Hybatelé blanenských dějin – Gellhornové

Vydejte se s námi na toulky blanenskou minulostí a seznamte se s událostmi a významnými osobnostmi, které se nesmazatelně zapsaly do dějin našeho města.

GELLHORNOVÉ A ŽELÁŘSKÁ VÝROBA V BLANSKU

Blanenské panství bylo v polovině 17. století typickou zemědělskou feudální oblastí s několika mlýny a pilami, s panskými dvory, pivovarem a panskou kovárnou, ale bez jakýchkoliv dalších výrobních objektů. Hlavním zdrojem obživy obyvatel v této době bylo pěstování obilí, především pšenice, pro majitele statku pak bylo důležité i lesní bohatství, které však zůstávalo z velké části prakticky nevyužito.

V blízkých Olomučanech pracovaly už v této době sklárny, v Adamově pak byly v provozu železárny, to však bylo na vedlejším pozořickém panství. Samo Blansko bylo ve 2. polovině 17. století nevelkou obcí, kde v roce 1667 žilo 57 osedlých (za osedlé osoby se považovaly osoby, které polovici svých pozemků osívají a obdělávají potahem. Většinou sedlák, držící celý lán, byl považován za jednoho osedlého).

Počátky blanenských železáren sahají do posledních let 17. století (asi 1698) a jejich vznik bývá spojován s působením štýrského hutníka Jana Ondřeje Sinapiho, který se pokoušel na konci 17. století v několika železných hutích na Moravě o uplatnění svých schopností, přičemž sliboval, že vyrobí svou zvláštní metodou z kujného železa ocel.

Sinapi se obracel několikrát se svými návrhy i na majitele adamovských železáren Jana Adama z Lichtenštejna a v dopise jemu adresovaném a datovaném 15. listopadu 1700 napsal, že mu před časem navrhl majitel blanenského statku Arnošt Leopold z Gellhornu, aby se svými štýrskými pomocníky zřídil na blanenském statku hamry, tj. železárny. Pověření na založení hamrů na blanenském statku obdržel Sinapi od majitele blanenského statku Arnošta Leopolda z Gellhornu, který tento statek zakoupil v roce 1694 od bratří Lvů z Rožmitálu za 55.000 zlatých.

Prvním činem Arnošta Leopolda byla oprava zámku, která byla spojena s jeho částečnou přestavbou. Zámek dal opatřit věží s letopočtem 1695. Významně se také tento rod zapsal do povědomí občanů obnovením blanenského kostela. Malý a zchátralý kostelík byl výrazně obnoven roku 1707 nákladem rodiny Gellhornů. Byla postavena nová věž, oratorium a kůr. Tento fakt je dokumentován jak erbem Gellhornů a nápisem na věži nad vchodem do kostela, tak pamětní deskou zasazenou do pravé vnitřní strany kostelní zdi obsahující chronogram s rokem 1710.

Gellhornové patřili v druhé polovině 17. století k nejbohatším rodům ve Slezsku, kde byli majiteli několika panství, mimo jiné i Petřvaldu a Rohova. Na některých jejich slezských a těšínských statcích existovaly v té době železárny, a bylo proto přirozené, že se snažili uplatnit tak významný zdroj příjmů i na blanenském statku.

První podrobnou zprávu o existenci blanenských železáren máme z roku 1702, kdy zemřel dosavadní majitel panství Arnošt Leopold z Gellhornu, a 10. května 1702 byla projednána a sepsána jeho pozůstalost. Ta už svědčí o poměrně velkém zařízení se značnými zásobami železných rud, dřeva na výrobu dřevěného uhlí a všeho potřebného nářadí a náčiní. Léno zdědil syn Arnošt Julius Gellhorn.

Pokud se týče vlastní lokalizace jednotlivých částí železáren, lze usuzovat s jistotou, že dřevouhelná vysoká pec byla postavena na říčce Punkvě. Polohu obou kujnicích výhní s hamerskými kladivy nelze s naprostou jistotou určit. Přitom je velmi nepravděpodobné, že by obě výhně byly situovány blízko sebe už vzhledem k tomu, že každá z nich potřebovala pro svůj provoz dostatek vody pohánějící vodní kola a žádoucí spád několika metrů, který byl pro vodní kola potřebný.

První výrobní bilance blanenských železáren je zachována z let 1719 až 1720 a obsahuje přehled spotřebovaného materiálu a částečný přehled produkce. Majitel blanenského statku Arnošt Julius Gellhorn však nedokázal hutě udržet ve vlastní režii a pronajal je s platností od 1. ledna 1725 správci železáren Františku Schmidtovi. Nájemce však v roce 1733 zemřel a v témže roce byly železárny převzaty zpět do vlastní režie majitele.

Snadno přístupná naleziště železné rudy, hluboké lesy se surovinou vhodnou pro výrobu dřevěného uhlí a velmi důležitá voda (řeka Punkva) daly základy pro celkem prosperující podnik. Rod Gellhornů se však koncem padesátých let 18. století dostává do značných problémů. V roce 1742 vpadlo do Blanska v době války o rakouské dědictví pruské vojsko, které zde natropilo mnoho škod. Také provoz v železárnách byl v důsledku toho omezen. Majitel panství Arnošt Julius Gellhorn, který byl pruským důstojníkem, se dal tehdy bez výhrad do služeb pruského krále. Celkový stav blanenského panství byl v této době velmi špatný, protože jeho majitel byl silně zadlužen. Arnošt Julius Gellhorn 22. listopadu 1754 umírá a novým majitelem statku se stal jeho syn Karel Josef Gellhorn, plukovník císařské armády. Tento však bývá v Blansku spíše hostem než domácím pánem, protože často odjížděl za svými vojenskými povinnostmi. V Blansku trvale sídlila jeho manželka Marie Arnošta, která si stěžovala v dopise olomouckému biskupovi, že ji blanenští poddaní odmítají povinnou poslušnost.

Gellhornové prodávají v roce 1766 za 100.694 zlatých blanenský statek Antonínu Karlu Josefovi, starohraběti ze Salmu.

Na památku rodu Gellhornů nese jejich jméno blanenská ulice podél řeky Punkvy (bývalý areál ČKD Blansko).

Příště: Blansko v držení rodu ze Salmů

Zdroj : Josef Pilnáček, Paměti města Blanska a okolních hradů, Miloš Kreps, Dějiny blanenských železáren 1 (do roku 1897), Internet.

red