v různých zaměstnáních – Marie Elisabetha nejprve v Metře Blansko a později v ČSAD Brno jako řidička nákladního auta; r. 1957 s manželem a matkou emigrovala do Rakouska, kde se živila jako pojišťovací agentka. Hugo Maria byl zaměstnán v blanenské Metře, bydlel ve vyhrazených místnostech na zámku a poté v č. 378 v Rájci jako podnájemník. R. 1964 vycestoval s povolením úřadů do Rakouska. Marie Elisabetha Salmová se po r. 1989 vrátila do ČR a od r. 1992 vede restituční proces o navrácení majetku.

Název tohoto rodu nese Salmova ulice v Blansku na sídlišti Sever.

Příště: Karel Ludvík Reichenbach a Blansko

Zdroj: Jindřich Wankel: Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulost, Miloš Kreps: Dějiny blanenských železáren 1 (do roku 1897), Edice Blansko v historii, svazek 6, Zámek Blansko, Internet.

red